Přežijí hlídací psi demokracie nadcházející volby?

V očekávaných parlamentních i prezidentských volbách můžou zvítězit kandidáti, kteří nechovají právě přátelský vztah k veřejnoprávním médiím. Na to, co se může stát, se stačí podívat do sousedního Polska nebo Maďarska.

Mezi zaměstnanci veřejnoprávních médií koluje prý takový vtip – jaký máš plán B? Tedy co budeme dělat, až nás po volbách zruší? Je to tak trochu černý humor, nicméně hodně trefný, protože favoriti nadcházejících parlamentních a prezidentských voleb se svou nechutí až otevřenou nenávistí k médiím veřejné služby nijak netají. Andrej Babiš sice nejde tak daleko, že by chtěl fyzicky likvidovat jejich zástupce jako Miloš Zeman, stačí mu na ně většinou křičet, že dělají kampaň. Koneckonců, on má média svoje vlastní, takže mu na tom zas tolik nesejde.

Jak bude vypadat česká mediální krajina po volbách a co se s ní jednotlivé politické strany chystají udělat, by ale rozhodně mělo zajímat nás všechny. Otřepané moudro o tom, že média jsou hlídací psi demokracie, totiž pořád platí, možná víc než kdy jindy – právě Andrej Babiš nám prakticky a názorně ukázal, jak to dopadá, když svou hlídací funkci ztratí.

O budoucnosti médií se přitom hojně diskutuje i mezi novináři samými, protože jiné než veřejnoprávní modely jsou v nelehké situaci taktéž – otázka, jak přežít, se totiž zdaleka netýká jenom politických tlaků, ale také těch finančních. Publikum si zvyklo na obsah na internetu zadarmo a následně firmy Facebook a Google vyfoukly všem velkým mediálním domům příjmy z inzerce – zaplatit dobrou novinařinu je tak poslední dobou nebývalý luxus.

Pokud se shodneme na tom, že demokracie své hlídací psy potřebuje, pak bychom se tedy všichni měli ptát, jak je udržíme při životě a zajistíme jim důstojné bytí. Když ale zkusíte nahlédnout do programu jednotlivých politických stran a pokusíte se zjistit, zda na to mají nějaký recept, dočkáte se ve většině případů jenom velmi vágních odpovědí – pokud vůbec nějakých.

Monoskop-235814Pokud se shodneme na tom, že demokracie své hlídací psy potřebuje, pak bychom se tedy všichni měli ptát, jak je udržíme při životě a zajistíme jim důstojné bytí. Repro DR

Co na to strany
Některé strany (třeba ODS) nemluví ve svém programu o pozici médií vůbec. Pokud bychom si chtěli udělat názor třeba na základě prohlášení jedné z nejvýraznějších tváří strany, Václava Klause mladšího, dozvíme se především, že média nám pořád lžou, a hlavně, média o „tom“ mlčí – „to“ je pravda a realita zdegenerované multikulturní Evropy, kterou ale naštěstí Klaus ml. nějak zná. Má asi nějaké své lepší zdroje než média, a tak nám o ní do těch našich médií může často vykládat (což znamená, že se o ní tak úplně nemlčí, ale to už je detail).

Václav Klaus mladší také rád zlehčuje téma dezinformací, občas sám nějaké sdílí. Nic jiného ze strany ODS k jejich názoru na stav médií a případným opatřením bohužel nemáme – můžeme tedy jenom doufat, že ne všichni Klausovi spolustraníci považují Protiproud, ve kterém se Klausovy texty nejspíš s jeho vědomím často objevují, za ověřený zdroj pravdivých informací.

Podobně je na tom ANO, v programu se k médiím také nevyjadřuje vůbec. ANO se ovšem ani vyjadřovat nemusí. Andrej Babiš svou koupí vydavatelství Mafra, které neváhal předělat na mediální divizi Agrofertu, jasně ukázal, že funkci médií coby něčeho, co má být ve veřejném zájmu, absolutně nerozumí a vůbec ho to nezajímá. Babiš tak se svými lidmi typu Přibila nebo Plesla dostal český mediální trh do poměrně nebezpečné agonie.

Její součástí je i to, že zde vznikla rádoby nezávislá média, která místy poměrně zdatně předstírají něco jako žurnalistickou práci a najala si na to známá jména, nicméně jejich motivací není nic jiného než házet špínu na Babiše – a to nemá se skutečnou nezávislostí nic společného a zdejší mediální krajinu to tak posouvá ještě hlouběji do bahnitých vod útočných plátků s nereflektovaným politickým pozadím – které ovšem běžný čtenář občas nemá šanci vůbec rozeznat od „normálních“ médií.

I proto je s podivem, jak málo se jiné strany, které jinak Babišovi oponují ve všem, věnují ve svých programech pokusu o řešení situace, kdy si někdo jen tak vedle mlíkárny a řepkového lánu přikoupí také mediální dům a zničí tím polovinu mediálního trhu v zemi.

Jiné strany, jako například ČSSD, jsou obšírnější – sociální demokraté dokázali popsat dlouhé odstavce textu bezobsažnými prohlášeními typu „Mediální charakter dneška i budoucnosti tak skrývá řadu vážných nebezpečí pro rozvoj i samotné uchování demokratického charakteru společnosti.“ Kromě podobných zásadních a průlomových mouder se nicméně vyjadřují také k té nejpodstatnější věci, a to je charakter veřejnoprávních médií.

Nejenom ČSSD, ale i další strany (TOP 09, Starostové, KDU-ČSL) ve svých programech výslovně zmiňují nutnost zachovat média veřejnoprávní služby. Starostové mluví i o nutnosti dlouhodobě nastavit jejich financování a nutnosti předložit nový zákon, který bude definovat jejich postavení, ale do detailů nejdou. Lidovci mluví o záměru „nově definovat postavení médií veřejné služby jako alternativy ke komerčním médiím a jako co nejvíce objektivní zdroj informací“. Jak to chtějí udělat, se nedozvíme, stejně jako není úplně jasné, jak přesně by se ta nová definice lišila od stávající, které se nápadně podobá.

TOP 09 je konkrétnější a píše, že nelze nikdy dopustit privatizaci veřejnoprávních médií – stejnou formulaci používají i sociální demokraté. Lze předpokládat, že všechny výše zmíněné strany nemají zájem měnit charakter financování veřejnoprávních médií (Starostové dokonce výslovně zmiňují koncesionářské poplatky jako vyjádření veřejné podpory).

Výjimky z průměru
Poměrně alarmující výjimkou jsou v tomto ohledu pouze dvě strany – SPD Tomia Okamury a Piráti. Tomio nepřekvapuje, když volá po zásadní změně, chce prosadit větší kontrolní pravomoci státu nad hospodařením veřejnoprávních médií a zrušit poplatky. Že by kontrola „nad hospodařením“ znamenala de facto přímou kontrolu nad obsahem („A tohleto jste natočili proč? To se mi nelíbí, to není dobré hospodaření...“), je asi každému jasné.

To samé chtějí i Piráti – nahradit koncesionářské poplatky pevným podílem ze státního rozpočtu (konkrétně příjmu z DPH). Mluví sice o tom, že veřejnoprávní média slouží všem, ovšem jak přesně by taková měla zůstat, pokud by byla financována přímo ze státního rozpočtu a jak v takovém případě zabránit tomu, že budou politici přímo kontrolovat jejich obsah, nikde neřeší. Může to být tím, že pro Piráty jsou věci jako televize nebo rozhlas přežité a jejich fungování je nijak zvlášť nezajímá – pokud si ale nutnost zachování nezávislosti veřejnoprávních médií uvědomují, a přitom navrhují bez dalšího vysvětlení opatření, které je s tímto cílem v přímém rozporu, je to docela na pováženou.

Nakonec jedinou stranou, která neváhala v programu uvolnit médiím a budoucí podobě mediálního trhu více než jeden odstavec, jsou Zelení. Přemýšlejí jak o nutnosti zachovat veřejnoprávní média, tak například zcela konkrétně o tom, že se musí změnit způsob, jakým se obsazují lidé do mediálních rad, zmiňují možnost vytvoření internetové nebo tištěné podoby veřejnoprávního média a staví se také k problému dezinformací (přičemž kritizují stávající Centrum hybridních hrozeb při ministerstvu vnitra – které se kritizuje snadno, protože nikdo neví, co a zda vlastně vůbec něco tahle instituce dělá). Zelení navrhují jako alternativu ke státní instituci především posílení občanského vzdělávání a výchovy ke kritickému myšlení.

Máme tedy jednu jedinou stranu, která považuje téma nezávislosti médií za opravdu důležité (anebo má v týmu někoho, kdo o tom něco málo ví – Zelení) a jednu další, která nemluví úplně obecně a úplně mimo (Starostové). Pak máme většinové spektrum, kde nás může uklidnit, že si všichni uvědomují, že veřejnoprávní média potřebujeme, ale jak je zachovat, nám sdělí jenom skrze obecné fráze. Dvě strany se (radši) nevyjadřují vůbec a pak tu máme jeden výstřelek v podobě Pirátů, který je dost těžké hodnotit, spadá spíše do kategorie bizár. Nakonec zcela očekávaný útok na nezávislost od Okamury, který dostál své pověsti.

Témat, kterým bychom se i na politické úrovni měli věnovat, pokud nám na nezávislosti médií alespoň trochu záleží, je samozřejmě mnohem více. Mnohem častěji by se mělo mluvit o složení a fungování mediálních rad. Dalo by se také diskutovat třeba o vytvoření, institucionalizaci a podpoře funkční profesní organizace (protože současný Syndikát novinářů tuhle funkci neplní ani omylem), dalo by se také mluvit o tom, jak nastavit a regulovat podmínky mediálního trhu tak, aby se Babišova spanilá mediální jízda už nemohla opakovat, protože veřejnoprávní média ta komerční rozhodně potřebují jako svůj protipól, konkurenci a doplněk.

Je to nicméně právě veřejnoprávní sféra, kterou mohou výsledky nadcházejících voleb významně ohrozit – co by to znamenalo, si lze představit docela snadno, stačí se podívat třeba do Polska nebo do Maďarska, kde se nacionalistům, ruským trollům a různým místním Klausům mladším a Okamurům povedlo podrýt důvěru v média tak zdatně, že umetli cestičku k tomu, že se z nich najednou stala prostě hlásná trouba vládnoucí garnitury. A nejen novináře by tedy mělo zneklidňovat, jak málo si tohoto tématu všímají téměř všechny kandidující strany a bohužel i jejich voliči.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Nechápu, Středa, 18.Října 2017, 21:06:9

jak placení veřejných médií přímo ze státního rozpočtu pevným podílem stanoveným zákonem dává politikům lepší kontrolu nad jejich obsahem.
Koncesionářské poplatky jsou také stanoveny zákonem, a ten mohou politici změnit úplně stejně snadno. Můžete to nějak vysvětlit?

Ivo Horák - Praha 3

Duševní integrita lidí je podstatná stejně jako jejich fyzické zdraví Čtvrtek, 19.Října 2017, 10:54:52

Média mají na hlavě pěkný díl másla za zhrubnutí a rozklad společenské soudržnosti, za ztrátu uvážlivosti, za hněv nazývaný tekutým, za ztrátu sociálního cítění, za chybějící vnímání proporcí a priorit apod.

Převládá mínění, že je to daň za svobodu, neboť svoboda slova je požehnáním a musí zůstat tak, jak je.

Dovolím si paralelu zásobování informacemi, zásadními pro duševní život, s poskytováním jídla, jako jejich ekvivalentu pro život ve fyzickém smyslu.

Je jasné, že nelze zabránit tomu (snad jen působit osvětou), že lidé mohou jídlo špatně a dlouho skladovat, požívat nečerstvé, přidávat nevhodné, ba zkažené ingredience, sbírat nejedlé houby, vařit blafy, jíst jídla horká apod. Hlavně lidé ovšem jedí často nestřídmě. Za samozřejmost však máme, že v obchodech se prodávají potraviny prověřené a vhodné ke konzumaci a že také restaurace se musí činit, aby dodržely náročná kritéria pro přípravu jídel. Málokdo soudný řekne nahlas, že je takový postup proti zásadě ochrany spotřebitele, ba i svobody podnikání. A když to řekne, je mu to stejně málo platné.

Podobně by tomu mělo být i v oblasti sdělování informací. Také zde nemůžeme zamezit fámám a zjednodušováním, když si lidé sdělují poznatky mezi sebou. Ani čerpání informací ze zdrojů starých a ne dost kvalifikovaných. V případě médií, které podobně jako obchody a restaurace pracují pro zisk, by však mělo být na místě vyžadování podobné zodpovědnosti. Nestačí ověřovat pravdivost sdělení, na místě by bylo trvat i na specifické obdobě zdravotní nezávadnosti. (Možná, že i některé restaurace své pokrmy příliš koření a výrobci výrobky přeslazují a přesolují a je na čase zpřísnit stávající pravidla.

Veřejnoprávní sdělovací prostředky jsou podstatným prvkem v systému informování veřejnosti. Jsou však často natolik slabé, že se musí přizpůsobovat převládajícímu typu podnikatelského prostředí a způsobů.

Je samozřejmě možné žádat silnější postavení veřejnoprávních médií, neméně možné je však také požadovat kontrolu ve stylu restaurací, také přece soukromých, ohledně jejich produkce. Včetně adekvátních postihů za zjištěné prohřešky.

Martin Profant - Praha 7

Jaroslavu Hajkovi Pátek, 20.Října 2017, 09:53:13

Samozřejmě, máte pravdu. Financování veřejněprávních medií pevně určeným podílem na HDP, zakotvené na úrovni ústavního zákona, dává pochopitelně těmto médiím větší nezávislost na Poslanecké sněmovně než koncesionářský poplatek.

Co ale nechápu já, je, proč autorka článku tvrdí opak. Přesněji, zatím se mi nepodařilo vymyslet zdůvodnění, které by nevyplývalo buď z deficitu intelektu nebo charakteru.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Sobota, 21.Října 2017, 07:59:21

Je to pravda jen teoretická,Tlak na omezení nezávislosti veřejnoprávních médii je velký a dá se čekat, že jakákokoliv změna financování bude parlamentní většinou využita. k získání vlivu na ně.

Požadovat současně silnější postavení a větší kontrolu veřejnoprávních médií je protimluv, pokud nenajdeme někoho, kdo by mohl media kontrolovat nezávisle na politických tlacích.

Kontrola restaurací ze strany hygienických stanic a jiných odborných státních institucí asi převážně na politických tlacích nezávislá je, ale ukázalo se v minulém vlolebním období, že kontrola placení daní ministerstvem financí politickým tlakům podléhat může.

Martin Profant - Praha 7

Jiřímu Kubičkovi Neděle, 22.Října 2017, 11:31:22

Změna způsobu financování z nepříliš obratného konsecionářského poplatku (který vznikl a byl nejvhodnější v době, kdy rozhlas měla jen menšina lidí) na parametricky definovaný povinný výdaj SR neposkytuje žádný nový prostor pro zneužití aktuální parlamentní většinou.

Samozřejmě, je otázka, zde by bylo při určité konstelaci sil v Poslanecké sněmovně takticky vhodné vůbec otvírat otázku financování veřejnoprávních medií, ale to je taktická otázka, zatímco MH kritizovala programový záměr.

silnější postavení a větší kontrolu veřejnoprávních médií je sice protimluv, ale protimluv, který vytvořila autorka článku. Napřed u Okamury referovala požadavek oné větší kontroly, aby pak napsala, že je to to samé u Pirátů. A čtenáři vyber si... jde o úmyslnou lež nebo o novinářské neumětelství?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.