Cinknuté scénáře producentů veřejného mínění

Kdyby sedmá velmoc rozhodovala o tom, kdo bude v (nejen) naší zemi vládnout, pravděpodobně bychom žili v úplně jiném světě. Mediální obraz reality je proto nutno podrobovat důkladnému kritickému zkoumání, a ne jej nekriticky přijímat.

Čeští poslanci ve středu potrápili Andreje Babiše. V jeho nepřítomnosti. Před jednáním Sněmovny dal šéf ANO přednost otevírání kusu jihočeské dálnice a obcházení hospod, aby zjistil, nakolik funguje elektronická evidence tržeb. Parlamentem pohrdá. Kdyby jej zeštíhlil, jak plánuje, měl by se sám první vzdát mandátu.

Důvodem grilování byly nesrovnalosti v jeho majetkových poměrech. Ministr financí o nich pouští údaje salámovou metodou. Navíc se co chvíli on či jeho paní účetní splete – naposled zaměnili zisk před zdaněním a po zdanění. Buď jak buď, po srovnání Babišem zadaného auditu s majetkovými přiznáními podanými Sněmovně se otazníky nerozptýlily.

My, co máme do kapsy podstatně hlouběji, se už v těch cifrách ztrácíme. Přitom podobný problém má nyní i americký miliardář a prezident (či prezident a miliardář?) Donald Trump. Ani u něj není úplně jisté, z čeho pochází jeho jmění. Nejistota přitom zavání bezpečnostním rizikem.

Tak dlouho jsme slýchali, ať dáme v politice prostor úspěšným, kteří něco dokázali, až je tu máme. Říkalo se, že kdo si už vydělal, nebude dál lačný. Hm. Třeba. Ale co s tou mlhou, jež by se dala krájet jako nad Rákosníčkovým rybníkem Brčálníkem?

Je mi líto, ale ony „úspěšné“ pomáhala do politiky lákat mainstreamová média. Možná to myslela jinak, ale občané si to vyložili takto. „Kdo něco dokázal v byznysu, je tím pravým, aby helfnul taky státu.“ Navíc lidé co chvíli slyšeli, jak jsou tradiční politici neschopní, zkorumpovaní, podivínští, až si vybrali neotřelé jedince.

Paradoxně ale ti, co volí Trumpa, Babiše či Zemana, nemají dojem, že jsou zajedno s novináři. Naopak. Jejich pocit je, že média jsou se selhávajícími elitami a postupně nahrazovaným establishmentem spjata až příliš. Trump v USA porazil Hillary Clintonovou též proto, že k volbám dorazili občané, kteří dříve zůstávali doma. Tentokrát však nehlasovali jen o politicích, ale i o sdělovacích prostředcích. Ještě přesněji – hlasovali jim navzdory či proti nim. Ostatně Trump je s žurnalisty na válečné stezce dodnes, Miloš Zeman jakbysmet a Andrej Babiš také dokola opakuje, že se proti němu všichni spikli.

NovinyPřestože noviny kritizují, vedou kampaně a "vytvářejí atmosféru", veřejnost si realitu vykládá po svém. Je tedy na místě věnovat tomuto skutečnému vnímání veřejného dění pozornost. Foto archiv DR

Riskantní tón komentářů
Nevolám po tom, aby novináři hájili nehajitelné. Přesto je stav, kdy média s výjimkou těch pod kontrolou Agrofertu programově upřednostňují kritický tón vůči Babišovi, riskantní. Kdyby proti lídrovi ANO svědčily statistiky, analýzy a komentáře zasazené do souvislostí, nebylo by o čem mluvit. Sepsat kompaktní Babišovu politickou obžalobu není obtížné. Jenže snazší je vést kampaně, recyklovat drby a „vytvářet atmosféru“.

Poselství je jasné: Je to lump! Jenže občané, přinejmenším těch 30 procent voličů ANO, to tak zjevně nevidí. Zato se drží svého „mučedníka“, který kombinuje ublíženost, flegmatismus a aroganci s lehkostí hollywoodské hvězdy.

Troufnu si tvrdit, že vyznění většiny komentářů zasazených do předvolebního kvasu je jednoznačné: Vláda, v níž by prim hrál Babiš, by byla oligarchická a demokracii nebezpečná. Lepší by bylo složit kabinet bez něj – z odpovědných sil, které by našly kompromis a dohodly se na společné správě země.

Jen jeden strašák platí na hlavní mediální proud ještě víc: komunisté. Kdo by šel s nimi, stal by se vyvrhelem na věky věků, amen. Jsou nepoučitelnými stalinisty, nositeli totalitní minulosti a nebezpečím pro vnější bezpečnost České republiky. Být antikomunistou je správné. Bohumínská usnesení všeho druhu vítána.

Kdykoli sociální demokracie zašilhá doleva, má to na talíři. A to přesto, že dnešní komunisté jsou v řadě ohledů zaměnitelní za babišovce, občanské demokraty nebo sympatizanty Tomia Okamury. Čiší z nich zapouzdřenost, lobbování za těžký průmysl a zastaralou energetiku, národovectví na pomezí xenofobie i pragmatismus potkávající se s cynismem. Tím posledním na nich snesitelným jsou sociální akcenty, překrývající se se sociálními akcenty Lidového domu. I těm novinářům, co jinak cítí k sociální demokracii sympatie, nebo aspoň respekt, ztvrdnou rysy, když oranžoví důrazně nevyloučí spolupráci s rudými.

Kdyby to bylo na „sedmé velmoci“, bude zde vládnout TOP 09 s KDU-ČSL/STAN a ČSSD, nanejvýš ještě s ODS. Krajní levici, krajní pravici a protestním hnutím (byť by se deklarovala coby středová) by zbyly opoziční lavice. Budiž. Politika v parlamentní republice s poměrným volebním systémem je „dostředivá“ přirozeně. Většina koalic jde přes politický střed. Konsensuální politika stabilizuje společnost do té doby, než voliči získají pocit, že si politici vystačí spolu sami a je už k ničemu nepotřebují. Pak se přikloní – k ostrakizovaným extrémům a populistům, případně k autoritářským osobnostem na prezidentských stolcích.

Proto lze dnes předpokládat, že kdyby ČSSD vstoupila po volbách do koalice s pravicí, doplatila by na to citelnou ztrátou podpory dosavadních příznivců. To samé se dá usuzovat u pravicových stran. Když si na sklonku devadesátých let rozdělili opoziční smlouvou zemi sociální a občanští demokraté, sílila takzvaná čtyřkoalice. A nebýt ostré změny kurzu, o níž se po Miloši Zemanovi postaral Vladimír Špidla, prohrála by ČSSD volby.

Na podzim 2017 sociální demokracii pomůže pouze programová srozumitelnost, zásadovost a upřímnost v bezprostředním kontaktu s voliči. A to přesto, že úkrok doleva není ve scénářích producentů veřejného mínění.

Sám si myslím, že větší hrozbou než klasicky stranická, krotká a vesměs průhledná družina se štítem KSČM jsou rozmáchlí pravicoví extrémisté nebo vůdci protestních hnutí, kterým není svatá ani demokracie, ani právní stát. V dobře provozované politice se však dá i vůči nim vyhranit, aniž byste propadali hysterii či stihomamu.

Každopádně si zapamatujme dvě drsné pravdy. Za prvé, nabytý značný majetek není zárukou ani poctivých úmyslů, ani odpovědné správy státu. Za druhé, média nehlásají slovo Boží a ne všechno, co se v nich píše či říká, je odraz skutečnosti. Důvěřuj, ale prověřuj – to platí na každém kroku, v každé situaci. Přemýšlet nad politickým děním se vyplatí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.