Zatočit s dluhy, ne s lidmi

V posledních týdnech se objevily hned dva návrhy kladoucí si za cíl snížit počet předlužených lidí v České republice. Oba návrhy se zásadně liší téměř ve všech aspektech kromě jednoho, a tím je role státu.

Kandidát na prezidenta Michal Horáček navrhl, aby stát odpustil dlužné penále u daní a na pojistném. Většina těchto dluhů je přitom vymáhána v takzvané daňové exekuci a tyto částky nejsou zahrnuty do běžně zveřejňovaných statistik, které vycházejí z údajů v centrální evidenci exekucí. Do ní totiž vkládají data pouze soudní, tedy soukromí exekutoři.

O počtech lidí, kterých by se Horáčkův nápad týkal, ani o finančním objemu tedy nejsou dostupná veřejná data, nicméně podstata návrhu zní rozumně. Dlužné penále totiž stejně představuje spíše virtuální pohledávku, která s velkou pravděpodobností nikdy nebude vymožena, ale její samotná existence je pro dlužníky demotivující například při hledání zaměstnání, ale i při splácení samotné jistiny. Zároveň, pokud stát institutem oddlužení zbavuje soukromé věřitele nároku na vymáhání dluhu, měl by jít příkladem a Horáčkův nápad se jeví jako jeden z vhodných způsobů.

Oproti tomu poslední návrh, který představil Petr Dolínek z ČSSD, je spíše ukázkou, jak problém předlužení neřešit. Idea, že stát, tedy daňoví poplatníci, vykoupí od soukromých věřitelů jejich bagatelní pohledávky, respektive za cenu maximálně dvacet tisíc, je absurdní.

Exekucí je aktuálně v České republice vedeno přes 4,5 milionu. Více než polovinu z toho tvoří pohledávky, kde je jistina nižší než 10 tisíc korun. Sama skutečnost, že je zde veden tak velký počet exekucí pro tak relativně nízké částky, je důsledkem nemravného systému, kdy se vyplácelo exekučně vymáhat doslova korunové částky, což vedlo k masivnímu nárůstu obchodu s drobnými dluhy. Má stát finančně podporovat právě držitele bagatelních pohledávek jejich takřka stoprocentním výkupem?

200363_mediafax_edvard_benes_cropVelký počet exekucí pro nízké částky je důsledkem nemravného systému, kdy se vypácelo exekučně vymáhat korunové částky, což vedlo k masivnímu nárůstu obchodu s drobnými dluhy. Foto archiv DR

Dolínkův nápad ale vyvolává řadu dalších otázek. Bude o výkup ze strany věřitelů zájem, pokud půjde pouze o uhrazení samotné jistiny? Minimální náklady a odměna exekutora totiž tvoří téměř osm tisíc Kč. Kdo to exekutorům zaplatí? Co bude v případě zájmu věřitelů stát s několika miliony exekucí dělat? Bude je nadále vymáhat, nebo je postupně odepíše?

Z hlediska spravedlnosti nároku věřitele je důležité rozlišovat mezi těmi, kteří se věřiteli stali dobrovolně v důsledku svého podnikání, a nedobrovolnými věřiteli. Mezi ty patří především lidé, kterým někdo jiný způsobil škodu, například v rámci trestné činnosti. U nedobrovolných věřitelů je relevantní se zabývat odpovědností státu a potenciálními finančními kompenzacemi. Proč mají ale daňoví poplatníci podnikatelům financovat jejich obchodní riziko? Pokud někdo nabízí služby nebo peníze, musí počítat s tím, že mu jeho klient za služby nezaplatí, a tomu uzpůsobit vlastní obchodní model.

To platí překvapivě i pro dopravní podniky, kde se může zdát, že poskytovatel služby si klienty nevybírá dobrovolně. Při porovnání fungování různých dopravních podniků v České republice či v zahraničí je zřejmé, že předcházet budoucím dluhům je možné kladením různých bariér. Například i v německém Mnichově mají v metru turnikety, protože správně předpokládají, že i spořádaní Němci by snadno mohli jet načerno. Podobné bariéry najdeme ve většině jiných velkých měst západní Evropy. Také v České republice jsou města, kde cestující nastupují předními dveřmi. V těchto městech problém s dluhy za černou jízdu podstatě neexistuje.

Na čele obchodníků s chudobou mnoho let stály například pražské dopravní podniky, které systematicky, přes organizovanou síť vymahačů, rozdělovaly více pohledávek za jedním černým pasažérem právě s cílem maximalizace nárůstu palmáre, takže z dlužné jistiny pět tisíc dokázali vytvořit relativně běžně exekuce za sto tisíc. A právě agenda pražského dopravního podniku spadá do gesce náměstka pro dopravu Petra Dolínka.

Pohledávky za pražskými černými pasažéry přitom tvoří významný podíl všech českých exekucí. V řadě případů jde díky kumulaci o nedobytné pohledávky, a přitom právě tyto dluhy přesně odpovídají parametrům Dolínkova návrhu. Je to náhoda, nebo se pražský náměstek snaží o masivní státní odkup často nemravně nakumulovaných pohledávek svého dopravce?

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Jestli jsou v Mnichově v metru turnikety, Úterý, 3.Října 2017, 11:02:53

tak snad leda na stanicích, kde jsem nikdy nebyl, a upřímně o tom pochybuju. Nevybavuju si ani jednu, kde by byly.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 3.Října 2017, 11:59:57

Ty turnikety v mnichovském metru skutečně jsou - ale jenom pro ty cestující, kteří chtějí orazítkovat svou papírovou jízdenku. Což je dnes už jenom naprostá menšina.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Turniket Středa, 4.Října 2017, 09:01:1

ale, pokud vím, není obyčejná "cvakačka lístků". Turniket je zařízení které fyzicky limituje vstup do metra (nebo jinam)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Turniket

a ty tam nejsou.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Středa, 4.Října 2017, 12:35:21

V Praze turnikety také nejsou, na rozdíl od Paříže nebo Londýna. Ty přepážky, které v Praze jsou, brání jen tomu, aby člověk neprošel do placeného prostoru omylem, třeba kvůli ztrátě orientace.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.