Navýšení minimální mzdy je téma, které stabilně vyvolává velké emoce. Vybraní politici a zástupci zaměstnavatelů každoročně přicházejí s katastrofickými scénaři, podle nichž by mohlo navýšení minimální mzdy o jednotky procent významně ohrozit nejen kondici českého hospodářství, ale i pracovní místa na méně kvalifikovaných pozicích.

Růst minimální mzdy je označován za bezbřehý populismus, marketingový trik či absurditu. Argumenty podporující takovéto silácké výroky se přitom opakují. Kvůli zvýšeným mzdovým nákladům prý nastane rušení pracovních míst, a tedy i růst nezaměstnanosti, sníží se konkurenceschopnost, případně zkrachují celé společnosti, anebo přesunou svou výrobu do zahraničí.

Zakládají se však takováto tvrzení na empirických datech? Co všechno bychom do nich měli zahrnout? A jak vysoká minimální mzda by měla být?

Dobrý kompromis pod hranicí chudoby

Výsledkem poslední bitvy o výši minimální mzdy je částka, která od letošního ledna činí 14 600 Kč hrubého, tedy přibližně 12 100 Kč čistého výdělku, uplatňuje-li zaměstnanec pouze daňovou slevu na poplatníka, a 13 400 Kč v případě rodiče s jedním dítětem. Vláda Andreje Babiše přijala toto rozhodnutí po sérii neúspěšných vyjednávání tripartity, přičemž ho označila za dobrý kompromis.

Zástupci zaměstnavatelů jej však komentovali jako nebezpečný a odtržený od reality. Skutečností ovšem je, že člověk pracující na plný úvazek a nepobírající žádné dávky sociální pomoci žije pod hranicí chudoby. Ta v roce 2018, k němuž máme poslední data, činila dle ČSÚ 11 963 Kč pro jednočlennou domácnost a 15 552 Kč pro rodiče pečující o jedno dítě pod 13 let.

Vzhledem k předpokládanému růstu mezd ve výši 7,4 % v minulém roce lze odhadovat, že hranice chudoby vzrostla na hodnotu okolo 12 850 Kč, respektive 16 700 Kč. I nadále tedy platí, že člověk hospodařící s minimální mzdou žije pod pomyslnou hranicí chudoby.

Hranice chudoby jako dichotomický předěl k bohatství?

Vzhledem k výše uvedenému by se mohlo zdát, že navýšení minimální mzdy v řádech stokorun až jednotek tisíc by mohlo vymýtit chudobu pracujících v České republice. Ostatně i premiér Andrej Babiš nezapomněl ve svém novoročním projevu zdůraznit, že míra ohrožení českých občanů chudobou a sociálním vyloučením je v rámci EU nejnižší.

V roce 2018 se pod hranicí chudoby nacházelo pouze 3,4 % pracujících. Je tedy důvod k oslavám? A co vlastně znamená žít pod hranicí chudoby ve statistické terminologii?

Z definice Eurostatu vyplývá, že míra ohrožení příjmovou chudobou odpovídá 60 % národního mediánu ekvivalizovaného disponibilního příjmu, tedy celkového příjmu domácnosti, včetně výnosů z investic či sociálních dávek, z nějž se odečtou daně a sociální odvody. S pojmem chudoba ani kvalitou života se přitom v této definici neoperuje.

Sama míra šedesát procent je odborně stanovenou umělou hodnotou sloužící statistikům k porovnání rozvrstvení příjmů v jednotlivých zemích. Dokonce ani sama mediánová hodnota tedy nemusí zamenat, že domácnost žije v důstojných životních podmínkách, což mimochodem uvádí v poznámce i sám Eurostat.

Z tohoto důvodu pracuje i s dalšími ukazateli, mezi něž patří míra materiální deprivace. Ta v sobě zahrnuje devět indikátorů, například schopnost zaplatit nenadálý výdaj či týdenní dovolenou, a zjišťuje ji ČSÚ v rozsáhlém výběrovém šetření. Jak na tom jsou české domácnosti s pracujícími členy?

Statistická chudoba není totéž co reálná nouze

Z údajů za rok 2018 například vyplývá, že dvacet procent domácností s pracujícími členy si nemohlo dovolit zaplatit neočekávaný výdaj ve výši 10 700 Kč a šestnáct procent nemá dostatek prostředků na úhradu týdenní dovolené mimo domov. 41,1 % pracujících domácností rovněž přiznalo, že se svými příjmy vychází s určitými obtížemi.

Finanční situace je obzvlášť nepříznivá u domácností s dětmi, v nichž pracuje pouze jedna osoba. Jednatřicet procent z nich potvrdilo, že by mělo problém zmíněnou mimořádnou částku uhradit. Šetření rovněž poukázalo na značné rozdíly mezi jednotlivými regiony, přičemž úhrnné údaje pro všechny typy domácností jsou jednoznačně nejkritičtější v Ústeckém kraji.

O tíživé situaci českých domácností mimo jiné hovoří i jedinečný projekt s názvem Rozděleni svobodou, který popisuje stav české společnosti po třiceti letech od Sametové revoluce. Ve své zprávě člení společnost do šesti tříd nejen z pohledu příjmů a majetku, ale také sociálních vazeb a kompetencí.

Do kategorie strádající třídy, charakterizované velmi nízkým příjmem, majetkem a sociálním kapitálem, spadá 17,6 % obyvatel země. Přičteme-li k nim i ohroženou třídu s velmi nízkým příjmem, ale solidním sociálním a lidským kapitálem, dostaneme se na hodnotu 39,8 %.

Pro obě skupiny je mimo nízké příjmy společné vysoké riziko ztráty zaměstnání, dlouhodobé nezaměstnanosti a dluhové pasti. O potřebě navýšení příjmů těmto rizikovým skupinám tedy není pochyb. Jednou z možností, ne však jedinou, je právě zvyšování minimální mzdy.

Prostor ke zvyšování minimální mzdy existuje

Právě při takových úvahách přichází zpravidla na přetřes argument o přesouvání výroby mimo republiku a ztrátě konkurenceschopnosti. Srovnáme-li však výši minimálních mezd dle parity kupní síly ve 21 státech EU, v nichž se tento nástroj využívá, zjistíme, že v roce 2019 byla hodnota za Českou republiku čtvrtá nejnižší.

Více zboží a služeb lze za minimální mzdu pořídit ve všech sousedních zemích, jakož i v Rumunsku, Maďarsku nebo Chorvatsku. Jako nízká se minimální mzda jeví i ve srovnání jejího poměru k mediánovému příjmu zaměstnanců.

V tomto ohledu byla Česká republika v roce 2019 s hodnotou 43 % na druhém místě od konce. Průměr všech zemí přitom činil 53,5 %. Ve světle těchto čísel nelze obavy o českou konkurenceschopnost považovat za oprávněné.

Otázkou zůstává, o kolik minimální mzdu zvýšit a jak zajistit její valorizaci v dlouhodobém horizontu. Právě existence vzorce umožňujícího předvídatelnost vývoje minimální mzdy je jedna z mála věcí, na kterých se zástupci odborů i zaměstnavatelů shodnou.

Neshoda ovšem panuje na definici takového vzorce. Českomoravská konfederace odborových svazů navrhuje minimálně 50 % průměrné mzdy. Hospodářská komora namítá, že vzorec vychází ze zpětně stanovovaných údajů a nezohledňuje vývoj českého hospodářství. Dále doporučuje navázání na mzdový medián, ne průměrnou mzdu. Kromě kritiky však s vlastním konkrétním návrhem nepřišla, a pro letošek dokonce plédovala za její zmrazení.

Kompromisním návrhem by mohla být hodnota 50-55 % mediánového výdělku vycházejícího z ekonomických prognóz Ministerstva financí pro následující rok. Toto řešení zohledňuje srovnání evropských zemí a rovněž v sobě zahrnuje předpověď budoucího vývoje.

V případě takového návrhu by se minimalní mzda v tomto roce dostala na hodnotu 16 596 Kč až 18 256 Kč. K zamyšlení zůstává, jakým způsobem zapojit zástupce zaměstnanců i zaměstnavatelů do případných periodických revizí tohoto mechanismu, aby důležitý trialog s vládou zůstal zachován.

Tvrzení o desítkách tisících nezaměstnaných stojí na vratkých nohách

Dalším typickým argumentem proti zvyšování minimální mzdy je obava o drastický pokles pracovních míst. Klasická, avšak dnes řadou studií vyvrácená ekonomická teorie vychází z předpokladu, že pracovní trh funguje na stejném principu jako vztah mezi nabídkou a poptávkou po jakémkoliv zboží v ideálním tržním prostředí.

Podle této teorie vede navýšení minimální mzdy k růstu ceny práce, což vede ke snížení poptávky po pracovní síle, a tedy poklesu pracovních míst. Reálná data nicméně takovou zjednodušenou představu nepotvrzují.

V roce 2015 vydala Světová banka souhrnnou studii o zaměstnanosti, která se mimo jiné věnuje vlivu minimální mzdy na trh práce. Konstatuje v ní, že výsledky existujících studií se značně liší, přičemž novější studie ukazují spíše na neutrální či kladný vztah růstu minimální mzdy k zaměstnanosti. Zdánlivý paradox lze vysvětlit růstem kupní síly obyvatelstva. Jejich závěry se ovšem rozcházejí v závislosti na státu i sledovaném období.

V minulém roce byla vydána Kalifornskou univerzitou v Berkeley rozsáhlá analýza zkoumající 51 případů růstu minimální mzdy v USA na lokální úrovni. Její výsledky ukázaly, že rostoucí minimální mzda nejenže nevede k rušení nízkokvalifikovaných pozic, ale naopak přispívá ke snižování dětské chudoby a chudoby domácností.

Některé studie se rovněž zaměřují i na nepřímé dopady navyšování minimální mzdy. Ze zmíněné analytické práce Světové banky například vyplývá, že nárůst poměru mezi minimální a mediánovou mzdou o deset procentních bodů implikuje v dlouhodobém horizontu růst produktivity práce o 1,7­2 procentních bodů. Další studie (zde a zde) uvádějí přímou souvislost mezi chudobou a nepříznivým zdravotním stavem.

O silné korelaci mezi sociálně-ekonomickými determinanty a zdravím koneckonců hovoří i národní strategie Zdraví 2020. Ze závěrů těchto studií tak vyplývá, že růst mezd nízkopříjmových skupin je v zájmu nejen zaměstnanců. Benefitovat z ní mohou i sami zaměstnavatelé.

Minimální důstojná mzda jako vzdálená, ale ideální meta

Dalším významným počinem v minulém roce souvisejícím s příjmy českých domácností byl projekt Minimální důstojné mzdy, která vyjadřuje odměnu za práci umožňující pracujícím a jejich domácnostem žít materiálně důstojným životem. V roce 2019 odpovídala částce 31 463 Kč hrubého (36 850 Kč v Praze).

Jedinečný je tento počin právě díky tomu, že přináší odhad nutného minimálního příjmu, jehož výše významně omezí negativní dopady spojené s materiální chudobou na lidské zdraví a sociální podmínky. V současné době však mezi zákonnou a důstojnou minimální mzdou existuje dramatický rozdíl.

V minulém roce odpovídala minimální mzda stanovená zákonem (při porovnání čistých výdělků a uplatnění pouze slevy na poplatníka) pouze 47 % důstojné minimální mzdy. Je zřejmé, že vbrzku nelze tyto dvě hodnoty dostat na stejnou úroveň.

Kromě insititu minimální mzdy je třeba zvážit další nástroje, kterými danou propast snižovat. Ke snadno aplikovatelným možnostem se řadí zvýšení slevové daně na poplatníka, jež nedoznala změn od roku 2008.

K těm složitějším a dlouhodobějším, přesto nezbytným patří koncepční řešení dostupného bydlení, jež by pomohlo snížit náklady lidí s nízkými příjmy, či zásadní změna daňového systému, včetně posouzení nekonvenčních způsobů danění či sociání pomoci, jakými jsou negativní daň či základní nepodmíněný příjem. Snížení pracující chudoby je společným zajmem nás všech.