Deník Referendum Domov

Bylo krásné, slunečné nedělní dopoledne a já jsem s dcerkou na ramenou kráčel s oranžovými balonky Prahou spolu s dalšími sociálními demokraty, kteří se sjeli z různých koutů republiky, aby se pokusili ukázat, že ČSSD není zcela na odpis. Pochod mohl vypadat celkem působivě, jednu chvíli zabíral celou Celetnou ulici. Na chvilkové povzbuzení a nabytí lepší nálady dobré.

U Prašné brány procházeli pochodující kolem stánku SPD. Řvavý amplion a neméně řvavé předvolební noviny střižené podle vzoru Blesku a jiných bulvárních deníků. Agitátoři Okamurovy strany byli plní energie, nabízeli sociálním demokratům své materiály. Ti si je celkem ochotně brali. I já jsem si vzal. Jeden důstojně vyhlížející starší účastník pochodu ukázal okamurovcům zdvižený palec. Děláte to dobře! A dělali. Rozhodně přesvědčivě a s nadšením.

Podle jednoho z posledních předvolebních průzkumů může SPD atakovat druhé místo, popere se o ně s komunisty, zatímco sociální demokracie klesla pod deset procent. Pro sociálního demokrata hororový scénář, který ale rozhodně není nerealistický. Proč k něčemu takovému může, skoro by se již dalo říct mohlo, dojít?

Příčin je mnoho a není jednoduché všechny zachytit. Začneme-li od těch obecných, jednoznačně lze vysledovat trend určité nechuti, odporu až nenávisti k parlamentní demokracii, nebo k té její podobě, která u nás byla v posledních desetiletích praktikována. Není náhodou, že vysoké a stoupající preference mají strany, jejichž představitelé mluví s pohrdáním o parlamentu a jedním dechem navrhují snížení počtu poslanců, zrušení Senátu, zkrátka chtějí tvrdě zatočit se „žvanírnou“.

Jak znovu nabýt protestní potenciál a nezaplatit za to cenu v podobě proměny ve stranu populistickou, nadbíhající temným stránkám lidské přirozenosti, cíleně vyvolávající strach a nenávist? Foto FB ČSSD

Jakkoli Andrej Babiš v kampani kritizoval Tomia Okamuru a společnou vládu s ním odmítá, v tomhle jsou si velmi podobní. Hodit do jednoho pytle establishment, „korupční hydru“ a parlamentní žvanírnu se nabízí. Mnoho lidí chce právě tohle slyšet, dělá jim to dobře, třebaže to jejich skutečné problémy nijak neřeší.

Protestní strany, mezi něž je třeba zařadit vedle ANO a SPD také Piráty, budou zřejmě letos mít nebývalé vysoké zisky. K tomu je třeba dodat, že Babišova strana je zvláštním typem protestní strany. Je totiž poměrně zřejmé, že ve skutečnosti chce dosavadní pořádek zachovat, především ku prospěchu těch majetnějších, a zejména k větším ziskům svého lídra. Za Babišem stále stojí někteří oblíbení a za věrohodné považovaní politici (na prvním místě Martin Stropnický), podařilo se mu umně propojit protestní rétoriku a solidní zapojení do establishmentu. Což je slušný výkon.

Protestní potenciál a cena za něj
Sociální demokracie, která svého času byla stranou protestu proti sociální nespravedlnosti, naopak dnes nemá protestní potenciál skoro žádný. Je přímo ztělesněním toho, proti čemu se veškerý protest nakonec obrací: establishmentu vnímaného jako usedlý, zpohodlnělý, neschopný vnímat potřeby a obavy lidí. A není tomu tak zdaleka jen v ČR, jak ukazuje série evropských voleb, naposledy těch v Rakousku.

Každá volba je ale zároveň vyjádřením podpory něčemu, co považuji za hodnotné a důležité, a protestem proti něčemu, čeho se obávám a čeho se chci vyvarovat. ČSSD dnes není stranou protestu, ale není ani stranou jistoty, spojenou s celkově pozitivním hodnocením. Nelze se na nic vymlouvat, popsaný stav jde na vrub nám sociálním demokratům, je důsledkem mnohaletého vývoje. Postupně se nasčítaly záporné body, od různých korupčních kauz po spory mezi členy vedení, odchod některých oblíbených místních politiků, nečitelnost a rozpolcenost v mnoha důležitých otázkách.

Co dělat s tím, že většina lidí je sociálními demokraty a jejich oranžovou prostě unavená? Může se česká sociální demokracie vůbec realisticky postavit proti trendu, který strany sociálnědemokratického typu ve srovnatelných zemích oslabuje? Jak znovu nabýt protestní potenciál a nezaplatit za to cenu v podobě proměny ve stranu populistickou, nadbíhající temným stránkám lidské přirozenosti, cíleně vyvolávající strach a nenávist?

To jsou otázky, které bude třeba si klást a řešit, ať už volby dopadnou jakkoli. Teď, těsně před volbami, by spíš bylo na místě zformulovat, proč tedy navzdory všemu výše uvedenému a mnoha dalším věcem, které by bylo dobré dodat, českou sociální demokracii volit. Nechci se tomu vyhýbat, i když zapálenému přístupu třeba okamurovských dobrovolníků se sotva přiblížím.

Liberální parlamentní demokracie jako systém může fungovat pouze tehdy, pokud přirozené elitářské a asociální sklony jejích reprezentantů vyrovnává sociální přístup, umožňující zachovat prostupnost společnosti, snižovat sociální rozdíly. Tento úkol tradičně plnila sociální demokracie, na jedné straně protestující proti všem formám sociální nespravedlnosti, na druhé straně obhajující demokratické uspořádání včetně parlamentní „žvanírny“. Obhajující i přesto, že si uvědomuje latentní slabiny tohoto systému.

Popsaný obraz je možná zidealizovaný a lze se ptát, nakolik sedí na dnešní sociální demokracii, konkrétně na tu českou. To základní, totiž spojení sociálního přístupu a obrany demokracie, ale je tím důvodem, proč vůbec ještě nějací sociální demokraté jsou. A snad i důvodem pro to, že by měli nějací být i v budoucích letech. Dobrou volbu všem.