„Oni to tak chtěj“ a jiné projevy tradiční české lhostejnosti

Česká média zobrazují lidi bez domova formou pohlednicových reportáží: policista, vedoucí charity a muž ve spacáku. Utužují tak předsudky o bezdomovectví jako životním stylu.

„V Pardubicích žije odhadem 400 bezdomovců a většině z nich tento způsob vyhovuje.“ S takovým závěrem přichází reportáž Českého rozhlasu Pardubice – jedna z mnoha, které se s příchodem mrazů objeví v hlavním proudu, aby potvrdily, že nevíme, jak psát a vůbec přemýšlet o sociální katastrofě jménem bezdomovectví.

Scénář podobných reportáží se příliš neliší. Hlavní autoritou, která se k problému bezdomovectví vyjadřuje, je strážník městské policie. Ten mluví o narušování pořádku, alkoholismu, znečištění a stížnostech slušných občanů (maďarská kriminalizace bezdomovectví je už jen dovedením této logiky do důsledku). ¨

Po policistovi následuje zpravidla vedoucí charity, která stroze popisuje fungování centra – co musí návštěvníci splňovat, kdy mají největší návaly. V krátkém prostřihu se pak většinou objeví i člověk bez domova, v drtivé většině případů muž – ten většinou vyjádří vděk lidem z charity a řekne, jak je to fajn vyspat se v teple.

Divák dostává na výběr: buďto se může bezdomovce bát, nebo ho může politovat. Lidé bez domova však nepotřebují naši lítost, ale skutečnou systémovou pomoc.

Oni to tak chtěj
Pohlednicové reportáže vychází z předpokladu, že sám výjev bezdomovce je tak impozantní, že jej stačí zaznamenat. V posledku takto zaznamenávají pouze krátké úvahy lidí, kteří zrovna leží ve spacáku pod mostem a upíjejí krabicové víno.

Autoři a autorky v tomto žánru pomíjejí seriózními výzkumy. Naopak si vystačí s pouhými ilustračními záběry, jež jsou vydány napospas čtenáři, který si do nich může dál projektovat všechny své dosavadní předsudky o lidech bez domova. Odborná perspektiva je přitom nezbytnou podmínkou pro to, aby se podařilo zachytit tak  extrémní sociální situaci v její komplexnosti.

Problém bezdomovectví takto média často redukují na citace člověka, který si svůj životní úděl v nejhorších představitelných podmínkách racionalizoval do podoby „neměnil bych“ a „tady můžu chlastat“. Přispívají tím k utužování předsudků o bezdomovectví jako „životním stylu“, přestože jde o problém hluboce systémový.

Systém, tak jak je dnes nastavený, nedokáže lidi z ulice dostávat, právě naopak: všechny jeho složky je uměle udržují ve vegetativním stavu. Nenabízí udržitelnou alternativu života na ulici, ale jen dílčí pomocnou ruku – krátkodobé přístřešky, jedno teplé jídlo. A to vždy výměnou za spořádaný „život“ – žádný alkohol, pravidelná docházka, častá kontrola, omezení pohybu. Není divu, že mnozí na udržování takového systému v chodu zanevřou a přijmou místo něj o něco menší komfort, vyvážený zábleskem důstojného „strčte si to za klobouk“.

Přirozená snaha zachovat si příčetnost nám velí naučit se přijímat svůj osud ve chvíli, kdy není v našich silách jej změnit. I lidé, se kterými život totálně vymete podlahu a oni se octnou pod mostem (lhostejno nakolik jejich vlastní vinou), mění svůj pohled na svět tak, aby jim zbyla alespoň špetka svobodné volby. Přesvědčení o tom, že jsme aspoň do jisté míry pány svého života, je základní podmínkou přežití. Rezignují-li reportéři na sebemenší snahu představit tuto „svobodnou volbu“ v její faktické bezvýchodnosti, umožňují divákům nadále vnímat lidi raději mrznoucí na ulici jako nevděčníky, kteří odmítají naši pomoc.

Podobně vyprávěné příběhy živí ve společnosti pohodlnou českou chytrou lhostejnost „oni to tak chtěj“, která úspěšně maskuje rozměr sociální katastrofy, volající po systémovém řešení. Co by si s tím ale člověk dělal těžkou hlavu, je to holt jejich volba.

Každý sám svého štěstí strůjcem. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Komu není rady, tomu není pomoci.

Zásluhovost zaslepuje
Povinností všech reportérů i novinářů, kteří mají ambici o bezdomovectví vyprávět veřejnosti, je přidat k svědectví těchto lidí i všechno ostatní: objektivní podmínky jejich situace, příčiny jejich pádů, důvody, proč se zřídkakdy někdo dostane z ulice zpět, a pokud možno cesty ven z tohoto začarovaného kruhu.

Pokud na všechno tohle novinařina rezignuje ve prospěch stenografického záznamu s dobře nasvětlenou ilustrační fotografií, přestane být skutečnou žurnalistikou a stane se jen průtokovým ohřívačem předsudků a po generace předávaných mouder publika.

Cílem by neměl být ani opačný extrém – neměli bychom přistupovat k lidem bez domova jako k objektům a zkoumat je jako antropologové nějaký cizí kmen. Jejich osobní zkušenost, způsob, jakým svůj úděl zakoušejí, je nezbytnou podmínkou při hledání cesty zpátky do důstojného života. Nesmí však v žádném případě zůstat jen u toho.

Důstojnost člověku bez domova nezachováme tím, že otiskneme jeho samotný výrok a vydáváme ho za autentický záznam reality, ale jen přiznáme-li si nejprve otevřeně jeho katastrofu. Jedině tak můžeme udělat z novinařiny službu, která se bude prát za nápravu.

Nedotažený sociální realismus. Repro ČT

Tento text nemíní osočovat konkrétní autorky či autory z asociálnosti. Byl by to omyl. Všichni, kdo se tématu bezdomovectví ve svých textech věnují, jsou většinou právě ti, v nichž téma vyvolalo nějaké vnitřní pohnutí, na rozdíl od ostatních v redakci, pro něž zůstávají lidé na ulici pod rozlišovací schopnosti. Problém je v tom, že máme problém vůbec téma uchopit.

Nedaří se to snad i proto, že řešení bezdomovectví nezná ani společnost jako taková. Všechny dosud uplatňované metody jako prostupné bydlení vychází z nezpochybnitelného základu, že bydlení samo o sobě je zásluha, že si na ně člověk musí vydělat. Všechny tyto přístupy ignorují fakt, že bydlení je především nutnou podmínkou, aby se člověk v téhle společnosti vůbec mohl začít o něco zasluhovat. Tahle systémová ignorance je hlavní příčinou toho, že se jen málokdo dovede postavit zpátky na vlastní nohy.

Pro nikoho z nás by přitom nemělo být těžké pochopit, jak šílenou věc po lidech na ulici požadujeme. Střecha nad hlavou předcházela produktivitě každého z nás. Po lidech na ulici tedy chceme něco, co jsme sami bez výjimky nemuseli podstupovat: zasloužit si bydlení z ulice.

Dokud budeme na lidi na úplném sociální, psychickém a fyzickém dně klást úkol, jehož jsme sami nikdy nebyli schopni, nemáme morální ani logické právo tvrdit, že odmítají naši pomoc. Jediné, co dnes lidé na ulici odmítají, je sehrávat roli postaviček našeho pokrytectví. Je to poslední vzdor, na který jim zbývají síly.

Nocleženky, tedy jakési stravenky na noc v teple, jež může každý koupit člověku na ulici, jsou sympatická věc. Ale ideálně by je měly doplnit ještě „bydlenky“, dopisy, které by se spolu s každou nocleženkou vaším jménem odeslaly vašim nejbližším politickým reprezentantům – stálo by v nich jediné: připojte se k projektům ukončujícím bezdomovectví v naší obci.

Kromě spoléhání na sezónní charitu je to přitom právě strnulost nedotaženého sociálního realismu novinářského pojetí bezdomovectví, co utvrzuje odpor široké veřejnosti vůči inovativním programům na ukončování bezdomovectví. Programy jako Housing first totiž uspějí, pouze pokud se podaří upřít zraky lidí na to, že pouhá charita, jakkoli je bezesporu šlechetným projevem sociálního citu, ani tradiční zásluhová řešení bezdomovectví nikdy neuspějí.

Že jsme to my, kdo musí nutně změnit svůj pohled na to, jak se lidé na ulici dostávají a jaké mají šance dostat se z nich pryč.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.