Země v exekuci

Jiří Hlavenka

Milion lidí v exekuci a další milion jejich blízkých, kteří jsou exekucí postiženi. Stejný počet hlasů dostalo ANO a Okamurovci dohromady. Jak to spolu souvisí?

„Sytý hladovému nevěří“, říká se, a platí to i o lidech v exekuci — kdo v ní není, těžko si to umí představit. Exekuce je stokrát horší než nezaměstnanost. Pokud si nezaměstnaný sežene práci, má peníze, může žít jako dřív. Pokud si ji sežene člověk v exekuci, je mu mzda okamžitě zabavena a zůstane mu jen nezabavitelné minimum. Přídavky na děti, důchod, nemocenská, péče o člena rodiny (!), to vše exekutor zabavuje, bez pardonu, cokoli nad nezabavitelné minimum jde pryč. O exekuci na majetek ani nemluvě, to je dobře známé.

Exekuce dopadá na lidi, kteří se už i bez ní potácejí na okraji bažiny. Je zbytečné diskutovat nebo se pohoršovat, zda vlastní vinou, nebo ne — vy, co se přesto pohoršíte, se zeptejte, zda jste někdy v životě neudělali blbou chybu. A systém namísto toho, aby jim pomohl se od toho okraje vzdálit, čeká na okamžik, kdy jim uklouzne noha, strčí do nich a ještě jim trochu přišlápne hlavičku.

To není nadsázka. Člověk žijící na okraji, s neuspořádaným životem a vycházející od koruny ke koruně, udělá snadno chybku — nezaplatí jízdné v tramvaji, nezaplatí za měsíc u mobilního operátora, cokoli dalšího, dluhy za stokorunu, většinou řádka malých dluhů. Exekuce na to — na každý z malých dluhů zvlášť! — nabalí částku o dva řády vyšší, pro člověka už nesplatitelnou, ačkoli ty stovky by dohromady dal. A spirála se rozjíždí: nové půjčky na splátku, nové půjčky na splátku předchozí půjčky. Exekuce vystoupají na stovky tisíc korun, což je částka, která je pro člověka vydělávajícího pod-mediánovou mzdu v podstatě nesplatitelná.

Člověk v exekuci nežije normální život — stává se z něj osoba „mimo systém“, která je vůči systému nepřátelská, jelikož vnímá, že systém je nepřátelský k ní. Nemůže nic cenného vlastnit, nemůže si vydělat peníze, takže i zde hledá „okliky“: napsat majetek na partnera, zaměstnání způsobem, že dělá formálně za minimálku a zbytek má bokem. V největším počtu končí lidé v exekuci právě v restauračním a ubytovacím byznysu, kde i přes EET ještě stále zůstávají cestičky na peníze mimo účetnictví a kde není potřeba žádné extra kvalifikace — roznášet pivo a převléct postele umí každý. Ale odpovídá tomu i mzda.

Příštích čtyřicet let přežívání bez majetku, auta, oficiální mzdy. Foto Pixabay

Počet lidí v exekuci je obrovský. Celorepublikový průměr je okolo devíti procent obyvatel, nicméně to nejsou jediní postižení — mají rodiny, děti, rodiče. Exekuce se dotýká i jich, nepřímo nebo i přímo. I oni stojí tváří v tvář systému, který je nemilosrdný a příslušníka jejich rodiny vyřadil. V důsledku tak exekuce dopadají dle odhadů na dva miliony dospělých lidí — třicet procent všech voličů, mimochodem.

Exekuce ničí život milionu lidí. Navždy. Protože praktické příklady (z oblasti pohostinství) znám, vím, že tito lidé běžně dluží k částce okolo milionu korun, a vlastně se ani nesnaží o jejich splacení. Považují to za marné a zbytečné — tak jako většina lidí s pod-mediánovou mzdou ušetří měsíčně tisícovku, dvě, když dobře. Milion znamená 500 měsíců nepřetržitého šetření. Vykašlou se na to.

Jsou to mladí lidé, 35—40 let, v situaci, kdy mají naplánováno do konce života přežívat mimo systém, mimo oficiální mzdu, bez oficiálního majetku, bez auta, příštích 40 roků. Ví vůbec tohle někdo? Zabývá se tím, že jsme si vlastní blbostí a kvůli zcela zanedbatelným způsobeným škodám vyloučili ze společnosti milion lidí, většinou navždy, do konce jejich životů? Je to setrvale hlavní téma pro média?

Poznámka: Málokdo už ví, kdo tuhle devastaci spustil, takže opáčko: poslanecký návrh z roku 1999 vytvořili lidovci a Unie Svobody (známější jména pod návrhem: Cyril Svoboda, Pavel Němec), po připomínkách a úpravách jej doporučila ke schválení vláda Miloše Zemana, parlament ho schválil v roce 2001 většinou 130 z 158 přítomných. Proti byl jako jeden z mála Marek Benda z ODS, to je ten, co ho mají všichni tak rádi. Zákon nevetoval a podepsal, bohužel, prezident Václav Havel.

Jak volí lidé v exekuci

Hrubou statistiku uvádí infografika na Aktuálně.cz. V ní koreluje míra exekuce, nezaměstnanosti a volba některých stran. Okresy jsou ale příliš velkým celkem, reprezentují pestrou společnost — chudší i bohatší města a obce — a výsledek je postižený zprůměrováním.

Já jsem udělal pouze namátkový test — deset obcí, které na mě svítily s nejvyššími exekučními hodnotami, jež násobně překračují celostátní průměr. V nich jsem se podíval na zisky „nesystémových“ stran v posledních parlamentních volbách, výsledek je v tabulce. Je to i včetně neparlamentních „podivných“ stran, které zde docela často dosahovaly nečekaných výsledků. Soustředil jsem se na malé obce, které právě typicky v exekucích dosahují extrémně vysokých hodnot — a i ta voličská procenta jsou tam extrémní, jak ukazuje tabulka. Chtělo by to nicméně programátora, který to vezme přesněji, všechny obce s exekucemi na 200 procentech průměru a víc, a spočítat čísla u nesystémových stran, rozdělit po krajích — až to by poskytlo skutečnou statistickou korelaci.

Milion lidí v exekuci — a celkem dva miliony exekucí postižených, včetně příbuzných — je tolik hlasů, co dostalo ANO a Okamurovci dohromady.

Jak mohou volit lidé v exekuci? Jsem přesvědčen, že budou v podstatě vždy volit antisystémově: vždy proti těm, kteří byli nějakou dobu u vlády a zklamali je, a vždy ve prospěch těch, kteří slíbí nějaký rychlý ráj na zemi. Protože se budou znovu a znovu zklamávat, budou volit radikálněji a radikálněji. Čajíček jménem Okamura je zklame, protože ničeho nedosáhne, příště to hodí tomu, kdo slíbí politiky pověsit na kandelábry jako třídu. On se někdo, kdo tuhle hozenou rukavici zvedne, vždycky rád najde.

    Diskuse
    JS
    December 14, 2017 v 11.43
    "Málokdo už ví, kdo tuhle devastaci spustil"

    No jo, ale jak to tu vypadalo předtím - dlužníci se smáli věřitelům do očí. Ale nejsem zastánce dluhů, myslím, že jiné než investiční úvěry by neměly vůbec existovat.

    "Chtělo by to nicméně programátora, který to vezme přesněji"

    Kamil Gregor z kohovolit.eu něco podobného dělal, říká se tomu tuším ekologická analýza.
    JH
    December 14, 2017 v 13.45
    David Graeber
    ve své skvělé knize "Dluh: prvních 5000 let" popisuje, že ekonomické krize v důsledku předlužení nejsou ničím novým - stávalo se to od starověkých říší s rúznou intenzitou vrůzných místech a dobách až dodnes.

    Negativní vliv předlužení populace na hospodářství se vládnoucím třídy zpravidla snažily řešit, a často radikálními metodami plošného odpouštění dluhů. V podmínkách absolutistických monarchií to zřejmě bylo jednodušší: taková je vůle vládce a tudíž boha, a komu se to nelíbí, stěžujte si támhle příteli katovi. Bylo jistě třeba se postarat o to, aby mocní přátelé a spojenci nepřišli zkrátka, ale v zásadě to fungovalo.

    V dnešní době se zdá, že lokální vlády jsou proti globálnímu kapitalismu mnohem bezzubější. Plošné mazání dluhů smrdí různými mezinárodními soudy a arbitrážemi, a když politikové některých zemí začnou mluvit o zvedání daní, okamžitě se ozývají různá varování před odlivem bothatství ze země, ba dokonce v některých případech "sviňácké" hlasy z okolních zemí (které bych mohl jmenovat, ale nebudu, jako třeba UK :), vyzývající bohaté vrstvy k přesunu daňového domicilu.
    JS
    December 14, 2017 v 18.30
    panu Hájkovi
    "když politikové některých zemí začnou mluvit o zvedání daní, okamžitě se ozývají různá varování před odlivem bothatství ze země"

    Mně poslední dobou připadá, že na výši daní pro podnikatele v podstatě nezáleží. Pokud uvážíme, že podniky vlastně bojují o určitý objem peněz, který v ekonomice lidé mohou vydat, pak změna daní z 0% na 50% je ekvivalentní tomu, že se nějaký podnikatel přestěhuje z Česka na Slovensko, kde je poloviční trh.

    Přesto na jednotky procent změny daně si stěžují, ale na Slovensku stále jsou, neodcházejí do Čech. Myslím, že za to může jednak "endowment effect", ale také to, že ačkoli rozdíl v daních lze snadno změřit, rozdíl daný velikostí trhu lze měřit jen těžko. Ale fakticky největší hrozbou pro podnikatele není stát, ale ostatní podnikatelé.