Jak ničit člověka

Současný režim dospěl do nového stadia potlačování politického aktivismu: komodifikace represe, která navíc přinese soukromé zisky exekutorům nebo firmám. Příkladem může být dění kolem Kliniky.

Téměř každý desátý obyvatel České republiky má exekuci a téměř půl milionu lidí nemá vyhlídky, že by se z dluhové pasti dostalo. Do exekuce se dostali proto, že nesplatili úvěry nebo krátkodobé půjčky, nájmy nebo poplatky za bydlení, pokuty, účty za energii. Zkrátka ti lidé udělali v minulosti nějakou chybu, často drobné zaškobrtnutí, které ale vedlo ke katastrofálním důsledkům, dlouhodobě ničícím životy jim a jejich rodinám.

Říká se, že chybovat je lidské. Jak je tedy možné že drobné chyby vedly k systematickému zadlužení tak obrovského počtu lidí? Je to tak výjimečné, že si toho všimli i v britském listu Guardian, který nezaznamenává existenci České republiky příliš často. Sice se říká, že chybovat je lidské, ale zároveň se od počátku devadesátých let jako kolovrátek opakuje, že každý je strůjcem svého osudu, že dluhy se platí a že za své chyby si každý může sám.

Tato neoliberální individualizace odpovědnosti tak dobře připravila půdu tomu, že si lidé ve spodku společenské pyramidy osvojili hodnoty této individualizované odpovědnosti, takže z dohledu zmizelo, že odpovědnost za toto exekuční šílenství je systémová, v nastavení pravidel a zákonů.

01Kauza Autonomního sociálního centra Klinika ukazuje, že exekuce se dají použít i jako nástroj politické represe. Foto Jan Kašpárek, DR

Český stát, poslanecká sněmovna a senát nastavily systém tak, že drobná chyba znamená sice lidské neštěstí, ale zároveň ztráty jedněch znamenají obrovské zisky druhých (konkrétně exekutorů). V České exekutorské republice se tak nastavil systém, v němž se lidé ve spodních patrech společenské pyramidy, často ti nejzranitelnější (senioři, chudí, vyloučení, mladí) stali jakousi „nerostnou surovinou“, kde se těží soukromé zisky.

Tato forma ekonomického podnikání dosáhla takových rozměrů, že již ohrožuje samo fungování liberální demokracie, protože vede k rozpadu důvěry lidí v instituce a procesy, a především víry v to, že se mohou domoci spravedlnosti. O co víc český stát není schopen vymáhat daně od velkých firem a korporací, které optimalizují v daňových rájích, o to více nastavil systém tak, že zaklekne na ty dole.

Zatímco dosud byli ti slabší objektem ekonomického podnikání a vytěžení těmi, kteří mají moc a nemají skrupule, kauza Autonomního sociálního centra Klinika ukazuje, že se exekuce, tak jak jsou nastaveny, dají využít i jako nástroj cílené politické represe, která může člověka potenciálně zničit podobně jako „komunistická“ represe minulého režimu.

Smlouva s ďáblem
Když v březnu 2015 uzavíral kolektiv Kliniky smlouvu se státem, konkrétně s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, neexistoval jako právnická osoba v podobě spolku. Proto smlouvu v dobré víře podepsala členka kolektivu. Což se zpětně ukazuje jako kardinální chyba, které stát využívá. Po neprodloužení smlouvy v roce 2016 se kolektiv Kliniky rozhodl k občanské neposlušnosti. Minimálně již od rozhovoru s ředitelkou Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Kateřinou Arajmu je zřejmé, že pro ni jako reprezentantku státní moci je Klinika nepřijatelná se vším všudy, i v legální podobě, že to je jiný svět, který je třeba zničit.

Vzhledem k tomu, že Klinika získala od svého počátku poměrně širokou veřejnou podporu, nebylo ji možné zničit jednoduše jako předchozí squaty, tedy poslat tam těžkooděnce a za použití donucovacích prostředků ukončit existenci autonomního prostoru. Proto stát přistoupil k mnohem sofistikovanějším formám represe – k násilí v prvé řadě ekonomickému. Po člence kolektivu, která smlouvu podepsala, začal stát soudně vymáhat finanční prostředky za to, že se Klinika neoprávněně obohatila svým fungováním.

Nemůže snad být větší paradox než obviňovat z obohacování Kliniku, která se svým nekomerčním fungováním snažila zpochybňovat financializaci a komercionalizaci města. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a později Správa železniční dopravní cesty podali na členku kolektivu žalobu a chtějí po ní téměř tři miliony korun. Stát, který má deset let prázdnou budovu, kterou nechal chátrat a neměl a nemá pro ni využití, tak vymáhá peníze po někom, kdo se podílel na oživení budovy a jejím zpřístupnění nekomerčním a sociálním aktivitám.

V hlavě Arajmu a její party
Můžeme se zkusit empaticky vcítit do uvažování lidí, kteří to vymysleli a kteří mají konkrétní jména. Ředitelka Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Kateřina Arajmu, svým nadřízeným Andrejem Babišem opakovaně oceňovaná za to, jak úspěšně privatizuje státní majetek, dnes již bývalý náměstek Správy železniční dopravní cesty Tomáš Drmola, který byl na podzim 2017 odejit ze svého postu pro velice podivné nakládání se svěřeným majetkem a nový ředitel SŽDC generální ředitel Jiří Svoboda.

Co si asi tak říkali? „Zkusíme po té holce vymoci peníze. Kolik? No tak třeba tři miliony, to je dost, aby se z toho po… Ono to možná nevyjde, ale už jen soudní procesy, které se potáhnou několik let, pro ni budou trest. A co když fakt vyhrajeme? No tak bude dlužit tři miliony. To bude splácet do konce života. Ne, dokonce ne, jen něco přes 25 let. Aspoň si bude pamatovat, že stát se poslouchá a občanská neposlušnost se nevyplácí.

A hlavně to bude výstraha pro všechny, kdo si myslí, že každé město potřebuje svoji kliniku. Nevadí, když soudy prohrajeme a nepodaří se ji zadlužit. O tom, jak jí zavařit, stejně přemýšlíme v pracovní době a soudy vedeme za státní peníze. Nemáme co ztratit, jen část ze státního rozpočtu. A tyhle prostředky na zastrašení, tedy vymáhání práva, si vždy obhájíme. To je přece prosazování státní moci.“

Představitelé státu jsou tedy sekáči, kteří se nezakecají. Bezpochyby mezi nimi budou rozdíly. Zatímco Arajmu už od počátku dávala najevo, že Klinika je pro ni naprosto cizí, nepochopitelný a nesrozumitelný svět, který ona nebude chtít pochopit ani tolerovat, ale zničit, mnohem barvitější je postava generálního ředitele SŽDC Jiřího Svobody, který na podzim minulého roku nahradil minulé, nepořádné vedení.

Svoboda se totiž s kolektivem Kliniky sešel a na prvním jednání uznal, že SŽDC budovu nepotřebuje, že rekonstrukce je ekonomicky nevýhodná, že je to aktivita jeho předchůdců, konkrétně náměstka Drmoly, a otevřel jednání k převodu budovy na Magistrát hl. města Prahy. Dokonce i připustil stažení žaloby a neoprávněné obohacení.

Nicméně následně jej nejspíš Kateřina Arajmu umravnila a jako nově příchozímu mu připomněla, že úkol zněl jasně: Klinika musí být zničena. Svoboda obrátil, ukončil jednání a dal pokyn k vyklizení Kliniky, které umožnovalo rozhodnutí soudu. Svůj názorový obrat pak dokonává v rozhovoru pro Lidové noviny, kde mluví o tom, že po člence kolektivu bude vymáhat nájem za užívání budovy za tři roky, kdy SDŽDC systematicky znemožňovalo Klinice její užívání, třeba tím, že odpojilo vodu, kterou Klinika zavedla a pravidelně platila. Tentýž Svoboda se pak podivoval, že po vyklizení zůstalo na Klinice i neumyté nádobí a suchá latrína.

Exekuce jako nástroj represe 2.0
Soudně vymáhané peníze za neoprávněné obohacení či zpětnou formu nájmu, jak tomu eufemisticky říká Svoboda, však byly jen jakýmsi Damoklovým mečem, který visel nad členkou kolektivu, potažmo celým kolektivem. Určitá forma represe nebo trestu spočívá v neustálých návštěvách soudů, a především ve stresu, kterému byla vystavena členka kolektivu, po níž stát částku vymáhal. Neustálá hrozba co by, kdyby.

Vyklizení Kliniky 10. ledna provedl exekutor s najatou soukromou bezpečnostní agenturou. Zpovzdálí to jistila dvacítka policistů v civilu, připravená zasáhnout, kdyby došlo k fyzickému střetu. Stát zvolil k vyklizení sofistikovanější taktiku. Žádní těžkooděnci, kteří by svým násilím mohli vyvolat případné sympatie ke „klinikářům“, jako se to stalo v prosinci 2014.

Uvalení exekuce, zatím ve výši 1 600 000 korun a obstavení osobních účtů celý spor o autonomní centrum, o podobu města a společnosti, ve kterém žijeme, depolitizuje a převádí ho na osobní rovinu. A především jej zneviditelňuje. Ekonomické násilí pokut a dluhů za politickou aktivitu není na rozdíl od donucovacích prostředků policejních těžkooděnců tak vidět, přičemž je možná ještě efektivnější. Lidi může paralyzovat podobným způsobem, jen namísto politických vězňů svědomí zavřených ve vazbě tu budeme mít zadlužené otroky „svobodně“ se pohybující v totálně zprivatizovaném městě. V obou případech to budou politicky „živí-mrtví“ občané.

Případ Kliniky je možná zábleskem z budoucnosti toho, jak se stát bude vypořádávat se svými kritiky. Před pár dny přišly obří pokuty klimatickým aktivistům od státního báňského úřadu a státní firma ČEZ po nich navíc vymáhá 661 tisíc za ušlý zisk. Zdá se, že pravdu mají ti, kteří o státu a kapitálu mluví jako o dvou opilcích, kteří se potácejí vedle sebe, ale přitom se o sebe opírají, protože se navzájem potřebují.

Komodifikace politické represe, která politické aktivisty potlačí, a ještě přinese soukromé zisky třeba exekutorům, se tak zdá být novým stadiem, do kterého dospěl tento režim s třicetiletým výročím listopadové revoluce. Je to vskutku sametový způsob, jak ničit člověka.

A co si myslíte vy? Diskuse (24 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Poděkování panu Novákovi Středa, 10.Dubna 2019, 18:16:53

Máte naprostou pravdu, pane Nováku, a píšete to velmi přesně.

Celý ten náš polistopadový vývoj je jedno velké zklamání, vlastně taková společenská prohra a tragedie.

To proto, že takhle dopadlo to vítězství lásky a pravdy nad nenávistí a lží.

V čem hledat naději? Já ji vidím v Bohu. Nikoliv v člověku, který nečerpá z Boha, nikoliv v nějakém spravedlivém uspořádání, které si lidé vytvoří bez Pána Boha. (Jako si to představoval Václav Havel a skoro my všichni s ním.)

Děkuji za krásný článek.

Jiří Vyleťal

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 10.Dubna 2019, 19:14:40

A kde vidíte příčinu, pane Vyleťale, že "pravda a láska" nevyhrává, jak jste si představoval?

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Odpověď paní Zemanové Středa, 10.Dubna 2019, 21:35:41

Vidím ji v tom, že my lidé odmítáme Pána Boha. Myslíme si, že bez něj se obejdeme, že jej nepotřebujeme, že si vystačíme bez něj sami. Myslíme si totéž, co si ještě v ráji mysleli Adam s Evou, když jim had nakukal, že Bůh to s nimi nemyslí dobře, že si bez něj poradí lépe sami, a oni uvěřili a od Boha se odvrátili. Špatně to pak s nimi dopadlo.

U nás je to to samé. Často máme nejlepší úmysly, snažíme se je realizovat tím nejlepším způsobem, jakého jsme schopni, dáme pravomoci těm nejlepším a nejspolehlivějším z nás, a přesto to špatně dopadne. Jsme zklamaní a pokud jsme schopni přijmout sebekritiku, ptáme se: „Je tu snad něco, s čím nikdo nepočítal, na co nikdo nedbal a dbát měl?“

A potom – jsme-li k sobě opravdu kritičtí – na to přijdeme. To, s čím jsme nepočítali, co jsme do našich plánů nezahrnuli, je Bůh. Stojí to krásně napsáno v Bibli, že tam, kde stavitelé staví bez Boha, nic nepostaví. A my jsme po roce 1989 stavěli a stále stavíme bez Boha.

Jan Čep o tom napsal překrásnou esej. Bohužel, nevím jak se jmenuje. Kdyby to někdo z čtenářů DR věděl, byl bych mu moc vděčný, kdyby mi to sdělil.

Dobrou noc, Jiří Vyleťal

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jestli nás něco určitě nespasí, Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 10:29:20

tak je to svatouškovské pokrytectví v nábožném hávu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

"Když není architektem Bůh... Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 11:51:32

...marně se namáhá stavitel."

Toto řekl v jednom rozhovoru s novinářem Alexandrem Kramerem někdy v devadesátých létech režisér Igor Chaun.

Kramer, jakožto neznaboh, nemohl a nedokázal tento argument pochopit.

Z jeho materialistického hlediska ta přítomnost "Boha architekta" je zcela zbytečná, respektive nadbytečná; proč by stavitel nemohl postavit své dílo sám, bez pomoci (a inspirace) toho božího "architekta"?

Rozhodujícím momentem tady bude asi právě ta "inspirace".

Ano, stavitel jako takový bezpochyby dokáže postavit dům; dokáže postavit sportovní halu, dokáže postavit obchodní centrum. A k něčemu takovému opravdu tu inspiraci "architektem Bohem" nepotřebuje.

Ale - jestliže tento stavitel chce postoupit ve svém tvoření někam výše, pak naprosto nezbytně tuto vyšší inspiraci potřebuje. Bez této "inspirace Bohem" nikdy nepostaví úchvatnou katedrálu. A nejen katedrálu; ale vůbec žádné dílo, které přesahuje profánnost našeho všedního života.

Toto - tato inspirace nějakým vyšším smyslem, vyšším cílem - to je pravým obsahem toho výroku, že "kde není architektem Bůh, marně se namáhá stavitel".

K tomu je ovšem nutno připojit i to, že ten "Bůh" je tady symbolem, který v sobě zahrnuje obecný vztah člověka k něčemu vyššímu.

Jinak řečeno: tohoto "Boha architekta" může objevit i ten, kdo je přesvědčeným ateistou. Toho "Boha architekta" pro sebe a v sobě nalezli velcí stavitelé, umělci, kreativní tvůrci všeho druhu; aniž by přitom museli myslet, museli věřit na Boha ve vlastním religiózním smyslu.

Ovšem zase na straně druhé: ten "Bůh", to přece jenom znamená něco více, nežli pouhou inspiraci. Ten "Bůh" znamená, že se má, že se musí jednat o dílo veskrze a naprosto dobré. Ne tedy pouze o dílo zdařilé, nejenom o dílo tak či onak architektonicky či umělecky úchvatné; ale je v tom ještě něco víc, je v tom to "dobré dílo", spojované klasicky právě s Bohem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 11:57:11

Ovšem: jestliže platí, že toho "božího architekta" v sobě a pro sebe může nalézt i bezvěrec, pak stejně tak platí i naopak, že samotné vzývání Boha ještě zdaleka a naprosto není zárukou ani boží inspirace, ani božího "dobrého díla".

Je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených.

Vzývat Boha je snadné; k tomu stačí sepnout ruce k modlitbě. Ale opravdu pochopit pravé záměry a plán toho "Božího architekta" - tak to je zcela jiná záležitost, k tomu ty pouze sepnuté ruce nestačí, tady je zapotřebí mnohem a mnohem více.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 12:42:15

To, že Bůh má být architektem, znamená pane Poláčku, že nemáme plánovat a "stavět" jen podle své vlastní vůle, ale že se máme nechat vést Bohem. Žádných velkých znalostí navíc k tomu není zapotřebí.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 13:30:5

Děkuji za hezkou odpověď pane Poláčku. Skoro stoprocentně s Vámi souhlasím.

Jenom si nemyslím, že Bůh je symbolem, nebo že jej lze jako symbol chápat (v případě ateistů). To tedy Bůh opravdu není, protože symbol je vždy něčím co odkazuje k tomu, co už symbol není. K čemu by měl odkazovat Bůh?

Také to přílišné držení se „stavitelství“ nevystihuje pravou podstatu lidského díla, v němž nechybí Bůh. Boží přítomnost v lidském díle – např. překrásné katedrále - se neprojevuje jenom onou krásou stavebního díla, výtvarným uměním uvnitř sakrální stavby, úžasným zvukem varhan a nádherou duchovní hudby, ale hlavně a především duchovním působením na lidi, kteří do takového prostoru s upřímným zájmem o to, co v něm mohou nalézt, vstupují. Trošku stručněji řečeno, přítomnost Boha v počínání lidském, působí na člověka komplexně. Takový člověk pak vytváří obecné dobro a uskutečňuje ve světě takové poměry, které se blíží Božímu řádu. Tedy řádu dobra pro všechny. (Což neznamená, že člověk to všechno nemůže odmítnout.)

Samozřejmě, že pouhé vzývání Boha, jak trefně píšete, asi vždy nestačí. Má-li člověk na víc a přesto jenom formálně „vzývá“, dopouští se lži a pokrytectví. Nemá-li však na více a pouze „vzývá“, je to daleko lepší než se obracet k Bohu zády.

Ještě jednou děkuji za velmi milý a přemýšlivý komentář.

Jiří Vyleťal

PS: Paní Hájková to okomentovala naprosto přesně a stručně.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myslím, že jsou dva druhy vyšších cílů. Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 20:44:7

Ten jeden může ego člověka uzdravit, ten druhý způsobí, že ego naopak onemocní.

Řekl bych to takhle: Stavitel chrámu může mít buď důvěru v architekta, že se klenba nezřítí, nebo v opačném případě bude spoléhat na svoje výjimečné schopnosti.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pátek, 12.Dubna 2019, 08:59:42

Krásné, a dojemné, co pan Vyleťal píše. Jen stěží se bráním slzám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Jméno Boha Pátek, 12.Dubna 2019, 10:13:17

Ale ano, pane Vyleťale, to že je za tím vším ještě něco víc nežli třeba i jenom ta úchvatná katedrála, to jsem měl na myli poukazem na to "dobré (boží) dílo".

Je za tím ještě něco více; toto něco je ale natolik subtilní, že se to nedá nijakým způsobem uchopit, vyslovit.

Věřící pro toto "něco" mají pojmenování "Bůh". Není to zcela chybné pojmenování; ale jako každé pojmenování lidské řeči má tu jednu zásadní vadu nebo přinejmenším nebezpečí, že velice svádí k přesvědčení, k domnění, že jenom tím že jsme si to nějak nazvali, nějak si to představili, že už jenom tím jsme se celé věci v dostatečné míře zmocnili. A že už tedy nemáme zapotřebí ničeho dál.

Přesně tak jak to vyjádřila paní Hájková: že prý postačí "nechat se vést Bohem", a že k tomu nic víc není zapotřebí.

Takovýto postoj - i když se napohled vztahuje k tomu Nejvyššímu - je naposled velice pohodlný, a velice laciný. To Nejvyšší - to není něco fixního, jednou provždy daného. To je v sobě samém živé - a proto je to v neustálém pohybu. Nikdy nemůžeme s definitivní jistotou prohlásit: "My jsme to našli." My to musíme hledat - a vytvářet - znovu a znovu.

A už jenom tím že se toto "Nejvyšší" zafixuje do toho jednoho zdánlivě jasného a jednoznačného slova "Bůh" - už jenom tím se toto Živé, toto stále Proměnlivé míjí, deformuje, transformuje v něco fixního, strnulého, zdánlivě jasného a samozřejmého.

Tohle a právě tohle je ta zcela zásadní, neodstranitelná vada, když se toto "Nejvyšší" začne označovat jako "Bůh".

Tento "Bůh" - to je nakonec jenom a pouze lidské slovo, je to lidský pojem, kterým si lidská mysl snaží nějak přiblížit, představit, ovšem právě také zafixovat to, co ji vysoko přesahuje.

To slovo "Bůh" je tedy vysoce ambivalentní: na jedné straně skutečně lidskou mysl pozdvihuje k tomu "Nejvyššímu"; ale zároveň je jeho vada v tom, že z toho Nepojmenovatelného dělá Pojmenovatelné.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 12.Dubna 2019, 12:26:44

Také se pořád měním, ale jmenuji se pořád stejně. Kdyby to tak nebylo, vznikly by dost velké zmatky.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Panu Poláčkovi Pátek, 12.Dubna 2019, 13:55:56

Milý pane Poláčku,
velmi oceňuji způsob, jakým Vy diskutujete. Musím říci, že je mi to milé. Nad nikoho se nepovyšujete, Vaše myšlenky i slova se vždy důsledně vztahují ke slovům a myšlenkám druhých. Nikdy k osobám těch druhých. Srdečně Vám za to děkuji.

Mezi tím, jak vy vnímáte pojem „bůh“ a jak já vnímám pojem „Bůh“, je jeden principiální rozdíl.

Pro Vás je bůh něčím na způsob hypotézy nebo čímsi na způsob náhradního schématu. Rozhodně je pro Vás bůh podmnožinou toho, co boha Vašeho pojetí přesahuje.

Pro mne je Bůh alfou a omegou všeho. Nemám žádné pochybnosti o jeho existenci. Dokonce i to slovo „existence“ je pro mne velice nedostatečné – jiné ovšem nejsme schopni pro tento účel vynalézt -, protože projevy Boha samotného redukuje na to, co je schopen člověk ve své omezenosti vlastními čivy zaznamenat.

K pojmu Boha v mém pojetí bych ještě dodal, že toto pojetí není ani v nejmenším statické, jak se domníváte. Fakt, že v Boha věřím, přece ani v nejmenším neznamená, že s tím, jak si Jeho působení v dějinách stvoření vykládám, jsem jednou pro vždy hotov. Naprostý opak je pravdou. Věřící totiž stále a znovu dospívají k tomu, že „nejen takto, ale i takto“. Píše o tom často Tomáš Halík (a zdaleka nejen on) a stojí to i v Dogmatice katolické církve (poslední vydání od Ludwiga Müllera). Takže ona nestatičnost je už dávno součástí víry, resp. nauky např. katolické církve.

Bylo by zajímavé, kdybyste se někdy pokusil vysvětlit, co ono „Nejvyšší“, které dle Vašeho vyjádření stojí nad bohem – tedy nad bohem Vašeho pojetí - vlastně je.

Díky za pěkný komentář a laskavá slova.
Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 12.Dubna 2019, 16:29:7

Člověk, který Boha nazve Bohem, se ho tím určitě nechce zmocnit, pane Poláčku. Ani se nedomnívá, že o něm všechno ví. Jen se hlásí k určitému poznání, o jakého Boha se vlastně jedná, protože známe také bohy s malým "b". To, co o Bohu víme, je docela nepatrné proti tomu, co Bůh opravdu je. A křesťané mohou Boha poznávat jen prostřednictvím Ježíše Krista. Jinak to není možné.
Nechat se vést Bohem není žádný laciný a pohodlný postoj. Jednak to není žádný postoj, nýbrž činnost, dá se říct život s Bohem. A jednak na tom není nic tak jednoduchého. Musíte se naučit naslouchat, co Bůh po vás vlastně chce. Člověk, který se nechá vést Bohem, se občas musí vzdát i sama sebe.
Kdyby se všichni nechali vést Bohem namísto svým egem, byl by tady možná ráj na zemi.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Zmocnit se (čehokoliv) a nechat se (tím) vést Pátek, 12.Dubna 2019, 21:13:10

Je možné zmocnit se kompasu a nechat se jím vést.

Je možné zmocnit se zajatce a nechat se jím vést, když chceme napadnout nepřátelský tábor. Jenže zajatec nás může oklamat a povede nás schválně špatně, povede nás do léčky.

Pokud chce někdo mít jistotu, že bude veden po správné cestě, nemůže se svého průvodce zmocnit. To je i význam onoho přikázání, které zapovídá, aby se člověk pro své účely zmocnil Božího jména.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Zmocnit se Božího jména Sobota, 13.Dubna 2019, 10:51:47

Ano, pan Nushart to pro tentokrát vystihl naprosto přesně. Tady se nejedná o to, jestli Bůh existuje nebo neexistuje; tady se jedná o v z t a h člověka k Bohu. Tento vztah může být tisícerý možný, už jenom v rámci křesťanství je velice mnoho různých směrů a názorů na to, jakým způsobem má tento Bůh být chápán, vykládán, představován.

My se tu nezabýváme (a principiálně nemůžeme) zabývat Bohem jako takovým (to jest, čím je a čím není; o tom my tak jako tak nemůžeme rozhodovat). My žijeme v n a š e m l i d s k é m světě; a proto je pro nás rozhodující právě ten způsob, jakým se l i d é vztahují k tomu Transcendentálnímu, pro co si n ě k t e ř í lidé vytvořili pojem a představu "Boha".

Já jsem nedávno psal o inflačním používání termínu "křesťanská láska". A to samé platí i o používání slova či jména "Bůh".

Ti staří Židé věděli velice dobře, proč zakázali používání, vyslovování jména Boha, jména Jahve. Ten zákaz byl později absolutní, vlastně formalizovaný; ale původně jeho jediným a pravým účelem bylo to, aby lidé toto jméno nepoužívali, nevyslovovali, nefrekventovali m a r n ě: tedy povrchně, lacině, inflačně.

Paní Hájková říká, že vztahování se věřícího křesťana k Bohu není nic povrchního, laciného.

Ano; n e m u s í tomu tak být. Záleží vždy na zcela konkrétním případě. Ale - už to samotné pojmenování, už ta samotná šifra "Bůh" velice silně svádí k té povrchnosti. Svádí k tomu snadnému přesvědčení: Když řeknu "Bůh", tak mám proti sobě (či nad sebou) nějakou jednoznačně označenou bytost, která vůči mně vystupuje tak a tak, a já se vůči ní vztahuji tak a tak.

V křesťanství (respektive v náboženství vůbec) hraje klíčovou roli Mystérium. Tajemství. A toto Tajemství - to je ze své nejvlastnější podstatě něco principiálně neuchopitelného. Ale jakmile to nazveme, jakmile si to nějakým způsobem "definujeme" - pak se nám ztrácí to neuchopitelné Tajemství, a stává se nám z toho uchopitelný objekt našich představ.

Německý filozof Karl Jaspers napsal v tom samém smyslu, že slovo "Bůh" se vlastně vůbec nedá vyslovit; že to co představuje, co se za ním skrývá, že to je možno jakž takž adekvátně vyjádřit jenom jakýmsi vnitřním zastavením, zadržením (v českém překladu bylo použito slovo "zajíknutí"; předpokládám že originální německý výraz mohl být "Innehalten", což se do češtiny ovšem překládá velice nesnadno).

Anebo to celé zcela krátce: opět jednou musím připomenout hned úvodní verš z Tao te-ťing: "Jakmile jsi to vyslovil, ztratil jsi to!"

Moudrý Lao-c' to skutečně věděl: kdykoli se člověk pokusí to Nejvyšší, to Neuchopitelné uchopit, sevřít do zdánlivě pevných svorníků svých l i d s k ý c h slov, svých lidských pojmů - v tom okamžiku to ztratí, neboť nevyhnutelnou obhroublostí těchto slov-svorníků naruší, zničí tu nekonečnou jemnost, subtilnost onoho Tajemství.

To "zmocnění se Božího jména" je velké pokušení; ale nikdy nemůže být beztrestné, bez následku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Sobota, 13.Dubna 2019, 11:11:45

Ono je také možno celou věc vyjádřit doslova těmi formulacemi, které použil pan Nushart: totiž že lidé si z toho Božího jména udělali svého vlastního zajatce.

Lidé se před Bohem sklánějí, modlí se k němu, označují ho za Nejvyšší bytost; ale přitom si ho sami uzavřeli do klece svých vlastních pojmů, svých vlastních představ, aby si mohli pro sebe vytvořit útěšně snadný, přehledný, jasně hierarchicky uspořádaný svět, ve kterém kdykoli bezpečně a bez složitého hledání mohou nalézt své místo.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

To Nejvyšší nad Bohem Sobota, 13.Dubna 2019, 11:41:56

To řečené je vlastně zároveň mou odpovědí panu Vyleťalovi, jak já sám bych si to "Nejvyšší" představoval.

V prvé řadě ale musím upřesnit: já bych nijak netvrdil, že toto "Nejvyšší" je n a d Bohem; nýbrž spíše, že je z a ním.

Není to tedy tak, že by tu byla nějaká vertikální hierarchie, kdy já bych tvrdil, že na tou entitou, kterou si věřící přestavují jako Boha - že nad ním by bylo ještě něco vyššího.

Jde o to, že - jak řečeno - tento pojem, tato (lidská) představa Boha, to všechno postihuje nakonec jenom malou část toho, o co se jedná.

Takto: já na straně jedné samozřejmě plně uznávám, že prakticky to vůbec nebylo možné jinak, nežli že si lidé časem tuto víceméně konkrétní představu, toto jméno Boha vytvořili. Jak věděli už staří Řekové, právě název, jméno, pojem - to všechno z o s t ř u j e, to jest dodává jasné kontury tomu, co vnímají naše smysly. Naše smysly nám dávají vlastně jenom neurčité p o č i t k y o světě; a teprve když my tyto počitky urovnáme, seřadíme pod jeden určitý, jasně definovaný pojem - teprve poté můžeme svět kolem nás začít vnímat v jeho ostrých konturách. A teprve poté se ho také můžeme začít aktivně zmocňovat naší myslí.

Toto jméno, toto pojmenování Bůh (stejně jako jakýkoli jiný pojem lidské řeči) je tedy v každém případě vysoce ambivalentní: na jednu stranu nezbytné pro naše poznání (Boha), ale na straně druhé vždy zkreslující, falšující.

Právě proto já se - stejně jako Lao-c' - zásadně vyhýbám tomu, abych to Nejvyšší nějakým způsobem pojmenoval. Já sice uznávám, chápu, cítím jeho přítomnost; ale sám jsem doposud nenašel cestu k tomu, jak se mu přiblížit, aniž bych ho tím deformoval.

Je to tak trochu ten samý problém jako v samotné kvantové mechanice: i tady platí, že my nikdy nemůžeme předmět našeho zkoumání poznat objektivně, neutrálně; už tím že jsme směrem k němu poslali naši otázku po jeho existenci, jsme do něj implantovali sebe sama. Změnili jsme ho, ještě předtím nežli nám vůbec mohl dát odpověď o tom, co a čím je.

--------------------------------

A to pak souvisí opět s druhou částí mé odpovědi. Zcela zásadní chybou všech dosavadních pojetí toho "Nejvyššího" (a přesně této samé chyby se dopustil i sám Lao-c') je to, že toto hypotetické Nejvyšší se pojímá jako něco absolutně jsoucího, absolutně nezávislého na nás.

Vraťme se k tomu Tajemství: ano, je možno vycházet z toho, že v těch nejhlubších hlubinách samotného Bytí je ukryto nějaké vrcholné Tajemství jeho existence. Ale - na straně druhé, toto tajemství bytí zůstane jenom chladnou, neosobní daností, pokud k tomu nepřijde s á m č l o v ě k - a dokud tento člověk nad tímto Tajemstvím neupadne v úžas.

Napsal jsem v minulých dnech (v citovaném dopise jednomu čtenáři), že člověk je stejně tak (s)tvořený, jako je sám Tvůrce.

To je naprosto klíčová věta.

V křesťanství (stejně jako ve všech dosavadních duchovních směrech) je člověku toto právo být Spolutvůrcem zásadně upíráno. Znovu a znovu se tu vytváří ten model, že to Nejvyšší je autonomní, absolutní, že člověka vůbec nepotřebuje. Že člověk je tu nakonec jenom proto, aby toto Nejvyšší obdivoval, aby ho uctíval, aby před ním v němém úžase padl na kolena.

Je to vlastně strašlivé sebevzdání se člověka, je to naprostá rezignace na jeho vlastní schopnosti a možnosti, ale především na jeho vlastní úlohu, jeho vlastní kreativitu v tomto světě. Opakuji vždy znovu a znovu: pokud vycházíme z té představy toho absolutně jsoucího Nejvyššího - pak už tu není nic, co by člověk sám ještě na tomto světě mohl vlastního vytvořit. Jeho samotná existence je pak naprosto zbytná. Není tu fakticky k ničemu; celý svět by stejně tak dobře mohl existovat i bez něj.

Na otázku pana Vyleťala, kde já sám tedy spatřuji to tušené Nejvyšší: právě někde na průsečíku mezi Bytím a mezi Člověkem.

Někde na průsečíku apriorního, transcendentálního Tajemství samotného Bytí na straně jedné - a nevyzpytatelného, stejně tak hlubokého Tajemství hledající, toužící a kreativně tvořící lidské duše na straně druhé.

Každá z těchto dvou částí o sobě sama je jenom polovičatá, neúplná; jenom jejich vzájemné protnutí a prolnutí vytváří ten celek, který je oním hledaným Nejvyšším tajemstvím.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 13.Dubna 2019, 13:56:25

Ono to vzdání se sama sebe nemusí být nakonec nic tak strašlivého, pane Poláčku. Ani to nemusí být rezignace na kreativitu, nýbrž právě naopak.
Vzdání se sebe sama může také znamenat nové nalezení sebe sama trochu jinak (a lépe).

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Sobota, 13.Dubna 2019, 17:17:13

Jak suše poznamenal pan Kolařík, tato vznešená a krásná diskuse stěží pomůže někomu z Kliniky nebo dalším sužovaným v článku probíranou praxí.

Nicméně faktem je, že našimi chrámy se staly obchoďáky...

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

A proč by pomoci neměla? - panu Morbicerovi Sobota, 13.Dubna 2019, 19:38:26

A proč myslíte, pane Morbicere, že to nepomůže? Vždyť vše, pro co se člověk dobrovolně rozhoduje ve svém nitru a zároveň to prospívá obecnému dobru, musí do jeho nitra nějak vstoupit. To se děje například slovem (nebo ještě lépe Slovem). A o to se já zde - při své nedokonalosti - snažím.

Jistěže by paní, na kterou exekutor uvalil šílený a do nebe volající nespravedlivý dluh, nejvíce pomohlo, kdybychom jí na účet ty peníze poslali. Což beze všeho udělat můžeme a jistě mnozí z nás to také udělají či již udělali.

Na zlém systému, jehož důsledkem kauza Klinika je, to ovšem nezmění nic. To jediné, co zlý systém změní, jsou lidé, kteří se natolik změní, že vytvoří systém dobrý. Ovšem bez spolupráce s Bohem, který jako jediný je zdrojem dobra, to určitě nepůjde. Proto tu o tom hovořím.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Husarský kousek Čtvrtek, 18.Dubna 2019, 08:17:20

Zaznamenejme si, neboť je to velmi poučné, jak je také možno se vypořádat s článkem, jehož téma je vám nepříjemné, protože v něm máte sami špatné svědomí a máslo na hlavě:

Pochvalte autora za "Krásný článek", a hned najeďte tirády na pámbíčkářskou notu. Nejlépe vzpomeňte také "krásnou esej Jana Čepa", otřete se o Václava Havla a instrumentalizujte Tomáše Halíka.

Funguje to spolehlivě.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 18.Dubna 2019, 21:27:25

Měl jsem radost, že s panem Kolaříkem vycházím už dobře, teď si ale připadám trochu jako škodolibý člověk.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 18.Dubna 2019, 22:48:3

Já jsem nějak nepochopila, kdo má máslo na hlavě, a proč.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.