„V Pardubicích žije odhadem 400 bezdomovců a většině z nich tento způsob vyhovuje.“ S takovým závěrem přichází reportáž Českého rozhlasu Pardubice — jedna z mnoha, které se s příchodem mrazů objeví v hlavním proudu, aby potvrdily, že nevíme, jak psát a vůbec přemýšlet o sociální katastrofě jménem bezdomovectví.

Scénář podobných reportáží se příliš neliší. Hlavní autoritou, která se k problému bezdomovectví vyjadřuje, je strážník městské policie. Ten mluví o narušování pořádku, alkoholismu, znečištění a stížnostech slušných občanů (maďarská kriminalizace bezdomovectví je už jen dovedením této logiky do důsledku). ¨

Po policistovi následuje zpravidla vedoucí charity, která stroze popisuje fungování centra — co musí návštěvníci splňovat, kdy mají největší návaly. V krátkém prostřihu se pak většinou objeví i člověk bez domova, v drtivé většině případů muž — ten většinou vyjádří vděk lidem z charity a řekne, jak je to fajn vyspat se v teple.

Divák dostává na výběr: buďto se může bezdomovce bát, nebo ho může politovat. Lidé bez domova však nepotřebují naši lítost, ale skutečnou systémovou pomoc.

Oni to tak chtěj

Pohlednicové reportáže vychází z předpokladu, že sám výjev bezdomovce je tak impozantní, že jej stačí zaznamenat. V posledku takto zaznamenávají pouze krátké úvahy lidí, kteří zrovna leží ve spacáku pod mostem a upíjejí krabicové víno.

Autoři a autorky v tomto žánru pomíjejí seriózními výzkumy. Naopak si vystačí s pouhými ilustračními záběry, jež jsou vydány napospas čtenáři, který si do nich může dál projektovat všechny své dosavadní předsudky o lidech bez domova. Odborná perspektiva je přitom nezbytnou podmínkou pro to, aby se podařilo zachytit tak  extrémní sociální situaci v její komplexnosti.