Když začnou mrazy a zemřou první lidé bez domova, sbíráme v sobě zbytky humanity a solidarity. Vytahujeme dvacku z kapsy, kupujeme nocleženky a sdílíme to na sociálních sítích. Darujeme stan, spacák, co máme navíc, deku, teplé oblečení, které už nenosíme. Je to hezké, je to potřeba, ale je to málo. Člověk bez domova tak možná přežije další zimu, možná jen dalších pár dní.

Málo je i otevřít více nocleháren na zimu, více míst v azylových domech či víc akcí typu Noc venku. Člověk bez domova totiž nadále přežívá ve své náročné (většina z nás se ve svých představách ani neumí přiblížit tomu, jak náročné) situaci, která se vlastním úsilím mění jen těžko. Ne proto, že by pil, fetoval, rozhazoval peníze, málo studoval nebo se dost nesnažil, i když se nám kdekdo pokouší namluvit, že v dnešní době má možnost vypracovat se každý.