S blížícími se volbami do Evropského parlamentu se do centra pozornosti zdejší veřejné debaty dostala jako srozumitelné, chytlavé a relativně lehce řešitelné téma dvojí kvalita potravin na západě a východě Evropy. Posloužila nicméně bohužel také jako důkaz toho, že přinejmenším část mediálního mainstreamu zřejmě žije nadále zcela mimo českou realitu.

Komentátorka Hospodářských novin Julie Hrstková vyjádřila v pátečním vydání smělou myšlenku, že si Češi vlastně mohou za špatné potraviny tak trochu sami, protože jsou škudliví, omezení a sebedestruktivní, když se bez ohledu na jejich kvalitu rozhodují především podle ceny. Neváhala to dokonce nazvat specificky českou „chutí po levném jídle“.

Na jednu stranu by nás to nemělo zas tolik zaskočit, protože to je jen v dlouhé řadě další projev neznalosti či ignorace bazální materiální reality u nás. Většina českých novin kupříkladu s železnou pravidelností každý rok při zveřejnění dané statistiky vyhlašuje, jaký že to u nás panuje blahobyt, když máme v celoevropském měřítku nejnižší podíl lidí ohrožených chudobou.

Co na tom, že to je indikátor velmi kontroverzní. Sledování, kolik lidí má k dispozici méně než 60 procent mediánové mzdy, spíše než o chudobě vypovídá o mzdovém rozložení v dané zemi, když nikterak nezohledňuje, co si z dané částky vlastně lze pořídit a zda to stačí. A že i prostý selský rozum by měl stačit na to nejásat nad tímto naším umístěním v žebříčku, jak to onehdy učinila komentátorka Lenka Zlámalová, podle níž jsou na tom naši důchodci tedy lépe než ti němečtí a švýcarští.

↗

Minimální důstojná mzda „living wage“ se u nás blíží té průměrné. Ani za ni si přitom nelze běžně kupovat výrobky, u nichž se připlácí za kvalitu či udržitelnost. Foto globalthrive.com

Gigantickým selháním našeho mediálního provozu není jen to, že si teprve nedávno všiml takové společenské bezvýznamnosti, jako že je u nás skoro každý desátý člověk v exekucích, mnozí několikanásobných, ale také že v podstatě beze zbytku přistoupil na mantru, že problémem byla především nedostatečná regulace nebankovních půjček, případně nedovzdělanost lidí v zacházení s penězi, nebo rovnou rozhazovačnost. Takto by se ve výčtu různých fatálních opomenutí a zcela pomýlených interpretací zdomácnělých v českých médiích dalo libovolně pokračovat.

Na druhou stranu to je přece jen do nebe volající. Údaje o výši mezd a platů u nás jsou veřejně k dispozici, koneckonců o nich sama média pravidelně informují. Zcela očividně si je ale asi dotčení novináři a novinářky tak nějak nedokážou propojit s tím, kolik co stojí, co člověk potřebuje k životu, a co to tedy vlastně celé znamená.

Znamená to přitom zhruba následující: mediánová mzda, tedy taková, která pracující dělí, co se výše jejich příjmů týče, přesně na polovinu, byla koncem minulého roku zhruba 29 tisíc korun, což je v čistém pro osobu se dvěma dětmi asi 21 tisíc korun. Polovina pracujících lidí u nás má tedy k dispozici za měsíc maximálně to, mnozí násobně méně, a to i kvůli exekučním srážkám, po kterých jim zbyde jen velmi nízká nezabavitelná částka.

Kolem 100 tisíc lidí pracuje pouze za minimální mzdu, ze které jim aktuálně zbyde čistého při dvou dětech asi 9 tisíc korun (nemají-li exekuce). Další nezanedbatelná část společnosti musí vyjít z nízkých důchodů, rodičovských, podpory v nezaměstnanosti či zcela směšného existenčního minima.

S těmito čísly před očima si nyní jen stačí v hlavě projít pár nezbytných položek, jako je rapidně se zdražující bydlení; zvyšující se ceny potravin, které jsou u nás na 93 procentech evropského průměru, zatímco mzdy jen na třetině; naše nechvalně vysoké ceny mobilního volání a dat, ceny oblečení, bot, kosmetiky a dalšího nelišící se v nadnárodních řetězcích již nijak od cen v západní Evropě a tak dále. Nedej bože, aby měl člověk ještě nějaké zvláštní potřeby, kupříkladu dietní, něco drahého se mu rozbilo, nebo mu třeba zemřel blízký a byl mu třeba zaplatit pohřeb.

Už jen při takovém hrubém propočtu, který je od každého novináře a novinářky, kteří se jakkoli, byť jen okrajově, zabývají životními podmínkami u nás, oprávněně vyžadovatelný, je jasné, že u nás široké vrstvy obyvatelstva žijí v materiálně obtížné, či dokonce vyloženě dramatické situaci.

Poukázala na to koneckonců nedávno i expertní platforma pro minimální důstojnou mzdu, která se podle vzoru mezinárodně uznávaného a používaného konceptu „living wage“ snažila propočítat a zdůvodnit, kolik peněz by si u nás měl člověk vydělávat, aby se z toho dal vést skromný, ale důstojný život.

Do výpočtu zahrnula všechny běžné typy výdajů, jako je bydlení, potraviny, doprava, telekomunikační služby. Zohlednila i doporučení ohledně toho, kolik by si lidé měli každý měsíc dát stranou, a zvyšující se požadavky na vzdělávání dospělých i dětí. Připočetla také drobné částky na kulturu, výjimečné jídlo v restauraci či malý dárek pro blízké jako výdaje, které patří u lidí pracujících na plný úvazek neoddiskutovatelně k věcem, které by si měli být schopni dovolit. Ve výpočtu naopak nebyly zohledněny požadavky na etickou, udržitelnou či kvalitní spotřebu.

Přesto tímto postupem dospěla pracovní skupina zhruba ke stávajícímu mzdovému mediánu, tedy asi 30 tisíc korun hrubého, jako minimální důstojné mzdě. To znamená, že polovina lidí u nás si něco z vyjmenovaných položek ve skromné, ale důstojné míře nemůže dovolit. Nezanedbatelných 100 tisíc lidí s minimální mzdou musí dokonce najít způsob, jak vyžít jen s méně než polovinou, o lidech na dávkách či v exekucích nemluvě. Že tito lidé musí nutně přistupovat k různým strategiím přežití, ke kterým patří mimo jiné Hrstkovou kritizovaný nákup v akcích nebo půjčování si bez většího ohledu na podmínky, je v podstatě nevyhnutelné.

Přičítat v takové situaci vinu lidem či naznačovat, že si za nekvalitní potraviny mohou sami, protože škudlí a kvalitu svévolně nedoceňují, je v lepším případě skandální ignorace reality, v horším pohrdání lidmi a jejich situací. Nikdo samozřejmě netvrdí, že neexistují i lidé, kteří bezprostřední finanční problémy nemají nebo dělají spotřební rozhodnutí, která by někdo mohl označovat za nerozumná. Už jen z triviálních předložených čísel je však očividné, že to opravdu nebude zdaleka ten hlavní problém, kterému čelíme.

Způsob, jakým mnohá česká média dlouhodobě k těmto otázkám přistupují, přitom podrývá jejich důvěryhodnost a legitimitu. Je až úsměvné, s jakou ustaranou bezradností často řeší krizi důvěry v média titíž novináři a novinářky, kteří zároveň předkládají veřejnosti taková neinformovaná a povýšená „moudra“, naprosto se míjející s životní realitou většiny lidí.

Takže: ne, žádná česká „chuť po levném jídle“ neexistuje. Co naproti tomu existuje bez pochyb, jsou bídné české mzdy a dávky a jim nepřiměřené ceny, které s sebou nutně přinášejí různé strategie přežití. Mezi ně celkem logicky patří nákup levných potravin místo uvědomělého docenění dražší kvality. A pak existují nadnárodní korporace, které toho bezskrupulózně využívají.