Pokud se potvrdí obávaný trend, že obměnou kompletní redakce ztratí časopis Nový Prostor svoje kritické ostří, vstupuje česká novinařina „před hranicí hlavního proudu“ do nové fáze. Ta bude zřejmě chudší o jednu podstatnou sílu, která i díky osobitému podílu stovek prodejců a prodejkyň ze sociálního dna dávala kolemjdoucím z ruky do ruky pravdivá slova o kaňkách na současném kapitalismu.

Bez téhle síly je o to zásadnější podporovat přeživší kritická média v jejich úsilí, v němž kvůli neutěšeným finančním podmínkám profesionalita vždy bezprostředně hraničí s angažovaností. Muži a ženy v těchto redakcích zastávají za podprůměrnou mzdu práci výrazně přesahující standardní penzum jednoho člověka.

„Levice je víc než politická formace: je to politicko-sociální jev… Hlavním úkolem levice není těžit z krizí a těžkostí, ale umožnit lidem, kterým pravicová politika dává možností jen málo nebo jen na papíře, aby hráli se svými zájmy a potřebami a životními postoji roli, kterou nikdo nemůže přehlížet,“ cituje skvělá Milena Bartlová svého neméně inspirativního otce Zdeňka Mlynáře.

Právě v téhle obecné perspektivě bychom měli my „nalevo“ vždy hledat jádro našich snah. Je nám totiž společné — a co je společné, mělo by být právě pro nás vždy důležitější než to rozdělující. Je nás málo a ztrácíme kamelota, který naše upřímné smýšlení legitimizoval přímo v ulicích.

Vylévat dítě bez vaničky

„Moderní společnost je spor dvou principů a dvou tendencí, kapitalistické a antikapitalistické,“ psal v první polovině 90. let Zdeněk Mlynář. „A my, jsme jedna z nich, ta druhá.“ Platformy jako Hlídací pes či Neovlivní si jistě zaslouží uznání za svou investigativu i za samotný podíl na mediálním „tlaku zdola“ proti rozplizlosti oligarchizovaných médií mainstreamu. Schopnost rámovat své kauzy jako dílčí projevy obecně nespravedlivého systému a nabízet tak čtenářům možnost vnímat svět kolem sebe celistvě jim však pohříchu chybí.

Tak dlouho vnucovala dominantní ideologie lidem myšlenku, že kapitalismus je nerozlučně spjatý s demokracií, až si ji dolní polovina osvojila se vším všudy: jakmile si je kapitalismus začal obracet proti sobě bídou, nerovností a cynismem, které na ně uvalil, začali se tito lidé — plně v souladu s příběhem — vymezovat vůči demokracii.

Kritizovat kapitalismus ale nemusí znamenat jen zavrhování demokracie — většina z bojů, které v posledních letech svádíme, ukazuje pravý opak: častěji chceme demokracii před kapitalismem ochraňovat. A jestli někdo soustavně kritizuje kapitalismus, aniž by zavrhoval demokracii, jsou to z médií na pomezí hlavního proudu především Deník Referendum a Alarm (každý po svém).

Odkazovat k pojmu „kapitalismus“ přitom nesmí znamenat flákat analýzu, ale naopak ji prohloubit skrze hledání větších společných jmenovatelů. Věřím, že důsledná antikapitalistická perspektiva může širší publikum odnaučit dávným studenoválečným polarizacím, které současné konflikty vyhrocují nesprávnými směry, a porazit tak primitivní antiglobalizační proudy, které chtějí s vaničkou kapitalismu vylít i dítě demokracie. (Zatímco dítě je však vinou těchto proudů z vaničky venku zpravidla okamžitě, vanička zůstává dál spolehlivě plná.)

↗

To, že kapitalismus nutně implikuje bídu, války a rozvrácené klima, je jisté. Měli bychom o tom psát. Foto michiganradio.org

Analýza týdeníku Respekt ukazuje, že současné fungování serveru Parlamentní listy je sice antidemokratické, ale kromě toho bohužel i velmi kapitalistické: úspěšný byznysmen se stane investorem plátku, který prostě prodává všechno, co ze sebe nekontrolovaně chrlí temné skvrny současného systému. Není náhodou, že lidé, kteří dokázali využít vyzdvihovaných vlastností kapitalismu, hledají dnes úspěšně cesty, jak vytěžit i jeho zamlčované neduhy.

Tady se ukazuje, že důsledná systémová kritika je možná nejzásadnějším protipólem podobných webů. Jaký vztah by měla mezi sebou takto kritická média pěstovat, napovídá opět analýza Respektu propojující média podle společných čtenářů: „Výraznou zvláštní dvojici tvoří také dvě webová média, která se označují za levicová — A2larm a Deník Referendum. Vazba mezi nimi je ze sledovaných médií vůbec nejsilnější (na mapě k sobě mají nejblíž) a konkurence silně zaostává; další, o poznání slabší propojení mají s týdeníkem Respekt.“

Co víme o kapitalismu

„Kapitalismus musí být redukován“, zní titulek úvodního článku posledního čísla čtrnáctideníku A2, ve kterém Milena Bartlová na několika místech cituje svého otce. Měli bychom dodat, že vedle regulování musí být kapitalismus také tvrdě a soustavně kritizován.

A média jako Respekt takový postoj rozhodně nezastanou — odmítají kritizovat kapitalismus jako celek, jsou nakloněná jen konstruktivní kritice jeho „černých skvrn“. V analogii s trhem tak sociálně či ekologicky kritické články v Respektu připomínají spíš společnosti jako Starbucks a jejich kampaň s dolarovým příplatkem za kelímek kávy putující na záchranu tropických pralesů: přijímají tržní strategie „zeleného nátěru“ a sociální odpovědnosti jako progresivní — s vírou v kapitalismus současně věří, že ho z krizí zachrání svým osvícenstvím ti samí velikáni, kteří je od začátku spouští.

Spíš se zdá, že už vězíme jednou nohou v epoše, která nám teprve naplno ukáže, že když na to přijde, dokáže kapitalismus zacházet s demokracií v podstatě stejně hrubiánsky, jako s ní v minulém století zacházel socialismus.

Společnost už dnes ví, že být antikapitalistou neznamená vzývat staré pořádky. Nepřeneslo se snad už důkazní břemeno dávno na druhou stranu? Kdo by se měl dnes zpovídat ze svého přesvědčení? Že socialismus nutně implikuje nesvobodná média a vězně svědomí, lze prokázat jen těžko. Že kapitalismus nutně implikuje bídu, války a rozvrácené klima, je jisté. Měli bychom o tom psát.