V době konjunktury získala jedna moje blízká osoba místo v německé firmě v českém pohraničí a docela rychle si v tom místě vydobyla solidní postavení. Všechno se rozvíjelo velmi slibně, než do firmy nastoupil kazašský Němec, zřejmě něčí protežé, a neurvalým a velmi autoritativním chováním začal naši osobu šikanovat. Po několika měsících neustálých stížností a neshod firma usoudila, že na tom místě dva manažery nepotřebuje, a propustila cizinku, samozřejmě. Kazašský Němec byl přesídlenec, občan SRN, a možná měl dokonce nějaká zákonná privilegia.

V době prosperity si naše osoba koupila byt, na který si vzala úvěr ze stavebního spoření. Byt nebyl nijak zvlášť drahý, ale ona neměla žádné úspory, takže ji to stálo dosti dlouhý a nepříliš výhodný překlenovací úvěr — ale stálo jí to za to. Úvěr ze stavebního spoření je dosti mírná forma zadlužení, kdo si bez ní vůbec k čemukoli ohledně bydlení pomůže?

A pak to přišlo: naše osoba byla z důvodů reorganizace podniku propuštěna s odstupným (zaplatila z něj pořádnou daň) — zůstaly jí splátky dluhu za byt a ojeté auto, kterým objížděla firmy v pohraničí a hledala nové zaměstnání. Měla dost dobrou kvalifikaci i znalost němčiny, nezdálo se, že by to měl být problém.

Ale byl — auto, nedávno generálně opravené ještě z těch slušných příjmů, se jí podařilo nabourat, nic se jí nestalo, ale auto bylo na odpis. Z odstupného si pořídila počítač, aby mohla hledat místo na internetu a snadno korespondovat. A z odstupného samozřejmě žila, neměla žádné jiné příjmy, podpora v nezaměstnanosti se vyplácí až po vyčerpání odstupného.

Tak se částka rozplynula, najednou byl i telefon moc drahý, za auto bylo třeba zaplatit povinné ručení a teprve pak ho zrušit, něco se porouchalo doma, něco možná utratila lehkomyslně, za co se neptám. Návštěvy na pracáku byly otřesným zážitkem (jsme v době lidumilného ministra Drábka za TOP 09 a Nečasovy vlády). Po uplynutí pěti měsíců si našla práci a nastoupila za plat menší, než by byla podpora, vypočítaná z toho předchozího platu, ale místo bylo k dispozici teď a naše osoba ztratila trpělivost.

To místo vypadalo nadějně, ale vůbec nebylo dobré. Hlavní majitel, který ji přijímal, zemřel a jeho syn a nástupce se choval podobně jako ten Kazach v německé firmě. Na ledě upadla, hrozně si natloukla a z toho docela vážně onemocněla cévní chorobou a musela si nechat vystavit pracovní neschopnost. Bylo to v zimě, kolem Vánoc, kdy je nejvíc zakázek, ve firmě to považovali za ulejvání. Málem přišla o nohu, jen díky suplujícímu lékaři z krajské fakultuní nemocnice se jí dostalo správné diagnózy a léčby. Začala trpět záněty zubů a každá návštěva zubaře něco stála, nechala si ihned udělat můstky a korunky, aby nevypadala zpustle. To už stálo docela dost.

Telefonní operátor přes všechny dopisy a návštěvy navzdory žádostem písemným i telefonickým nezrušil paušál na telefonu, tři měsíce se s ním dohadovala a každý měsíc vždy znovu zaplatila nehorázný účet, ačkoliv netelefonovala.

Ještě hloub

Posléze vyhodnotila situaci jako neúnosnou sociálně i finančně a nastoupila do přeshraniční firmy za minimální mzdu (podezírám, že to byl Amazon). Firma sídlí 70 km od místa jejího bydliště na bavorsko-durynské hranici, hala tam byla postavena k podpoře zaměstnanosti v pohraničním regionu v bývalé NDR. Naše osoba mi řekla, že se tam nesetkala s nikým, kdo by měl plat vyšší než těch zákonně minimálních 1000 eur. Ostatně je všechny zaměstnávala agentura. Náklady na dojíždění sebraly značnou část příjmu, pracovalo se na tři směny včetně sobot, takže co do života za takového režimu.

Vztahy na tom pracovišti byly hrozné, jednotliví lidé, každý z nich v nouzi, neprojevovali vůbec solidaritu — Češi a bývalí východní Němci sebou navzájem pohrdali a šmírovali se. Kdo z nižších nadřízených se příliš skamarádil, byl přeložen. Vydržela to, protože musela splácet úvěr za byt a ještě různé jiné dluhy, které jaksi mimoděk vznikly — například koncesionářské poplatky za rozhlas a televizi, které zrušila spolu s inkasem SIPO a převodem z účtu znovu nezavedla. Zrušení auta. Nesmyslně vysoký účet za vodu, který správce odmítl reklamovat, protože mu bylo úplně jasné, že taková socka jako naše osoba určitě i krade vodu (otázku „k čemu“ si nepoložil). Musela to zaplatit a pak dlouze a složitě reklamovat u vodohospodářské firmy — nakonec se problém našel a ona zvítězila, ale trvalo to rok a půl.

Nikdy jí nezbylo na zaplacení všeho, co se zase navalilo do schránky, a tak trávila dny korespondováním s jednotlivými službami a žádostmi o snížení splátek, posečkání, omluvami, vysvětlováním. Aspoň že zdravotní a sociální pojištění německá agentura platila. Tohle trvalo tři roky. Ke konci tohoto období se připomněla firma Home Credit o splátky na — a teď musím být konkrétní — půjčku 20 tisíc na něco, ano, už vím, na nová plynová kamna, protože minulou zimu přitápěla elektřinou a dovedeme si představit ten nedoplatek.

Možná z té půjčky zaplatila i ten účet za elektřinu. Okamžitě začala dluh u Home Credit splácet, každou částku, která jí vybyla, jim poslala, ale namlouvaný kalendář se jí dodržet nedařilo, úroky se pochopitelně zvedly a přibyly nějaké sankce, suma narostla na 40 tisíc, ale ona ji splácela docela rychle z toho minimálního německého příjmu. Jednoho dne jí nicméně přišlo sdělení, že HomeCredit předal její pohledávku k exekuci.

Připomínám, že pracovala na tři směny, po nočních tvrdě spala, neměla ani čas usilovat o změnu. Až jednou ji oslovil podnik, do kterého kdysi poslala svůj pracovní profil v němčině, a nabídl jí místo. Bylo to mnohem blíž a mnohem lepší práce, bez agenturního zprostředkování, na základě přijímacího pohovoru v němčině. Místo dostala. Nabídka samozřejmě souvisela s nastoupivší konjunkturou, zakázky se jen hrnou, dělá se na dvě směny, už bez nočních, ale zato i o víkendech. Přesčasy jsou placené, ale dovolená přísně přidělovaná. Každé volno tráví naše osoba u zubaře, konečně má na všechny ty můstky a korunky a inleje, stojí to 10 tisíc, a to je ještě zubař slušný a má pochopení.

Exekuce neboli poprava

V tom šíleném provozu nejspíš přehlédla a nepřevzala nějakou písemnost, ale exekutorské firmě poslala postupně víc než 30 tisíc. Bylo zřejmé, že dluh je splatitelný. (Mimochodem, v Německu se vůbec slovo „exekuce“ nepoužívá, v němčině to má význam velmi tvrdého trestu, vlastně popravy.) Poslední kroky konzultovala s kamarádkou, která pracuje pro Člověka v tísni a problematiku dluhové pasti má přímo v referátě, rozhodně si nepočínala nijak zmateně nebo nevypočitatelně. Dluh u stavební spořitelny klesl za ta léta na zhruba 70 tisíc — to už se přece taky dá zaplatit.

A pak jednoho dne u dveří do bytu zaklepal člověk, řekl jméno a sdělil, že vydražil její byt a že se má do týdne vystěhovat. Pokusila se o ni mdloba, řekla mu, že vůbec neví, oč jde, a za týden že se s ním sejde. Během týdne zjistila, že exekutor, kterému HomeCredit pohledávku předal, není povinen s dlužníkem sjednat splátkový kalendář, a pokud nedostane celou sumu naráz (což asi stálo v dopise, který unikl), může dát majetek do dražby.

Podle zákona se jako druhý věřitel k žalobě připojila stavební spořitelna (nechápu, proč to tak musí být) a byt, který byl pořízen za 450 tisíc a jehož dnešní tržní hodnota je asi o 100 tisíc vyšší (v té pohraniční konjunktuře) byl prodán v dražbě kvůli dluhu nepřesahujícímu 80 tisíc z iniciativy exekutora, kterému naše osoba dlužila už jen něco kolem pěti tisíc a už tak mu zaplatila dvojnásobek původního dluhu. A je to: takhle se vyrábějí bezdomovci.

↗

Život takového člověka se zúží na práci a starost, vše ostatní se z něj vytratí. Foto Maxpixel

Epilog — jak je to možné?

Do epilogu ještě patří, že člověk, který byt vydražil, velice změnil své chování, když se podíval, kdo je oběť tohoto kšeftu — ale nájemní bydlení jí v tom bytě nenabídl, i když v něm nehodlá sám bydlet. Po městě jde hlas, že skupuje v té lokalitě byty ve velkém. Ten exekutor, jehož kancelář sídlí v Klatovech, je známá firma, lidé z Člověka v tísni to jméno dobře znají. Naše osoba si nakonec pronajala malý byt v paneláku, a protože má práci, dala dohromady peníze na kauci a nakonec mi řekla, že jí po vypořádání té dražby dokonce nějaké peníze zbydou. Existuje sice povinnost nabídnout náhradní ubytování, ale to je příšerná ubytovna — to by už opravdu mohla skočit pod vlak.

Jak je možné, že kvůli dluhu, který má splatitelnou výši a kde dlužník platí a všemožně komunikuje, se vydraží člověku střecha nad hlavou, jeho jediná jistota, to mi hlava nebere. Prý je to legální — no, možná, ale i strašně nepřiměřené. Jediné, co mě kolem toho napadá, je, že ve skutečnosti šlo o spekulaci s byty v tom pohraničním městě, na níž se exekutor podílí, a otázka dluhu byla jen dobrou záminkou.

A na konec musím ještě uvést, že bych té blízké osobě se splacením toho dluhu u pitomého HomeCreditu, který se tváří jako seriózní firma, ráda pomohla, ale ona mi o tom neřekla (ani nikomu jinému), protože byla přesvědčená, že to zvládne sama. Zvládla toho v životě už hodně, tak proč ne tuhle banalitu.

Z celého dlouhého rozhovoru o této věci mi utkvěly ještě další vedlejší příznaky. Za prvé, že člověk, který se dostane do takové situace, má všemi způsoby poničený život, že se téměř jistě z toho trápení roznemůže, dokonce onemocní často až poté, co největší problémy vyřeší, a že se to vleče. Což mu dělá potíže v zaměstnání. Že se dostaví deprese a sebevražedné myšlenky. Že si člověk připadá tak deklasovaný a ponížený, že přestane chodit mezi lidi, a jeho okolí se tudíž o jeho trablích dozví, až když je pozdě.

Život takového člověka se zúží na práci a starost, vše ostatní se z něj vytratí. Co taková situace udělá s rodinou, si ani neodvážím pomyslet, naše osoba nemá děti (o situaci jejího partnera teď pomlčím, ale na celém případu má svůj podíl i jeho nezaměstnanost). Anebo — to není náš případ, ale stejně — se v něm probudí násilné reakce.

A druhá věc: během dlouhého rozhovoru o tomto případu jsem několikrát vyslechla, jak hnusně se chová stát, jaký je to nepřítel. Nechala jsem to bez komentáře, přece nebudu polemizovat s člověkem, který nenašel zastání, a i když se samostatně snaží vyhrabat, jedná se s ním stejně, jako kdyby něco spáchal se zlým úmyslem. Takový člověk nenávidí všechny struktury, protože mu vždycky jen uškodily, s hořkým smíchem sleduje, jak se sociální zákony těžce prosazují (a nakonec neprosadí), nemůže bez nevolnosti poslouchat pravicové floskule o odpovědnosti jedince za vlastní osud. K volbám ho nikdo nedostane, protože žádné straně nevěří a všemi opovrhuje — v tomto případě. V jiném bude volit nějakého extremistu.

„Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist“, píše Jiří Wolker v Baladě u rentgenu. To se ti, kteří sedí na rozhodovacích postech, té nenávisti nebojí? Jsou si tak jisti, že se jim nemůže nic stát?