Dobře prodejná revolta
Jiří PeheUmění, jazyk, styl oblékání, a dokonce i samotná díla kritizující společenský systém se dnes stávají předmětem komerce. Lze dnes ještě vůbec rozlišovat mezi mainstreamem a jeho opozicí?
Festivaly rockové a folkové hudby mívaly v sobě náboj opozice vůči establishmentu či celému systému. Zejména mladí lidé se na ně sjížděli nejen kvůli hudbě, ale také aby vyjádřili svoje kritické postoje ke společnosti, nebo se alespoň radikálně odlišili od svých „konformních“ rodičů.
V dobách komunistického režimu u nás se to často dělo alespoň podprahově, když už to nebylo možné otevřeně. Nejslavnější festivaly na Západě, jako byl kdysi Woodstock, se zapsaly do dějin nikoliv hlavně kvůli hudbě, která se na nich předváděla, ale kvůli svému společensko-politickému poselství.
Zdá se, že v roce 2017 z tohoto étosu už nic nezbývá. Kapitalismus, který byl v centru kritiky mnohých původních festivalů, se tohoto dění zmocnil do té míry, že dnes jde většinou jen o krotké a zcela zkomercionalizované podniky, na kterých lze i slušně vydělávat. Mladý člověk, který by jel na takový festival alespoň s tím, že se chce odlišit od svých konformních rodičů, je tam možná potká také.
Václav Havel, který ve své disidentské éře festivaly navštěvoval, protože tam na něj prý dýchal jakýsi duch svobody, by nejspíš tohoto ducha na zmíněných akcích dnes hledal marně.
Tak jako dříve platilo heslo (původem snad od samotného Lenina), že "kapitalisté nám prodají se slevou i ostnatý drát, za který je pak zavřeme", tak obdobně dneska platí, že kapitalismus si dokáže nakonec koupit a zkomercializovat i samotné komunisty. (Například masovým prodejem triček s kontrfejem Che Guevary.)
- vůbec existuje něco takového jako kapitalismus
- že tento kapitalismus je systém
- že je zapotřebí zásadní změny (a tedy změny systémové)
- a zřejmě si tak nějak začíná uvědomovat i to, že tento systém kapitalismu není možno svrhnout metodami standardních demokratických mechanismů. Tedy volbami. Neboť dokud kapitalismus takto ovládá lidské mysli, pak bude mít většinu volebních hlasů vždy předem zabezpečenou.
Ale - tady se zase dostáváme zpátky k onomu věčnému tématu - zase není možno upadnout jenom do opačného extrému a věřit, že všeho je možno dosáhnout jenom a pouze vnitřní proměnou samotného člověka.
Je to skutečně až k uzoufání uzavřený kruh: kapitalismus není možno překonat, dokud se nezmění životní priority lidí - ale tyto životní priority se nezmění, dokud zde bude existovat kapitalismus a bude je ovládat svým komercialismem a konzumismem.
Napohled se tu ukazuje jeden jediný, naprosto tristní závěr: není žádné možnosti s tím něco udělat, žádného východiska.
Druhý, poněkud optimističtější - či přinejmenším pozitivněji laděný - závěr je ten: je nutno pracovat na obojím zároveň: jak měnit samotného člověka (tedy jeho životní priority), tak ale i změnit alespoň některá základní nastavení systému, aby ten komercialismus a konzumismus produkoval v míře co nejmenší.
Pak by se možná z toho uzavřeného kruhu mohla stát spirála s otevřeným koncem, kde by oba tyto procesy pracovaly směrem k pozitivnější, humánnější skutečnosti, než je ta ovládaná kapitalismem.