Když začnou mrazy a zemřou první lidé bez domova, sbíráme v sobě zbytky humanity a solidarity. Vytahujeme dvacku z kapsy, kupujeme nocleženky a sdílíme to na sociálních sítích. Darujeme stan, spacák, co máme navíc, deku, teplé oblečení, které už nenosíme. Je to hezké, je to potřeba, ale je to málo. Člověk bez domova tak možná přežije další zimu, možná jen dalších pár dní.

Málo je i otevřít více nocleháren na zimu, více míst v azylových domech či víc akcí typu Noc venku. Člověk bez domova totiž nadále přežívá ve své náročné (většina z nás se ve svých představách ani neumí přiblížit tomu, jak náročné) situaci, která se vlastním úsilím mění jen těžko. Ne proto, že by pil, fetoval, rozhazoval peníze, málo studoval nebo se dost nesnažil, i když se nám kdekdo pokouší namluvit, že v dnešní době má možnost vypracovat se každý.

Těžko se dostává z ulice, protože se nejedná o chybu jednotlivce. Jedná se o nastavení celého společenského systému. Toto kolektivní uvědomění je zcela zásadní pro větší změnu, jenomže bolí. Pokud si za to lidé, co skončili na ulici či v ubytovnách, můžou sami, mám svůj život pod kontrolou a vše je v pořádku. Svět funguje. Pokud se jedná o systémovou chybu, snadno můžu v této situaci skončit i já sám.

↗

Málokdo se ve svých představách umí jen přiblížit tomu, jak náročný život člověka bez domova je. Foto Mike Howell

Přitom na rozdíl od duševních nemocí nebo závislostí je řešení bezdomovectví poměrně snadné. Stačí umožnit lidem bez domova důstojně bydlet. Pro ty, kterým nestačí tato průzračná dětská logika, konkrétní příklad. V České republice už existují úspěšné pilotní projekty přístupu housing first (nejprve bydlení) a také zkušenosti ze zahraničí. Tvrdými daty dokazují, že princip housing first funguje. Lidé jsou schopní si toto bydlení udržet, koncept je ekonomicky výhodnější pro obce či stát a zlepšuje kvalitu života podpořených v mnoha oblastech.

Systémová chyba však neexistuje pouze v nastavení společnosti, jakými způsoby bezdomovectví řeší, ale také na trhu s bydlením. Opět bychom se ale jako společnost museli vzdát v rámci solidarity mnohem více „svého“ pro ty „druhé“. Museli bychom si přestat myslet, že je nefér, když někdo v nouzi získá pronájem bytu za nízké nájemné.

Museli bychom si přestat hrát na krále a královny svého malého království (třeba sdružení vlastníků jednotek) či „aktivní“ sousedy, kteří za každou cenu znepříjemní život každému, kdo chce v jejich domě, či snad jen poblíž zřídit sociální byt (Budete nám tady ubytovávat Cikány!), kontaktní centrum (Feťáci nás budou okrádat na ulici!), nebo dokonce podnik, kde lidé se znevýhodněním pracují (ani nemůžu vymyslet, proč to někomu vadí. Zároveň mám s těmito projevy nevole bohaté zkušenosti).

Museli bychom se také zamyslet, jak nakládáme se svým majetkem a jestli je opravdu nutné vyždímat z něj za každou cenu co nejvíce peněz. Mnoho z nás se totiž podílí na ekonomice, která lidem v sociální tísni znemožňuje najít si a udržet bydlení. Pronajímáte byt? Pak je na místě se zamyslet, za kolik a za jakých podmínek si vybírat nájemníky. Vzali jste si hypotéku, abyste koupili další byt(y) a pronajímali ho přes Airbnb? Solidárnější je poskytnout ho na dlouhodobé pronájmy.

Mnoho možností, jak řešit krizi bydlení i bezdomovectví, mají ve svých rukách volení zástupci a zástupkyně. Nebojte se ale přispět jakoukoliv vlastní aktivitou k opravdovému ukončování bezdomovectví. Protože dvacka ani starší zimní bunda nestačí.