Hudební festivaly navštěvuji velice zřídka. Na letošní Colours of Ostrava jsem se dostal především proto, že tu v rámci diskusního fóra Meltingpot dvakrát mluvila americko-alžírská profesorka a autorka Karima Bennoune o své loni česky vydané knize Tady vaše fatwa neplatí. A také proto, abych poprvé viděl hrát jednu z mých nejoblíbenějších kapel, australské Midnight Oil.

A trochu i proto, abych poprvé zažil festival ve stínu fantastického ocelového města Dolních Vítkovic. Jakou asi bude mít atmosféru hudební festival konaný v místě, které má jedinečnou atmosféru vždy? A tak jsem se po většinu doby na „Coloursech“ prostě procházel po areálu a sledoval, jak se na festivalu žije.

Zjistil jsem, že festival je jakousi koncentrovanou podobou, jednou z podob dnešního světa a života. Připomíná nejvíc ze všeho ohromný bazar, nekonečné řady stánků a zase stánků s oblečením, nejrůznějšími výrobky, jídlem a pitím všeho druhu. Tím vším procházejí moderní poutnice a poutníci, žízniví jak po zážitcích kulturních (a někdy i intelektuálních), tak po požitcích ryze tělesných. Smyslem festivalu je dopřát jim toto vše v míře vrchovaté. Zábava a konzumace, konzumace a zábava.

↗

V písni Dead Heart z nejslavnějšího alba Midnight Oil Diesel and Dust z roku 1987 Garrett zpíval o tom, jak uranové a další těžařské společnosti mají víc práv než lidé. Foto smh.com.au

Poblíž velkého stanu jednoho ze dvou generálních sponzorů, České spořitelny, stály dva bankomaty. V pozdních hodinách se před nimi tvořily dlouhé fronty návštěvníků, kterým docházely hotové. Uzavřený kruh: banka, která přispěla na největší pódium a jistě i na ledacos jiného, obratem své peníze nebo jen symbolickou část z nich, zase dostává zpátky. Instituce, která je základem dnešní společnosti, jejím krevním oběhem, po právu hraje hlavní roli.

Návštěvníci hrají roli herců ve velké kolektivní reklamě. Reklamní loga, hesla a barvy firem, které festival sponzorují, jsou všudypřítomné, jsou vlastně hlavním aktérem celé akce. Hudebníci, spisovatelé, politici a myslitelé se střídají, sponzoři zůstávají. Je proto zcela na místě ptát se po etické přijatelnosti tak problematických sponzorství, jak ve svém článku upozornil Jakub Černý.  

Jak se aktivista stal politikem

Bylo opravdu zvláštní slyšet Midnight Oil hrát jeden z jejich největších hitů, píseň Blue Sky Mine věnovanou všem dělníkům a horníkům, nedaleko pódia těžařské a ocelářské firmy Arcelor Mittal. „Korporace si vezme, cokoli se jí zachce“, zpívají Oils v této písni. Opravdu cokoli: své zisky, zdraví místních obyvatel, vděčnost návštěvníků a hudebních fanoušků.

Dá se z této pasti, z této role nedobrovolného statisty v reklamním spektáklu uniknout jinak než důsledným bojkotem podobných akcí? Jednu možnou odpověď poskytl zpěvák a textař australské skupiny Peter Garrett na zajímavé debatě v rámci Meltingpotu.