Třináctá komnata nové levice

Volby zametly s polistopadovým režimem a pod českým sluncem zavládl politický chaos. Nová levice v něm musí nabízet osvobozený myšlenkový prostor, ve kterém lze utvářet skutečnou udržitelnou alternativu vůči neoliberalismu i nacionalismu.

Povolební analýzy stavu progresivních sil v Česku jsou skoro stejně depresivní jako samy výsledky voleb: moderní levičáci „jsou uzavření v bublině“, „jsou příliš akademičtí“, „řeší bezvýznamné problémy“, „vězí v zajetí doktrín“ nebo dokonce „vůbec neexistují“. Snažili jsme se málo, soudruzi a soudružky!

Všechno je to pravda, ale přidal bych ještě jeden šťouch: levičáci jsou na sebe přísnější než na ostatní, ba přísnější než jsou ostatní sami na sebe. Český neoliberalismus odsoudil celou levici předem k porážce a ještě ji naučil neurotické sebedisciplíně. Tak to v nerovném mocenském boji chodívá: slabší neúnavně hledá příčiny svého područí ve vlastní nedostatečnosti, zatímco silnější se opájí samozřejmostí své převahy a myšlenkově degeneruje.

Nová levice jako by byla mysteriózní politický proud, který na české mapě statečně „neexistuje“ už nějakých deset let. Ona totiž „neexistuje“ ve stejném smyslu, v jakém neexistuje ani žádná jiná politicky uvědomělá kolektivita. Žádný jiný zdejší politický směr nesdílí ucelený kánon světonázoru, politické strategie a organizační struktury. Žijeme v mlze postmoderního politického chaosu, jehož jediným majákem je institucionálně i subjektivně zvnitřněná neoliberální disciplína.

Prý neexistuje. Ilustrace Robyn Jordan

Jedné fatální chyby se dnešní levice přeci jen dopustila. Přijala předpoklad, že polistopadový režim vytváří prostor pro spravedlivou politickou soutěž. Nenabízí. Od začátku je tu jediná oficiálně levicová strana a druhá zapovězená, se kterou se nesmí spolupracovat. Zbytek je vyhrazen liberální pravici, militantní pravici a sezónním extrémistům středu. Zámožné sponzory, bez jejichž podpory žádná strana nevznikne, totiž může oslovit jen ten, kdo jim slibuje klid na byznys nebo rovnou prodlouženou legislativní ruku jejich ekonomických zájmů. Ve stejných mantinelech se dlouhodobě pohybuje i mediální rámování politického dialogu, jak ve svých studiích ukazoval třeba Jaromír Volek. 

V takto disciplinované společnosti se mezitím ustavilo nové „intuitivní“, co vede lid k urnám: stát je špatný hospodář, levice rozhazuje z cizího, dluhy se musí platit, každý by měl začít sám u sebe, stát nám hází klacky pod nohy...

Nová levice v letošních volbách
Jen dvě politické strany otevřely svoje struktury a své programy alespoň v několika případech idejím a osobnostem progresivní levice, ČSSD a Zelení. Obě strany teď čekají roky vnitřního boje o přežití. Sociální demokracie spadla k čáře ponoru, její klientelistické sítě klesly na ceně a její přirozený elektorát se rozpustil. Sociální demokraté si teď zakusí, co Zelení zakoušejí odjakživa: jak těžké je sehnat velké sponzory pro programově levicovou stranu, která si chce na velké finance posvítit a redistribuovat jejich bohatství k slabším.

ČSSD musela vinou svého rozhodnutí vstoupit s ANO do vlády tři roky mlčenlivě přihlížet tomu, jak se v opozičních lavicích poklidně formuje opozice vůči Andreji Babišovi. KSČM, někdejší druhá levice, mlčí proti Babišovi dobrovolně. Oligarchie je přeci jasným historickým spojencem v třídním boji proti prašivé buržoazii, to dá rozum.

Tady někde se rodily výsledky letošních voleb. Opozicí vůči oligarchizaci České republiky má být čistě pravicový blok ODS, TOP 09 a STAN. Byla to totiž pravice, kdo v posledních letech odpovídal na otázku, v čem je vlastně Babiš nebezpečný: bere dotace, šikanuje podnikatele s EET a je to estébák.

Takový politický diskurz koneckonců stáhl ke dnu i Zelené. Kromě toho, že chtěli programově pomáhat lidem, kteří je programově nenávidí, představovali spolu s ČSSD v posledních měsících pokus o levicovou opozici vůči Babišovi. Jenže zaprvé, levicová alternativa už v té době nikoho nezajímala, a zadruhé měli Zelení jen malou šanci na vstup do Sněmovny, takže v hlavách „uvědomělých“ nakonec převážila obava, že jejich hlas propadne právě k hnutí ANO.

Záchvěv existence. Foto FB Zelených

Kdo šel volit proti babišovské hrozbě, volil pravici, kterou i celý mediální mainstream vyobrazoval jako „dospělou“ alternativu populismu (vsadil bych boty, že třeba taková redakce Respektu se u uren rozdělila do dvou šiků mezi TOP 09 a STAN - už vzhledem k tomu, že Starostové a nezávislí získali v Respektu v rámci předvolebního seriálu velmi vstřícně psaný dvoustránkový profil v době, kdy se jejich preference pohybovaly až pod Zelenými, kterým se od klíčového liberálního média dostalo jen strohého konstatování Hany Čápové, že „jsou podle všeho bez šance“).

Obě pravicové strany měly oproti Zeleným tu výhodu, že „uvědomělým“ voličům z nějakého důvodu nevadily jejich polopsychopatické programové výstřelky. Zelení museli být precizní, aby je nakonec nevolil nikdo.

Výprodej v levicovém vetešnictví
Volby také dokonaly „výprodej v levicovém vetešnictví“, jak jsem onen proces nazval přesně před rokem: „Radikální sociální agenda, která spojuje pocit bezprostřední nespravedlnosti s globálním trhem, dnes patří konzervativním kontrarevolucionářům; kulturní příběh nové levice po nocích vykrádá, kuchá a ve statické, irelevantní a vyprázdněné formě mumifikuje liberální pravice.“ 

Tehdy jsem o nové levici psal, že by měla usilovat o to, aby se stala „třetím pohybem v pasti současného konfliktu, alternativou k liberálně-konzervativnímu závodu k ekonomickému, kulturnímu a civilizačnímu dnu postmoderního fašismu”. Takový třetí příběh nemohl v letošních volbách prohrát, protože v nich vůbec nefiguroval.

Až na některé programové body a některé progresivní tváře se jak ČSSD, tak Zelení rozpustili v dominantním hodnotovém konfliktu současnosti. A v něm to mají obě partaje logicky těžší, ať se přikloní na kteroukoli ze stran: pravice je prostě tak nějak lépe liberální než Zelení, Okamura je prostě tak nějak lépe hnědý než ČSSD.

Ústřední hodnotový konflikt pokračoval i v těchto volbách bez zachvění dál, zatímco v médiích ho zakryl spektakulární, leč bezhodnotový souboj Babiš versus Antibabiš.

Pravicová republika
Stranická levice musela prohrát, protože musela přijmout diktát neoliberalismu. V krajině polistopadového režimu jí ani nic jiného nezbylo. A prázdné místo po odcházející levici snadněji zaplní oligarcha nebo fašista, ke kterému tečou finanční dary od vlivných skupin, než autentická levice, která by zájmy těchto skupin odkryla a ohrozila.

Česká republika je dosud ve své politické praxi významně vychýlená vpravo:

  1. Politický antikomunismus „Bohumínského usnesení“ historicky znemožnil levicovou koalici a otevřel tak širší operační prostor pravici.
  2. Odmítání pravolevého konfliktu zlehčuje význam politické soutěže a pouští tak tržní mechanismy do veřejných struktur. Tito „neutrální“ centristé takto bezděčně realizují pravicový program. Střed je tedy vpravo.
  3. V českém prostředí už dlouho zcela chybí levicové médium hlavního proudu. Naposledy tuto roli hrál deník Právo, posledních několik let se však Právo posunulo ekonomicky do středu a kulturně ke xenofobii. Je to jeden z důvodů, proč se sociální demokracii nepodařilo otevřít pro českou debatu téma progresivního zdanění. Levicový projekt, který měl snížit daně pro 95 procent české populace, představilo Právo titulkem „ČSSD chce zvyšovat daně“. Bez alespoň vyváženého mediálního pokrytí tu nelze praktikovat levicovou politiku.
  4. Takzvaná objektivní žurnalistika, jakýsi mediální „extremismus středu“, moderuje politickou debatu okolo pravicové logiky úspornosti veřejných financí. „Kde na to vezmete?“ ptá se libovolná moderátorka, jakmile chcete zvyšovat platy zdravotních sester. Pokud přicházíte s pravicovým rozpočtem, který způsobí výpadek 300 miliard na odvodech, nikdo se už nezeptá, kde vezmete aspoň na to, co je tu teď.
  5. Jako „nezávislí experti“ jsou nám dlouhodobě představováni ambiciózní mladíci ve službách Patria Finance, Raiffeisenbank nebo dalších finančních institucí. „Nezávislí“ jsou dozajista v tom smyslu, že nepracují pro žádnou stranu. Ono je to totiž obráceně – strany jako TOP 09 nebo ODS pracují pro ně. Jejich soukromé spořící fondy jsou tak bohaté, jak velkou část veřejných rozpočtů se podaří zprivatizovat, nebo kolik lidí a jejich pracně vydělaných peněz z nuzných českých platů se díky tomu podaří nahnat do jejich likvidity. Být nezávislý ekonom tedy znamená být ve službách kapitálu a principiálně atakovat veřejné finance spolu s pravicí.

Neoliberalismus nebude mít nikdy pochopení pro něco, jako je veřejný důchodový systém. Stát je přeci špatný hospodář, a my ho necháváme hospodařit s naší budoucností – tohle musí špatně dopadnout. A tak se bojí všichni, včetně veřejnoprávních redakcí. „Potřebujeme reformu!“ říká se, jako by to bylo něco intuitivního. Proč a jak by se měl reformovat, se přitom nedočteme.

Potom není divu, že když Respekt udělá z důchodového systému klíčové téma voleb, vyjde z analýzy nejhůř sociální demokracie. Ta totiž „nechce dělat nic“. Na podstatu reformy se nehledí, stačí, když zapadá do škatulky „zabržděná levice by jen rozdávala, progresivní pravice ví, jak uspořit“.

Dělení na pravici a levici prý taky neexistuje. Foto FB Radima Hejduka

Veřejný systém je touto nerovnováhou neustále v ohrožení. Levice tahá v principu za kratší konec: musí být modernější, přesnější, vždy o krok napřed a přesto opatrnější. Pravice může plácat nesmysly, protože se vykoupí úlitbou o jednoduchosti, snižování daní a úsporách. Je ironií, že o škodlivosti populismu dnes káže pravice, která naučila české masy volit proti svým zájmům.

„Dělení na pravici a levici je překonané,“ říkali pravičáci, protože jen tak mohli dál nerušeně dělat svou pravicovou politiku. A většina tomu uvěřila. Jenže jak je to s privatizací důchodů a zdravotnictví? Jak je to s minimální mzdou nebo sociálním bydlením? Jak jinak než pravolevě lze o takových věcech rozhodovat? Politická rozhodnutí zůstanou navždy buď pravicová, nebo levicová.

Pokud je tak přestaneme pojmenovávat, nezvítězí nějaká iluzorní střední cesta moudrosti, ale cesta, kterou by si vybral trh. A to je vždy cesta, ze které bohatí bohatnou a chudí chudnou. Dělení na pravici a levici bude překonané až definitivně vyhraje pravice, k čemuž jsme blízko.

Levice proto může v českém prostředí přežít, jedině bude-li stát jednou nohou pevně mimo nespravedlivý systém. Ten totiž nabízí ideologickou oporu jen pravici, jejímž jediným účelem je nasměrovat postupně všechny toky reálné ekonomiky do bezedného tržního moře. Vždyť stát je špatný hospodář, a proto musí být ovládnut a rozpuštěn.

Inventura v levicovém vetešnictví
Přese všechno, nebo právě proto se musíme dál bavit o nové levici. Protože o čem jiném se dnes chcete bavit? Chcete spolu s ostatními jako chytrá horákyně předstírat, že pravolevý politický obsah neexistuje a uvolnit tak cestu k samovolnému sestavování pravicového rozpočtu? Nebo chcete mlčky následovat ČSSD, kterak sama se sebou závodí k Temelínu, přičemž jedna půlka veze betonový reaktor po Dunaji a druhá se tam prokopává z Jiřetína?

Ne, díky. Pevněji než kdy dřív musíme naopak držet myšlenku, podle které se sociální spravedlnost nevylučuje se svobodným životem. Chápejme novou levici jako osvobozený myšlenkový svět: osvobozujeme socialismus od gulagů, marxistických doktrín a front na pomeranče, abychom zároveň osvobodili liberalismus od tržního fundamentalismu, psychotického konzumu a nemorální bezohlednosti.

„Příběh nové levice může být vítězným příběhem naší epochy, příběhem snoubícím modernitu s udržitelností, rozvoj se spravedlností, pokrok s konzervací vzácného. Potřebuje však svou Stranu,“ psal jsem před rokem. Po každé porážce je třeba vrátit se o krok zpátky: než budeme hledat kontury nějaké své budoucí Strany, musíme znovu uvěřit ve svou pravdu.

Sebekritika je potřebná. Ale copak jsme ji někdy zanedbali? Až se trochu oklepeme, nasměrujme prosím svou kritiku zpátky na systém, který nás degraduje víc než všechny naše slabosti dohromady.

Dokud bude nová levice obnažovat svého nepřítele, nemůže být o její existenci pochyb.

A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ivo Horák - Praha 3

Sobota, 4.Listopadu 2017, 11:08:52

Článek oceňuji a velmi se s ním ztotožňuji. Podobně kvalitních je podle mne málo. Skutečný problém ovšem levice nemá s jejich deficitem, nýbrž s jejich převedením do jazyka lidí, kteří coby voliči a koneckonců i coby politici žijí velmi prakticky a v soutěži-honičce nemají na subtilnější záležitosti čas ani chuť.

Co dělat v situaci, kdy i takový solidní představitel současné levice, jako je dosluhující předseda vlády Sobotka, by asi za cíl svého snažení a dosažitelné maximum uvedl výsledky typu aktuální průměrný plat vyšší o 5.000 Kč, důchod o 2.000 Kč, hotová dálnice do Českých Budějovic apod. Co podstatného by však toto přineslo jeho straně ve volbách? A co podstatného společnosti?

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 4.Listopadu 2017, 15:13:24

Tady se ukazuje opět v plné nahotě ta základní vada - absence ekonomického programu. Programu odlišného od blairovského (schröderovkého, špidlovského, clintonovského...) převzetí neoliberálního ekonomického přístupu na jedné straně, na druhé straně od návratu do zlatých 60-70. let sociálního státu.

Levice se pohybuje setrvale někde mezi těmito dvěma póly, ani levicová frakce Zelených nevymyslela nic od návratu do 70. let odlišného. O prvním nemá smysl se moc bavit, co se druhého týče, jednak když už v 70. letech přestal tento klasicky keynesovský přístup fungovat,není nejmenší důvod, proč by měl fungovat dnes. Jednak se okamžitě levice vystavuje úderu zprava námitkou - a kde na to vezmete, tak akorát to ukradnete úspěšným (produktivním atd.). Na což reálně nemá co odpovědět, morální apely buďte přece solidární, mějte soucit, na které se zmůže pochopitelně nefungují.

Levicový ekonomický program chybí, program který by do ekonomické politiky vnášel něco nového. Stojí za poznamenání, že právě s Jeremy Corbynem britská Labour jako jediná z velkých levicových stran s alespoň načrtnutým takovým programem přišla, založeným na heterodoxních ekonomických přístupech (ne, skutečně to není návrat do minulosti, jak je tak často obviňován). A stojí za pozornost, že jako jediné významné levicové straně se jí vyhnula drtivá volební porážka jako všem ostatním v poslední době.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Horákovi Sobota, 4.Listopadu 2017, 16:52:49

Stejně lze položit otázku, co straně a společnosti přináší boj proti bájné příšeře zvané neoliberalismus. Proklínání neoliberalismu je dnes tím hlavním, co novou levici spojuje, mimo kruhy levicové inteligence ale není víra v existenci neoliberalismu rozšířena. Zejména se k neoliberalismu skoro nikdo sám nehlásí.

Téze, že neoliberalismus je tak všudypřítomný, že ho nevnímáme, je jistě pozoruhodná intelektuální konstrukce, ale její obecná přesvědčivost je dost malá.

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 4.Listopadu 2017, 18:11:59

Neoliberalismus jest směr navazující na klasický liberalismus, odmítající národohospodářské plánování a uznávající, že úlohou státu je pouze zajišťování podmínek tržního mechanismu. V praktické rovině, neboť se ke slovu dostal až po vyčerpání klasického keynesovství v 70. letech a z reálného stavu existujícího sociálního státu s fungující a dalekosáhlou národohospodářskou politikou, je program shrnutelný pod trojici hesel Washingtonského konsensu - liberalizace, deregulace, privatizce.

Jistěže pro pravici a pravicově uvažující je to objektivní fakt a zároveň žádoucí stav, takže ani nevnímá jako produkt jedné z volitelných ideologií, nebo nevnímán ani nijak zvlášť. Příspěvek výše je toho docela dobrou ilustrací.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 4.Listopadu 2017, 19:20:11

Názor, že "úlohou státu je jen zajišťování podmínek tržního mechanismu" je u nás v současnosti rozšířen velmi málo. Sotva dost na to, aby boj proti tak excentrickému názoru mohl být základem politického programu.

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 4.Listopadu 2017, 20:58:18

Hesla privatizace, liberalizace, deregulace, jsou základními východisky programů stran, které získaly v součtu ústavní většinu. Což jsou ekvivalenty základní premisy neoliberalismu, ekvivalenty pro praktickou politiky. Tou premisou - že úloha státu je pouze zajišťování podmínek tržního mechanism -
zdůvodněné, k ní při své čím dál hlubší aplikaci směřující. Jako protějšek je v podstatě celonárodní konsensus a to s překvapivou penetrancí i u lidí nedisponujících žádnými velkými příjmy, že je stát nejhorší hospodář, nejlíp se o svůj majetek stará soukromník, daně jsou krádež , s oblibou doplněno schopným a nezásluhové přisypání neschopným. Opět ekvivalenty, z jistého pohledu dokonce postuláty jenž předcházejí základní premise neoliberalismu.

Neoliberální názor je rozšířen velmi mnoho.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 4.Listopadu 2017, 22:45:32

Hesla privatizace, liberalizace, deregulace, nejsou základními východisky programů stran, které získaly v součtu ústavní většinu.

Ivo Horák - Praha 3

K čemu je levice na světě Sobota, 4.Listopadu 2017, 23:21:10

Poté, co A. Babiš sdělil (po volbách) bezelstně národu, že nejbližší ze stran mu přijde ODS (počátek jeho záchranné mise spadá příznačně do roku 2011), mi připadá názor pana Klusáčka trefnější než pana Kubičky. Jestliže však snad přesto "hesla privatizace, liberalizace, deregulace, nejsou základními východisky programů stran, které získaly v součtu ústavní většinu", pak především proto, že dílo bylo v podstatné míře již pravicí uskutečněno a ČSSD mu újmu nezpůsobila.

Na "otázku, co straně a společnosti přináší boj proti bájné příšeře zvané neoliberalismus", bych odpověděl, že na ideologii, a to dokonce levicovou, je opravdu málokdo zvědav. Můj souhlas s článkem Petra Bittnera se týká mimo jiné jeho mínění, že "slabší neúnavně hledá příčiny svého područí ve vlastní nedostatečnosti". Na ČSSD, která jako v podstatě střed nevládla nikdy se subjektem nalevo, se nemohu hněvat, že nezměnila základní nastavení společnosti. Asi to ani nechtěla a ono to nebylo v evropském kontextu v zásadě ani možné. Přece jsem však výše, ve snaze otevřít diskusi, konstatoval, že růstem platů a výstavby se nejen naše země nestane lepší, ale ani levice populárnější. Ba spíše naopak.

Cílem levice by opravdu mělo být ukázat příliš bohatým a mocným, že "konec dějin" v momentě pro ně tak příhodném neuznává. Totéž sdělení, se specifikací konkrétních (a upřímných) cílů by měla mít ČSSD ovšem především pro své voliče.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 5.Listopadu 2017, 00:47:38

Popírat, že deregulace, liberalizace, privatizace stojí v základu programů ODS, TOP09, ANO, převážné části STAN a Pirátů, je popírání nosu mezi očima.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Deregulace, liberalizace, privatizace. Neděle, 5.Listopadu 2017, 05:51:49

Důkazy o existenci neoliberalismu.
Privatizace - u nás jasná věc. Došlo k ní. Z pozice stoprocentního státního vlastnictví. V některých evropských zemích jsou zaznamenatelné střídavé vlny zestátňování a privatizace, související s předvolebními sliby a následnými ekonomickými potížemi.
Liberalizace - přiznávám, že netuším, co to konkrétně obnáší. Obecně se pod tím pojmem rozumí odstranění nějakých společenských zákazů, ale co liberalizačního páše neoliberalismus, fakt nevím.
Deregulace - pokud je v programech stran, pak se toto heslo jeví jako výkřik zoufalství proti všeobecnému regulačnímu trendu, který se týká zejména živnostníků.
Jsem na tom podobně jako pan Kubička. Neoliberalismus je pro mě fantóm vznášející se nad levicovým diskurzem. Pravicový diskurz zplodil v téže době fantóma jménem neomarxismus a přisuzuje mu totální ovládnutí dnešní Evropy.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 5.Listopadu 2017, 06:28:13

Politický program těžko založit na boji proti něčemu, co už se stalo, ledaže bychom chtěli změny zvrátit, například privatizaci zvrátit znovuzestátněním. K tomu, aby se boj proti neoliberalismu stal politickým programem, chybí především představa o tom, jaké konkrétní kroky z něj plynou.

Z četby DR by člověk mohl nabýt dojmu, že největším problémem české demokracie je Respekt a programem levice by mělo být hlavně vyčítání a hledání viníků.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 5.Listopadu 2017, 08:01:12

Hledání a nalézání viníků je ovšem velmi úspěšná politická strategie, nic tak nespojuje jako společný nepřítel.

K tomu, aby ji mohla levice úspěšně uplatnit stejně úspěšně jako třeba SPD jí chybí dvě náležitosti:

Za prvé alespoň iluze o tom, jak se s nepřítelem vypořádat. Například vystoupit z EU a tím se zbavit diktátu Bruselu, nepustit sem žádné uprchlíky a tím čelit ovládnutí islámem.

Za druhé silný pocit identity, představa "my", kterému "oni" škodí. pro nacionalisty je tím "my" národ, pro levici to v minulosti byla dělnická třída či proletariát. "My", které používá pan Bittner je velmi exklusivní. Pravice ukřivdila levici tím, že vykradla levici její duševní vlastnictví . Kolik lidí to asi zajímá? O vykrádání programu hodně mluví Sládek, ale kdo se bude identifikovat s levicovými intelektuály? Pokud někoho zajímá program, tak by logicky měl být přece rád, že se rozšířil mimo okruh jeho party.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je neoliberalismus? Neděle, 5.Listopadu 2017, 13:18:14

Ten pozitivní moment iniciativy pana Kubičky ohledně neoliberalismu spočívá v tom, že se ukázalo, jak dalece je i v řadách levice nejasný význam tohoto pojmu, kterým se jinak tak velice často operuje, ne-li přímo pohazuje sem a tam, jako ideovým (či ideologickým) kyjem. Takže se zdá, že vůbec nebude na škodu si tento pojem poněkud vyjasnit.

"Neoliberalismus" - asi ze všeho nejlépe je možno si současný význam tohoto pojmu vymezit kontrastem k jeho významu původnímu.

Ten původní neoliberalismus byl totiž vším jiným, nežli programem tvrdé, asociální tržní ekonomiky, s nímž je spojován dnes. Ten původní liberalismus se zrodil v roce 1938 v rámci kolokvia Waltera Lippmanna v Paříži; a jeho cílem bylo víceméně nalézt nějakou třetí cestu mezi právě tím "tvrdým" liberalismem na straně jedné, a mezi komunismem sovětského ražení na straně druhé. Zcela jednoduše řečeno: program tohoto původního neoliberalismu byl víceméně identický s tím, co se po válce v Německu ustanovilo pod známějším označením "soziale Marktwirtschaft", sociální tržní ekonomika. Tedy takový typ ekonomiky, který sice odmítá tuhé centrální plánování jako v socialistických státech, nicméně hlásí se k principu, že jediným cílem ekonomické činnosti nesmí být pouze zisk, nýbrž že zde musí být zároveň přítomna komponenta sociální odpovědnosti a solidarity. Garantovaná státem.

Ten novodobý neoliberalismus oproti tomu se zrodil prakticky v Chile, v sedmdesátých létech, za vlády vojenské junty generála Pinocheta, který na socializační a zestátňovací opatření svého předchůdce Allendeho reagoval tvrdou reprivatizací, jakož i odbouráváním oněch sociálních opatření. Čelní řídící místa v hospodářství obsadil takzvanými "Chicago boys", kteří studovali u Friedmana, a řídili se jeho - a Hayekovým - tržním fundamentalismem. Opoziční ekonomové pak tento tržní a soukromovlastnický fundamentalismus začínali označovat jako "neoliberalismus", pro tentokrát s negativní, antisociální konotací.

Takže, definice současného pojetí neoliberalismu je v krátkosti taková, že je to program fundamentalistické víry v samospasitelnost volného trhu - bez jakýchkoli zásahů státu, a tedy i bez jakýchkoli sociálních opatření. Základní heslo je: postarej se každý sám o sebe! Prominentními představiteli tohoto pojetí ekonomiky byli Reagan v USA a Thatcherová ve Velké Británii.

Dosti závažné trhliny tato víra v samospasitelnost trhu dostala ovšem v souvislosti s posledními finančními krizemi - tady se ukázalo, že bez aktivních zásahů státu by ty krize měly ještě daleko dramatičtější průběh. (Ovšem na straně druhé existuje i ten názor, že to naopak byly právě zásahy ze strany jmenovitě amerického státu, které tu krizi s nemovitostmi teprve vůbec vyvolaly.)

Celkově se dá říci, že současný stav je charakterizován dosti nekoncepčním kolísáním mezi sociálním státem a neoliberalismem. Sociální stát (nesený poválečným ekonomickým boomem) let šedesátých a sedmdesátých dnes už není možný; na straně druhé naprosto tvrdý neoliberalismus reaganovské éry dnes už také nemá zrovna dobré karty. (Aktuálním příkladem může být snaha současného prezidenta Trumpa o jakýsi nový neoliberalismus, který ovšem nakonec naráží na odpor i v jeho vlastní straně. To heslo "postarej se každý sám o sebe, i kdybys měl zemřít hlady" se dneska už jen stěží dá v reálné politice uplatnit.)

Takže jak řečeno, kolísá se sem a tam, bez jasného konceptu. Jednou trochu více sociálního státu, jednou zase trochu více neoliberalismu.

Co se českých poměrů týče, tady existuje situace dosti specifická: například ani fundamentalistický hlasatel "svobodného trhu" Klaus se neodvážil v praxi nastolit skutečně takto tvrdý režim; a po Klausovi už nepřišel žádný relevantní politický subjekt, který by i navenek hlásal takovýto fundamentalistický neoliberalismus. (Zřejmě proto má ČR v mezinárodním srovnání nejmenší procento lidí ohrožených chudobou.)

Takže, má v současné době ještě vůbec smysl hrozit strašidlem neoliberalismu? - Ale jistě že má. To že aktuálně není možno takovýto tvrdý neoliberalismus prosadit, ještě zdaleka neznamená, že není dost jeho fundamentalistických zastánců a teoretiků. Kteří, jakmile by dostali příležitost, by ho velice rádi opět zavedli. (Jakožto příklad budiž opět jmenován Donald Trump.) A nemohou ho v plné míře zavést právě jenom díky odporu protistrany, tedy politické levice.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 5.Listopadu 2017, 13:41:3

Jinak se v daném ohledu plně přikláním ke konstatování pana Klusáčka, že základním deficitem současné levice je absence jasného a přesvědčivého ekonomického programu. (Ovšem, nejen ekonomického.)

Jestli by tady ovšem skutečným řešením mohla být "heterodoxní" ekonomika - nemohu odpovědně soudit, nejsem tak dopodrobna seznámen s ekonomickým programem corbynovské Labour party, ale dost dobře si nedokážu představit že by v tom mohlo být něco více nežli klasické elementy levicové politiky: zestátňování, přerozdělování ve prospěch sociálně znevýhodněných. Snad ještě nějaká podpora "alternativním" modelům ekonomiky, jako je družstevnictví apod.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Ekonomický program? Co to je ekonomický program? Neděle, 5.Listopadu 2017, 22:17:13

Ekonomický program je jedna z oblíbených pravicových pohádek. Co by to mělo být? Plán na zajištění dalšího růstu zisků pro vlastníky kapitálu? Plán zapojení státu do svobodného světového trhu?

Měli bychom mluvit o ekonomické demokracii — a nejen mluvit, ale zavádět ji. Ale je tohle v tom našem krásném jediném pravém světě ekonomický program? A není tvrzení, že levice nemá ekonomický program, jen jedna z frází pravicové propagandy, sloužících k zabití debaty o čemkoliv levicovém, aniž by bylo potřeba použít jakýchkoliv argumentů?

Normalizační komunisté — tedy příslušníci tehdejší vládnoucí třídy řídícího aparátu — mívali na takové zabíjení diskuse jiný pěkný argument: Kritiku ano, soudruhu, ale konstruktivní!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 6.Listopadu 2017, 11:24:36

Je mi tak trochu záhadou, proti čemu tady brojíte, pane Macháčku.

Samozřejmě můžete mluvit o "ekonomické demokracii" - ale než ji začnete zavádět, nebylo by vůbec od věci mít připraven nějaký realistický model, jak by to pak mělo v praxi fungovat. Takovýto funkční model se holt obvykle nazývá "program".

Jinak byste totiž opakoval přesně to co svého času udělali komunisté: všechno sakumprásk "znárodnili", a pak se ukázalo, že nefunguje vůbec nic.

Takže pak museli nastoupit "revizionisté" kolem Šika, aby to chromé monstrum socialistické ekonomiky začali alespoň v základní míře vracet k reálným ekonomickým mechanismům.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.