Festivaly rockové a folkové hudby mívaly v sobě náboj opozice vůči establishmentu či celému systému. Zejména mladí lidé se na ně sjížděli nejen kvůli hudbě, ale také aby vyjádřili svoje kritické postoje ke společnosti, nebo se alespoň radikálně odlišili od svých „konformních“ rodičů.

V dobách komunistického režimu u nás se to často dělo alespoň podprahově, když už to nebylo možné otevřeně. Nejslavnější festivaly na Západě, jako byl kdysi Woodstock, se zapsaly do dějin nikoliv hlavně kvůli hudbě, která se na nich předváděla, ale kvůli svému společensko-politickému poselství.

Zdá se, že v roce 2017 z tohoto étosu už nic nezbývá. Kapitalismus, který byl v centru kritiky mnohých původních festivalů, se tohoto dění zmocnil do té míry, že dnes jde většinou jen o krotké a zcela zkomercionalizované podniky, na kterých lze i slušně vydělávat. Mladý člověk, který by jel na takový festival alespoň s tím, že se chce odlišit od svých konformních rodičů, je tam možná potká také.

Václav Havel, který ve své disidentské éře festivaly navštěvoval, protože tam na něj prý dýchal jakýsi duch svobody, by nejspíš tohoto ducha na zmíněných akcích dnes hledal marně.

Ne že by návštěva takového podniku nebyla svobodnou volbou, a možná i vyjádřením jiných priorit, než je sezení starší generace na gauči před televizí, a ne že by se mnozí mladí lidé v publiku nesnažili chovat tak, že mají daný společenský systém takříkajíc „na háku“, jenže ve skutečnosti jde většinou už jen o pózu v moři komerce, založené na často stejných principech jako ta opovrhovaná televize.

↗

Mladý člověk, který by jel na takový původně „jiný“ festival s tím, že se chce odlišit od svých konformních rodičů, je tam dnes možná potká také. Foto FB Colours of Ostrava

Mark Fischer publikoval před časem knihu, která vyšla i v češtině, pod názvem Kapitalistický realismus s podtitulem Proč je dnes snadnější si představit konec světa než konec kapitalismu. Ještě výmluvněji psali o schopnosti kapitalismu inkorporovat za účelem zisku i ty zdánlivě nejsilnější protesty proti společenskému řádu dneška Adrew Potter a Joseph Heath v knize (též vydané česky) Kup si svou revoltu.

Dobře se prodávají

Globálně fungující kapitalismus ostatně nakonec učinil globální celebrity i ze svých největších kritiků, jako je třeba Slavoj Žižek. Jeho myšlenky, stejně jako myšlenky Naomi Kleinové nebo Noama Chomského, neživoří někde na okraji zájmu (kapitalistických) médií a nakladatelství, ale skvěle se masově prodávají.

Kritici systému objíždějí za slušné honoráře přednáškové sály, neignorují je ani televize. Konformním se tak dnes v případě úspěchu stávají i projevy té zdánlivě největší nekonformity.

Mnohé hudební festivaly se staly výrazem tohoto trendu. Jejich cílem už není naplnění hesla „rock the system“, ale nabídnout návštěvníkům konzumaci zážitků. Ti jsou celkově „konzumně“ dobře obhospodařeni a mají zažívat co nejmenší nedostatek komfortu.

Rockové a folkové festivaly nabízejí dnes převážně umělce, kteří už rozhodně nereprezentují žádnou výzvu danému systému (ať už svými názory, angažovaností, anebo alespoň provokativním oblečením či zjevem). A také často dosti krotké diskuse se známými osobnostmi, které nebouří za svržení systému, ale většinou vykládají jen to, co je součástí dnešního názorového mainstreamu, do něhož se vejde opravdu hodně.

Z téměř žádného dnešního festivalu nevzejdou hlasité výzvy či volání po změně. „Nekonformita“ se vyjadřuje na sociálních sítích, jakkoliv ve skutečnosti zase jen v konečných důsledcích konformně, protože jakmile se z jakékoliv nekonformity stane trend, kapitalismus z ní udělá masový produkt. Většina mladých lidí dnes vyjadřuje svoji „identitu“ nikoliv tím za koho nebo proti čemu bojuje, ale koho „lajkuje“, koho poslouchá, na jaké filmy chodí.

Jakmile se ujme něco nového, třeba v oblečení či jazyku, co vypadá zpočátku originálně, můžeme si být jistí, že za pár měsíců to budou dělat skoro všichni. A otázkou je, zda se z toho začarovaného kruhu dá nějak uniknout.

Rozšířený pocit, že asi nikoliv, že vlastně neexistuje alternativa k velmi pružnému systému, který dnes obepíná celý svět, dává vzniknout apokalyptickým předpovědím, které se ovšem též, jakmile upoutají pozornost většího počtu lidí, stanou komoditou nebo se je snaží někdo masově využít (nebo zneužít) v politice. „Colours of Capitalism“ se prostě momentálně zdají být barvitější než představivost i jeho největších odpůrců.