Minulý týden zemřel v Praze Jiří Vančura. Tento čtvrtek se s ním lidé rozloučili. Na to, jak mimořádný muž i autor to byl, jeho jméno není dosti známé.

V revolučním roce 1968 byl redaktorem dávno již zaniklého odborářského deníku Práce. Samozřejmě se i díky jeho působení stala čipernou součástí Pražského jara. I tam patrně rozvíjel svůj smysl pro problémy nezámožných lidí, kteří se živí prací; komunistickému komolení odborářské myšlenky navzdory.

Po vpádu sovětských vojsk se v dilematu, jež většina našich předchůdců rozřešila pohodlnější cestou, rozhodl pro obtížnější možnost. Myslím, že nikdy okupaci nenazval jinak než okupací.

Pracoval pak v podřadných profesích. Mezi prvními podepsal Chartu 77. V nejobdivuhodnější československé občanské iniciativě druhé půle dvacátého století patřil k tvůrčímu, aktivistickému okruhu. Musel mít pro strach uděláno. Napsal skvělou knihu o roce 1968.

Po roce 1989 se tak, jako většina skvělých osobností roku 1968 odstrčených pošetilým vývojem společnosti na okraj, uklidil k tomu, co skvěle uměl a co mu nikdo nemohl upřít: k novinářství. Stal se šéfredaktorem jediného českého časopisu, který, ač vznikl v exilu, i díky jeho — stylotvornému — přičinění vychází podnes: Listů.

Když byl jejich šéfredaktorem, seznámili jsme se. Napsal jsem tam článek o Klausově zacházení s přírodou, který se mi zdál fenomenální, ale měl spoustu elévských nedostatků, jež mě teprve později Vančura a další naučili rozpoznávat. Ale tehdy jsem se strašně vztekal, že mi do textu zasáhli.

Při otevírání stálé výstavy Ferdinanda Peroutky v Čapkově památníku ve Strži, kam mě s sebou vzal Vančurův blízký přítel Erazim Kohák, jsme se seznámili. Těmito slovy: „Jen si k nám pojďte přisednout, pane Patočko. Pokud s námi ovšem budete chtít mluvit, my jsme totiž Vančurovi.“ Jeho žena Libuše, jako on výborná, pracovala v Listech s ním.

Pak mi velice pomohl, když jsem přicházel do Literárních novin. Od první chvíle do nich skvěle psal, a na krátký čas vypomohl jako redaktor. Žertem mi lál, že jsem první a poslední člověk po roce 1989, který z něj udělal zaměstnance.

Vzpomínám na jaro roku 2001, kdy po určitý čas tvořili mou redakci Literárních novin samí bývalí šéfredaktoři: Petr Borkovec (Souvislosti), Pavlína Brzáková (Regenerace, Mateřídouška), Jiří Cieslar (Iluminace) a Jiří Vančura (Listy).

A samozřejmě legendární editorka Věra Becková. Vzpomínám, jak jsem se tehdy živelně do novin těšíval. Když se tehdejšími čísly nad úmrtím Jiřího Vančury pročítám, myslím, že se stavěly za alternativní vývoj společnosti, který se nepodařilo prosadit, ale ne proto, že by byl horší možností.