Režisérka Lena Dunhamová před časem prohlásila servírovaní sushi v menze Oberline College za přivlastnění cizí kultury. Dle její logiky by se se mělo jíst jen jídlo, které je dané zemi vlastní. V České republice by to tedy bylo knedlo-zelo-vepřo. V Anglii fish and chips. A v Americe by asi záleželo na tom, z jaké přistěhovalecké větve zrovna pocházíte.

Jídelní nacionalismus Dunhamové sklidil posměch. Na druhou stranu: o přivlastňování cizích kultur ve filmovém světě se vedou vášnivé diskuze. Ty poslední rozpoutaly například filmy a seriály společnosti Marvel. Rozruch vyvolal nejdříve filmový Doctor Strange a krátce po něm i seriálový Iron Fist.

Doctor Strange vypráví příběh plastického chirurga, který si při nehodě zmrzačil ruce. Proto se vydal do Tibetu za tamními mnichy, aby ho uzdravili pomocí svého učení. Role „prastaré“ guru tibetského řádu se chopila Britka Tilda Swinton. Iron Fista, vyvoleného kung-fu bojovníka, který nabyl své schopnosti od Asiatů v K'un-Lunu, ztvárnil pro změnu Finn Jones, bílý blonďák s modrýma očima.

Podle kritiků leží problém v obsazení bílé ženy do role Tibeťanky a bílého muže jako mistra asijských bojových umění. V souvislosti s tím se začal řešit i obecně nízký podíl asijských herců v blockbusterech. Podle nedávné studie se v nich ve vedlejších rolích objeví pouhá 4,4 procenta, v hlavních je pak nelze vidět téměř vůbec.

Nepotřebujeme koření, ale nový svět

V případě Doctora Strange je rozhořčení nejspíš na místě. Marvel zde neobsadil herečku asijské národnosti jen kvůli podlézání Číně. Bál se, že by s Tibeťankou v hlavní roli ztratil tržby z čínského trhu. Jednalo se tak o producentskou hru na jistotu. Problém etnické ignorance je skutečně otravný, o tom nemůže být pochyb. S tím, co se označuje za přivlastňování cizích kultur, je ovšem celkově trochu složitější.

„Potřebujeme ještě Indy, když už máme recept na kari?“ nadnesl Rowan Atkinson při jednom ze svých stand-upů. Zmíněné snímky jako by opatrně odpovídali. Ztvárňují totiž západní kulturu jako natolik vyčpělou, že ji ani „okořenění“ nezachrání. Zmíněný Doctor Strange je úspěšný doktor, který po autonehodě nemůže vykonávat své chirurgické řemeslo. Už není úspěšným odborníkem, západní medicína jej nedokáže vyléčit a okolní společnost neskýtá lék na jeho deprese a osamění. Musí se přiklonit k jiné kultuře. Zde nachází léčbu těla i nový životní směr.

Je možná příznačné, že v době, kdy se tak často hovoří o tom, jak skvělá je západní kultura a že musí zůstat v izolaci, aby jí „cizácké“ zvyklosti neublížily, tak právě nyní v popkultuře opět vznikají díla poukazující na nutnost kulturního setkávání.

↗

Původně úspěšný chirurg musí ve filmu Doctor Strange hledat způsob vlastní léčby i nové životní směřování zcela mimo západní kulturní hranice. Foto comingsoon.net

Jistě, v Iron Fistovi se setkáváme s tajuplnou a „prastarou“ kulturou, jejíž členové ovšem museli čekat na bohatého Američana, protože až on se prokáže jako výjimečný a vyvolený jedinec schopný zachránit svět. Je to klišé a mohli bychom tu mávat pojmy z postkoloniálních studií. V důsledku tak ovšem tenhle seriál plný bělochů — možná nevědomky — „pašuje“ do popkultury povědomí o obohacujícím potenciálu, který přináší protnutí Západu s odlišnými kulturními perspektivami. Zkrátka: zatímco obyvatelé Západu zhusta mluví o zdech a ochraně svého způsobu života, jejich filmoví hrdinové tuhle izolaci překračují.

I když to znamená, že takové zprostředkování se děje trochu otravně „po srsti“ a opatrně, takže například mistr meditace a asijského bojového umění musí být blonďák s modrýma očima. K překlenutí hranic mezi vnímáním různých kultur se tu využívá osvědčené taktiky: přibližují „cizí“ pomocí dobře známého. Tedy východní motivy prostřednictvím postavy ze Západu (pomiňme nyní, že seriálové pojetí těchto kultur většinou nemá co dělat s jejich skutečnou podobou).

Doctor Strange, Iron Fist, ale třeba i filmový Batman od režiséra Nolana — všichni tito milionáři západního světa se vydávají na Východ, aby se učili od jiných kultur jejich životu, umění a náboženství. I když se z nich posléze stanou hrdinové, k cestě se prvotně nerozhodli za tímto účelem.

Do Tibetu a dalších destinací utíkají před odcizením a uondaným materialismem Západu. Putují tam, kde naleznou bratrské kolektivy, kde mystika není k smíchu a kde lidského jedince nepovažují jen za efektivní součástku výrobního procesu.

Politolog Petr Drulák navrhl tezi, že hodnoty Velké francouzské revoluce byly v následujících dějinách rozvedeny jen částečně. Svobodě dala průchod liberální politika, rovnosti zas ta levicová, ale bratrství zůstalo na ocet. Zůstalo opečováváno povětšinou jen v undergroudových hnutích nebo mystických skupinách, které jsou ovšem západní společností spíše vysmívány. Jako by nyní některé popkulturní snímky zpracovávaly — jakkoli nešikovně — jisté vědomí tohoto kulturního deficitu.

Takže ano, přivlastňování cizích kultur filmovým průmyslem se mnohdy odehrává naivně a legračně. Ale také vysílá podstatný signál. Izolovaná kultura chřadne a hrdinové jsou ti, kteří dokáží překročit její zkostnatělé hranice.