Média nemusí hrát hru na pravdu

Předkládáním holých fakt se novinář automaticky nedobere pravdy. Jeho práce spočívá také v předkládání významů, kontextu, souvislostí a občas i názorů, které mohou z daných souvislostí vyplývat, dokládá Marie Heřmanová.

Marie_hermanova

Marie Heřmanová

27.03.2017 09:52

Známá anekdota o objektivitě, která doporučuje pozvat Žida a Hitlera, abychom si udělali vyvážený obrázek o holocaustu, se stává realitou českých médií. Ta často v dobré víře podléhají klamu, že umírněnost a neutralita jsou odpovědí na všudypřítomnou propagandu, nařčení z manipulace i šíření falešných zpráv.

V českém prostředí se média poslední dobou začala pomyslně dělit na ta veřejnoprávní a liberální, která čelí útokům na svou nezávislost a podle americké inspirace také obviněním z publikace fake news (falešných zpráv), a takzvaná „alternativní média“ v čele s Parlamentními listy. Někde uprostřed pak stojí většina soukromých počinů jako Czech News Center (Blesk nebo Info.cz), tituly vydavatelství Empresa media, a nakonec i Babišova Mafra. Média, jejichž jedinou agendou je vymezit se proti Andreji Babišovi, jako je Echo24 nebo Forum24, ani nemá cenu zmiňovat.

Problém s alternativními médii je dvojí. Jednak postrádají jakékoliv osvědčené novinářské postupy, jako je ověřování ze dvou nezávislých zdrojů, a také je v nich jednoznačný, vysledovatelný a dokázaný vliv nástrojů ruské propagandy. Ten lze sledovat kupříkladu právě v důrazu na určitá témata, která se nejdříve objeví na úplně obskurních webech typu Aeronet, než je právě třeba Parlamentní listy začnou přebírat. Jenže stejné nebezpečí jako od těchto očividných manipulátorů nám může paradoxně hrozit i od těch „uprostřed“, kteří předstírají či se upřímně snaží o vyváženost.

Běžný konzument českých médií se momentálně ocitá v matoucí situaci, kdy jsou „tradiční média“ v čele s Českou televizí neustále zpochybňována lidmi, jako je prezident nebo ministr financí. Zároveň jsou čtenáři zaplaveni titulky typu „o tomto média mlčí“. Přestože čísla čtenosti Parlamentních listů a podobných plátků jsou skutečně děsivá, bylo by chybné předpokládat, že všichni, kdo na článek kliknou, ho berou stoprocentně vážně.

Z nedávného kvalitativního výzkumu zaměřeného na toto téma, na kterém se autorka tohoto sloupku podílela, mimo jiné vyplývá, že spousta lidí má potřebu sledovat alternativní média, aniž by však nutně považovala každé slovo v nich napsané za pravdivé a nebrání jim to v souběžném sledování třeba televizního zpravodajství. Většina lidí používá více různých zdrojů a údaje z nich porovnává. V důsledku pak mohou mít tendenci zařadit se „někam doprostřed“. Příkladem může být například téma uprchlické krize, kvůli které měla spousta lidí dojem, že jsme národ buď naivních vítačů, nebo šílených haterů, a měli potřebu se vymezit vůči oběma těmto skupinám. Názory, které se nepřidávaly na žádnou z imaginárních stran, pak byly vysoce respektované. Problém ovšem je, když stejné měřítko „středu mezi dvěma extrémy“ uplatňují samotní novináři.

Vzniká totiž velice nebezpečná představa jakési umělé objektivity, která se projevuje právě tím, že se nachází kdesi ve středu mezi dvěma extrémními stanovisky. Ve zpravodajství se pak může projevit jako snaha balancovat pozitivní a negativní příběhy na stejné téma nebo zvaní dvou proponentů extrémních názorů. Jako kdyby dramaturgové očekávali, že názory třeba Kláry Samkové a Michala Kocába (abychom citovali nejvíce diskutovaný případ) se jaksi navzájem neutralizují a z konfrontace se vyloupne „objektivní“ popis toho, co se skutečně děje.

Objektivita není průměr mezi dvěma extrémy
Jenže od kdy je objektivita průměrem mezi dvěma extrémy? Odkdy se pravdivá informace pozná podle toho, že ji lze umístit doprostřed názorového spektra? Realita není průměrem možností a může být sama o sobě někdy třeba i extrémní – záleží jenom na tom, jak si kritéria pro extrém nastavíme. Snaha redukovat novinářskou práci na „průměrování“ bez toho, že bychom se vůbec pokusili oba dva póly, mezi kterými průměrujeme, zasadit do nějakého kontextu, je velmi nebezpečná. Možná se pak nelze divit běžnému čtenáři či divákovi, že se k rozporuplným informacím postaví právě tímto způsobem. Nemělo by ovšem být úkolem novináře právě proti tomuto falešnému zdání objektivity aktivně vystupovat?
1617404-hjhjKonfrontace proponentů dvou extrémních názorů pouze budí zdání objektivity. Realita není průměrem možností, oba póly je nutno zasadit do kontextu. Repro DR

Vychylování popisu reality do dvou extrémních úhlů pohledu a následného „hledání středu“ je navíc právě tím, co nejvíc nahrává zmiňované propagandě, jejímž cílem není otevřeně lhát, ale postupně příjemce informací co nejvíce znejistit a vytvořit v něm pocit, že „nikdo neví, kde je pravda a nikomu se nedá věřit“. Zaujmout onu pozici „uprostřed“ pak může vypadat jako jediné možné řešení. Paradoxně tak spousta novinářů ve snaze propagandě vzdorovat a nabízet objektivní náhled na věc spíše mediálním manipulacím napomáhá.

Jsou samozřejmě i média, která si křehkost a neudržitelnost tohoto přístupu uvědomují – to je třeba jedna z věcí, která činí zpravodajství Českého rozhlasu kvalitnější než zpravodajství České televize. Rozhlas zaměstnává tým datažurnalistů, zveřejňuje pravidelně projekty, které mají zpřístupnit srozumitelným způsobem větší množství faktů ke komplikovaným tématům a nevyhýbá se disciplíně fact-checkingu. A jakkoliv je příjemné tento vývoj sledovat a nelze než práci rozhlasových specialistů cenit, stejně je nutné si přiznat smutnou pravdu – data a fact-checking nás samy o sobě rozhodně nespasí. Projekty jako Demagog.cz existují už dlouho, přesto však v čele země stojí člověk, který otevřeně lže. To, že mu jeho lži prokázali specialisté i soudy, mu bohužel na popularitě nijak neubírá.

Reakcí na současnou situaci proto nemůže být jenom obrat k důsledné práci s fakty a jejich předkládání v dobré víře, že „fakta jsou přece nestranná“. Média nastavují agendu tisíci různými způsoby – tím, do jakého kontextu fakta zasazují, tím, jaká témata si vybírají, jaký výsek reality se rozhodnou čtenáři předložit. Pokud Český rozhlas zveřejní seznam takzvaných dezinformačních webů, za kterým stojí hodiny poctivé práce a je podložen statistikami a důkazy, mimo jiné tím dává najevo svůj názor, že dezinformace jsou zásadní problém, kterému se má věnovat pozornost. Už jenom tím ale popudí čtenáře většiny zdrojů, které se na daném seznamu ocitnou. Pokud Aktuálně.cz zveřejní skvěle zpracovanou sadu statistik o uprchlické krizi, neznamená to, že nám předkládá nezaujatý a objektivní pohled na situaci uprchlíků – znamená to, že si redaktoři Aktuálně uvědomují, že jde o téma podstatné a že v diskusi fakta chybí.

Novinářská práce zkrátka nikdy nespočívá jenom v předkládání faktů. Spočívá také v předkládání významů, kontextu, souvislostí a občas i v předkládání názorů, které mohou z daných souvislostí vyplývat a stavět na nich. Holá fakta sama o sobě nejsou objektivní ani pravdivá. Jsou neúplným popisem komplexní reality, od kterého se lze odpíchnout, ale v žádném případě u něj nelze skončit. Skutečně kvalitní žurnalistika se pozná především podle toho, že fakta považuje za naprostý základ, se kterým je nutné dále pracovat.

Situace, ve které jedna část nezávislých a liberálních médií nešikovně balancuje mezi uměle vytvořenými extrémy na stejně umělém vytvořeném názorovém spektru a druhá část se tváří, že ono názorové spektrum naopak vůbec neexistuje a že tvrdá data jsou jedinou nezpochybnitelnou odpovědí na vše, je tak nakonec úplně stejně nebezpečná jako armáda dobře placených ruských trollů.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jak nacházet mediální pravdu? Pondělí, 27.Března 2017, 11:24:56

Autorce textu je možno plně přisvědčit v tom, že ke skutečné pravdě (a tedy ani k mediální objektivnosti) nevede nejen zjevná podujatost, ale ani jakýsi "matematický průměr" mezi dvěma extrémy, respektive mechanické reprodukování holých faktů. Tato fakta samotná nesdělují prakticky naprosto nic; rozhodující je celkový kontext sdělení, jakým směrem posune vnímání příjemce zprávy v dané věci. Přičemž toto působení může být i zcela podprahové. (Mimochodem, přesně tohoto postupu využívala svého času "Svobodná Evropa": ve svých zprávách svým posluchačům ještě tak nějak v zásadě zreprodukovala holé zprávy tak jak je ten den vyprodukovaly příslušné světové agentury; tím si u svých posluchačů v zemi s totalitním dohledem nad informacemi vytvořila nimbus objektivního a pravdivého zpravodajství, čehož pak využívala k tomu aby v celém zbytku vysílacího času svými komentáři manipulovala názory svých posluchačů plně ve svém vlastním smyslu.)

Takže, zdánlivě "objektivní" fakta skutečně ještě v žádném případě nejsou zárukou skutečné objektivity, a tím méně pravdivosti.

Autorka však sama neodpovídá na zcela klíčovou otázku, jakým způsobem se dobrat toho, aby zavládlo to skutečně pravdivé zpravodajství ze strany médií.

Nutno ovšem uznat, že takováto otázka je jen krajně obtížně zodpověditelná. A tak asi zase jednou nezbyde nic jiného, nežli obrátit se k Aristotelovi, kdy se své "Etice" zaobírá analýzou všech možných deformací lidské osobnosti. A také staví otázku, jaké postoje zaujímat ve sporných situacích.

Aristoteles na straně jedné, v souladu se svým základním pojetím, požaduje zásadně v y v á ž e n ý postoj - tedy takový, kde se daná osoba nachází v pravém středu věcí, aniž by se jednostranně přikláněla na jednu z obou náprotivných stran.

Na straně druhé ale tentýž Aristoteles zcela jednoznačně postuluje, že takovýto "pravý střed" nemá naprosto nic společného s mechanickým průměrem mezi oběma extrémy. Přesně naopak: právě v zájmu té pravé vyváženosti je nutno někdy zaujmout zcela vyhraněný postoj, daleko od toho mechanického průměru. To především v těch případech, kdy je nutno postavit protiváhu jednomu z obou extrémů, který se v dané chvíli tlačí do popředí.

Ale na tu zcela základní otázku, j a k dosáhnout toho aby lidé (média) zaujímali tento jedině pravý a pravdivě vyvážený postoj, se i s Aristotelem nakonec nedá odpovědět jinak, nežli že to je dáno konec konců koncem stupněm kultivace osobnosti daného jedince. Kdo je vycvičen ve zvládání svých emocí, svých předpojatostí, a kdo dokázal vypěstovat svého ducha, svou inteligenci, svou "ctnost moudrosti" - ten bude sám přirozeně inklinovat k tomu "pravému středu". A naopak: osoby nekultivované, obhroublé, propadlé svým ideologickým či osobním předpojatostem - ty budou vždy inklinovat buďto k těm falešným, nepravdivým extrémům, anebo - v jen poněkud lepším případě - k tomu prázdnému, mechanickému, nic neříkajícímu středu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.