Arcade Fire 2017 v mém bytě! Je mi tak maximálně sedmnáct, tisíciwattové reproduktory skoro nadoraz, adrenalinové distorze víří prach, power electronics čelí nájezdům kytar, tekuté basové linky jak od Diora, Régine Chassagne tančí v krátké sukýnce, kalhotky s francouzským nádechem... Potud popis euforie čtyřletého očekávání. Že si lidstvo nezaslouží lásku, je ale patrné už po prvním poslechu! Ale popořádku…

Debutem Funeral (2004) se Arcade Fire osvobodili od bolestné ztráty svých bližních tím, že složili univerzální hymny. Na Neon Bible (2007) byla kapela zaskočena vlastním rozporem, útěk z postmoderní reality byl v danou chvíli jediným řešením. Suburbs (2010) znamenal návrat na předměstí, kde v útlém mládí ohýbali naši vůli k životu. Reflektor (2013) pak nabídl třpytivý výkřik v temné komoře tehdejší společnosti. O tom, že jsme v ještě hlubší krizi než kdykoli předtím, referuje aktuální nahrávka Everything Now.

Pozice Arcade Fire je vlastně šílená, s každou novou nahrávkou se čeká na „nejdůležitější album posledních let“. Zároveň by bylo pošetilé toho nevyužít a nesnažit se nabízená očekávání splnit. Materiál pátého alba Everything Now předkládá svou nevšední schopnost hrát si s jemností zvuku a zároveň držet ruce diváků nad hlavou.

A právě to je paradoxně největší kámen úrazu Everything Now. Arcade Fire se nějak nápadně podobají Arcade Fire. Chybí moment překvapení. Deska má rozhodně nejblíže k Rerflektoru, taneční horečku zpřítomňuje Thomas Bangalter z Daft Punk, který se ujal produkce společně se Stevem Mackeyem (Pulp) a dlouholetým spolupracovníkem Markusem Dravsem. Asistoval také Geoff Barrow z Portishead.

K nové desce už vzniklo několik více i méně vtipných kauz. První vyvrcholila falešným účtem na Twitteru, který vypadal jako ruský spambot. Kapela měla údajně rozeslat svým fanouškům na koncert v brooklynské Grand Prospect Hall přísný dress code, seznam oblečení, v němž by bylo dobré na koncert přijít, a zákaz vstupu s mobily. Koncert živě přenášela Apple Music...

Kapela vzápětí zprávu dementovala a oznámila, že je jí srdečně jedno, v čem chodí jejích fanoušci, a že jde zřejmě o aktivitu Applu. Druhá kauza vznikla následkem předčasné recenze na internetové stránce Stereogum, která byla zveřejněna týden před oficiálním vydáním nahrávky. Už z titulku je jasné zabarvení recenze — „Pamatujete si, když byli ještě Arcade Fire dobří?“ Členové kapely se rozhodli zareagovat po svém, založili si internetovou stránku s názvem Stereoyum a napsali si vlastní kladnou recenzi... Haha, o co tady sakra jde?

V takto nastaveném světle je těžké hledat objektivitu. Každý, kdo sledoval propagační kampaň Everything Now, snad chápe, že má jít o úmyslnou ironii. Tento marketingový tah je přímým útokem na konzumerismus. No jo, ale Arcade Fire se dobrovolně stali součástí obřího korporátu Columbia Records... Ya Fuckin' Right... Album lze vnímat jako koncepční obžalobu všech velkých bílých mužů a jejich pozdního kapitalismu, anebo jenom jako obyčejné shrnutí dosavadní práce. Zaleží na nás.

Najdete zde drsně tesané ska „Chemistry“, dva indie kousky nazvané „Infinite Content“, jednou v punkové verzi, podruhé v jakési cow-baladě, a to hned vedle sebe (!). Je to ale příliš nezáživné na to, abychom tracky mohli zařadit k tomu lepšímu z jejich dosavadní tvorby. Pak jsou tu všechny skvělé singly, mezi nimiž kraluje sofistikovaně ironický šleh „Creature Comfort“, a zbytek jsou výborné písničky.

Přes všechny matoucí indicie to je, alespoň pro mne, pozitivní nález, nebo spíš důkaz, že jsou Arcade Fire i nadále ochotní riskovat, respektive že nejsou firemním produktem. Deska visí hodně vysoko nad obecným průměrem, zároveň je ale jasné, že se jedná o nejslabší album v jejich dosavadní diskografii.