Al Džazíra: Tak trochu jiná televize

Jedna z nejvlivnějších arabských televizí bojuje o přežití a česká média to zrovna dvakrát nezajímá. Ale mělo by.

O tom, že Al Džazíra patří katarské vládnoucí dynastii, a o tom, co to znamená a jak moc to může ovlivňovat obsah, který vysílá, už se v Deníku Referendum psalo. Al Džazíra je vlastně až podivuhodně úspěšný experiment, který narušil mediální krajinu arabského světa. Ta už nikdy nebude jako předtím, ať už Al Džazíra přežije, nebo ne.

Už jenom samotný fakt, že si dokázala znepřátelit vládnoucí elity tolika okolních států, které nyní požadují ukončení její činnosti, leccos vypovídá o síle, kterou měla a má. Reportéři Al Džazíry se nebáli kontroverzních politických témat, nepodřizovali se jednoznačné politické agendě a rychle si vybudovali reputaci jakéhosi „hlasu lidu“.

My v České republice nemusíme mít zrovna velkou fantazii, abychom si dovedli představit, jak vypadlo zpravodajství ve spoustě zemí, kde dnes Al Džazíra působí, před jejím nástupem – sami jsme to totiž docela nedávno zažili. Zpravodajství, které se soustředí především na to, kdo si s kým potřásl rukou, čí dcera se vdala za koho a který národní hrdina má ten den výročí, slouží spíš jako kulisa při rodinné večeři než jako zdroj informací.

Průhledy jinam
Nejde ale zdaleka jenom o význam Al Džazíry pro arabský svět – ten je ostatně problematické posoudit pro většinu z nás, kteří nemluvíme arabsky. Co ale můžeme posoudit, je význam anglického zpravodajství Al Džazíry pro podobu mediálního pokrytí dění na Blízkém východě v našich, „západních“ médiích. A z tohoto pohledu je Al Džazíra významná především jako ten, kdo nastoluje agendu a to, o čem se bude mluvit – většina západních médií si totiž postupem doby udělala z jedné z mála profesionálních arabských televizí v podstatě zpravodajskou agenturu a hlášku „podle zpravodajství televizní stanice Al Džazíra“ zaslechnete docela často i třeba v českých veřejnoprávních médiích.

Spousta západních médií – a těch českých už vůbec ne – nemá prostředky a kapacity na to, aby do míst konfliktů na Blízkém východě vyslala vlastní lidi. Zpravodajů přímo na místě je hrstka a jedná se o tak nákladnou záležitost, že si to bohužel už skoro nikdo nemůže dovolit. Česká média spoléhají většinou na agenturní zpravodajství – a do toho je tady Al Džazíra s unikátními záběry z centra dění, se skupinou investigativních reportérů, kteří se domluví s místními a pak odvysílají akční reportáž v angličtině. Al Džazíra v tomto ohledu má to, co my na Západě nemáme – a proto jí potřebujeme.

Když přijdeme o Al Džazíru, přijdeme o unikátní vhled do fungování arabského světa. Foto turner.com

Je přitom skutečně důležité, když agendu západního zpravodajství do jisté míry nastavuje televize, která sama o sobě není „západní“ a v podstatě vnáší do našeho mediálního prostoru úplně jiné kulturní paradigma. A nejde jenom o to, že ukazuje lidi a místa, o kterých bychom jinak možná ani nevěděli, že existují a že tak dává hlas těm, které my na Západě dlouhodobě opomíjíme.

Jde i o prostý fakt, že její reportéři jsou třeba muslimského původů, zkrátka nejsou to bílí muži středního věku, kteří prošli léty v redakci liberálního média – jsou to lidé z jiného světa, kteří si svět interpretují jinak než my. Síla Al Džazíry ale spočívá především v tom, že tuhle jinakost dokázala přetavit do jazyka, který je nám tady v Evropě srozumitelný – nebo minimálně povědomý.

Dokázala příběhy lidí, kteří nás běžně nezajímají a máme tendenci je odsuzovat, protože je nechápeme, přetavit do dynamického, akčního a veskrze divácky atraktivního zpravodajství. Disruptivní obsah tak dostal jakousi kulturně hybridní formu, která v důsledku dobyla svět.

Skvělým příkladem může být třeba formát krátkých videí Aj+. Na prostoru několika desítek vteřin, maximálně pár minut se představují hladomor v Jemenu, dobytí Mosulu, příběhy uprchlíků v Itálii nebo třeba závody v lezení batolat v Číně. Dynamický střih, výrazná grafika, všudypřítomné titulky – Al Džazíra tady pochopila fungování médií v digitálním věku lépe než většina jejích západních kolegů. Typem obsahu a atraktivním způsobem jeho zpracování se blíží možná třeba formátu vydavatelského domu VICE media, který také sází na clickbaitový „pop“ obsah, díky kterému dokáže přitáhnout pozornost například k půlhodinovému dokumentu o kolumbijské guerille.

VICE bylo téměř jediné západní médium, které se dokázalo dostat přímo do srdce islámského státu a natáčet s jeho bojovníky – a VICE je přitom jedno z mála západních médií, které na sociálních sítích neumírá, ale naopak vzkvétá, protože jeho editoři pochopili, že žijeme v jednadvacátém století.

Al Džazíra dokázala to, co většina jejích západních kolegů ani nezkusila: nabídnout složitá a závažná témata formou, která není bulvární, ale je přitom stoprocentně divácky atraktivní – a vyplatilo se jí to (Třeba zmíněná videa Aj+ mají v anglické verzi na Facebooku téměř deset milionů odběratelů).

Když přijdeme o Al Džazíru, přijdeme o unikátní vhled do fungování arabského světa a přijdeme také o profesionální zpravodajství z míst, která v současné době představují středobod mezinárodně politického dění. Ani jedno si neumíme zajistit sami a osud tohoto arabského televizního experimentu by nám proto rozhodně neměl být lhostejný.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.