Když Babiš loví novináře

Lukáš Jelínek

Výpady proti novinářům se v zemanovské éře staly již jakýmsi folklorem. Médiím by však prospělo, kdyby jim čelila s vyzrálostí, systematičností a důrazem na dlouhodobou kvalitu a etiku své práce.

Andrej Babiš má Reportéry ČT za „zmanipulovaný pořad“, ve kterém se vysílají „zmanipulované reportáže“ a za tím prý stojí novináři, které pokládá za „zkorumpovanou pakáž“. Pokud se na něj za to sesypou žaloby, nebude důvod ronit slzy.

Místopředseda vlády, poslanec a šéf hnutí ANO usoudil, že nejlepší obrana je útok. Jak lépe přehlušit své problémy než skandálním výpadem, který štafetu pozornosti převezme? A podařilo se. Protože ještě háklivější než na neplechu politiků a byznysmenů jsou média na vlastní čest a pověst.

Jenže zatímco v případě údajů — černých na bílém — o kazech na kráse Babišova impéria lze bojovat o přízeň obecenstva, jakmile dojde na etiku médií, občané se odtahují. Sdělovací prostředky jsou vnímány jako součást politického provozu, tím pádem polarizují společnost podobně jako politici.

Část z nic si dokonce získává ostruhy honem na novináře. Miloš Zeman je spíš operetní příklad. Hraje si s tiskem jako kočka s myší. Tom a Jerry hadr. Nekonečné příběhy nerozlučného páru. Doporučení, že není nutné hltat každou hradní návnadu, když je prezident v našem ústavním systému takřka páté kolo u vozu, žurnalisté neberou. Oni totiž Zeman, Ovčáček i Mynář zvyšují náklad, sledovanost, poslechovost.

Zemanovu americkému kolegovi média bezděčně pomáhala vyhrát volby. Čím víc jím bez hlubší analýzy strašila, tím víc mu lidé, kteří mají pocit, že za jejich nenaplněné životy mohou i novináři obklopující politiky, odečítali ze rtů. Trump porazil „sedmou velmoc.“

Všechny útoky na takzvanou politickou korektnost představují napříč planetou především útoky na média, jejichž prostřednictvím se šíří — podle některých příliš uhlazené — informace a názory. Za všechna to nejvíc schytávají média veřejné služby, u nichž se mlčky předpokládá, že slouží hlavně takzvaným elitám, dalšímu oblíbenému terči. Vždyť se v nich všichni tváří tak vážně, vznešeně, „in“ a s mravokárnými pohledy neustále přinášejí negativní zprávy a rejpavé analýzy…

Novináři — kasta páriů?

Stálo by za hlubší studii, kdy a proč se začala veřejnost koukat na média skrz prsty. Vždyť na počátku by se bez nich neetablovala. Média představovala středobod zájmu a tmel jednotlivých sociálních skupin a politickým proudů. To bylo v půlce devatenáctého století.

Později se média stala i nástrojem zábavy. Kino, televize, internet. Začal se smývat rozdíl mezi seriózním a směšným, zprávou a fikcí, reklamou a skutečností. Éra „co je v novinách, musí být pravda“ byla vystřídáno érou „novinám věří jen trouba“. Přestali jsme posly zpráv brát vážně.

Podíl na tom má i pestrost zdrojů a svoboda slova. Obávám se, že kdyby antidezinformační útvar ministerstva vnitra udělal šetření mezi běžnou populací, zjistil by, že větší ostražitost než před prokremelskými weby panuje před seriózními domácími redakcemi. Šíří se dojem, že „hlídací pes demokracie“ hlídá jen toho, kdo mu dává nažrat.

Babiš pak — inspirován Zemanem — převedl debatu o úroveň výš. Připomíná lidem, že to, co vidí na veřejnoprávní obrazovce, sami financují z koncesionářských poplatků. Vy platíte — oni vám lžou! Čeština má pěkné přísloví o zloději volajícím „Chyťte zloděje!“

Čeština má pěkné přísloví o zloději volajícím „Chyťte zloděje!“ Foto: web ANO

Spoluviníky tohoto stavu jsou ale i sama média a jejich politická agenda. Ne všude mají čas a síly na špičkovou profesionální práci. Jinde hraje prim tendence novinářů popisovat svět podle svých kritérií a představ, a to i ve zpravodajské rubrice. Rubriky názorové naopak ledaskde skomírají na úbytě — v nich je nutné argumentovat, polemizovat, střetávat se s oponenty, zkrátka jít naplno s kůží na trh. Ono přitom není vždy snadné obhájit i veřejný zájem oproti zájmům peněz, nemluvě o obhajobě zájmů menšin.

Zatímco miliardář tvrdí, že jsou reportéři ČT „zkorumpovaní“ (jen o píď vlídněji hovoří třeba o redaktorovi Práva, který s ním už léta dělá nezáludné rozhovory), dá se tušit, že ve skrytu duše uvažuje, jak si i jednu z posledních redakcí mimo holding koupit. Když ne já, tak nikdo. Zrušit, rozkouskovat, privatizovat.

Politický zápas s výrazivem agitek

Nezřídka se i novináři pouštějí do politického zápasu. Kdysi frčel antikomunismus a klausismus, dnes antiklausismus, antizemanismus a antibabišismus. Tam, kde by šlo klást věcné argumenty, se často mlčí. Přece všichni víme, jaká jsou to kvítka!

Jenže tak to nefunguje. Vynechat argumenty a stavět jen na atmosféře je cesta do pekel. Vítr se přitom může kdykoli obrátit. Ze všeho nejhorší pak je, když se do mainstreamové žurnalistiky vloudí agitky po vzoru padesátých let s výrazivem let sedmdesátých. Už jen „samozvanci“ a „zaprodanci“ chybějí.

Jednu z nich nedávno do editorialu společenského časopisu Reflex vetknul šéfredaktor Marek Stoniš. Jakási nevýznamná kauza jej přiměla svalnatě napsat: „V našem, moderním světě se přijímají ústavní zákony o existenci třetího pohlaví (Německo), do oficiálních slovníků se zavádějí nová zájmena pro vyjádření člověka, který není ani mužem, ani ženou (Švédsko), v němž se přepisují podle genderových aktivistek klasická literární díla, a nejen ta pro malé děti, v němž si ze svých daní platíme extremistické politické organizace (Gender Studies, Nesehnutí, Fórum 50 % a mnoho dalších), které destrukci tradiční židovsko-křesťanské civilizace, založené na tradiční rodině a psaných i nepsaných pravidlech chování, halí do obhajoby práv žen proti mužům (Česko). Tyto neomarxistické spolky a jejich spřízněné politické strany (například sociální demokraté nebo zelení) nám chtějí prostřednictvím moderní lidskoprávní agendy vnutit představu, že za tradiční rodinu musejí děti i my, zpozdilí sexisté, považovat také manželství dvou mužů, žen a v budoucnu kdovíkoho nebo čeho ještě.“

Jako každá stoka občas zasmrdí, tak i novinář plný nenávisti tu a tam potřebuje ze sebe dostat negativní emoce ven. Dál už létají jen nálepky — neomarxisté, extremisté, destrukce židovsko-křesťanské civilizace…

Názory ze čtvrté cenové s obsluhou nahoře bez jsem se tolerovat naučil. S umanutým politickým bojem sváděným v zóně pro média mám o trochu větší problém. A zcela mě překvapuje, jak mizivou nesouhlasnou odezvu podobné výlevy zloby a intolerance mají. Od politiků se očekává, že černou ovci vydělí ze stáda. Když politici projeví stádní loajalitu, schytají to ze sdělovacích prostředků všichni. Na opačném břehu tato pravidla neplatí. Je to snad proto, že papír snese vše? Spíš další ukázka, jak média dokážou měřit dvojím metrem.

Andrej Babiš dost možná střet s novináři vyprovokoval úmyslně. Zná jejich slabá místa a ví, že žijeme v době, kdy schopný demagog s mandátem dokáže se svými věrnými uštvat i reportéra, který se mu nepříjemně vrtá v minulosti (ba i současnosti).

Ješitnost najdeme v jednom i druhém táboře. Kde se ovšem Babiš může pochlubit disciplínou, zbývá jeho kritikům chaos. Můžeme si dál hrát na slušné a neslušné politiky i slušné a neslušné novináře. Víc by ale prospěla plošná vyšší odpovědnost za svoji práci, za svoje skutky.

Líp bude, až etika mediálního prostoru natolik vzroste, že útokům a pomluvám politiků se kvalitně informovaní a kriticky myslící občané jenom vysmějí.