Arcade Fire 2017 v mém bytě! Je mi tak maximálně sedmnáct, tisíciwattové reproduktory skoro nadoraz, adrenalinové distorze víří prach, power electronics čelí nájezdům kytar, tekuté basové linky jak od Diora, Régine Chassagne tančí v krátké sukýnce, kalhotky s francouzským nádechem... Potud popis euforie čtyřletého očekávání. Že si lidstvo nezaslouží lásku, je ale patrné už po prvním poslechu! Ale popořádku…

Debutem Funeral (2004) se Arcade Fire osvobodili od bolestné ztráty svých bližních tím, že složili univerzální hymny. Na Neon Bible (2007) byla kapela zaskočena vlastním rozporem, útěk z postmoderní reality byl v danou chvíli jediným řešením. Suburbs (2010) znamenal návrat na předměstí, kde v útlém mládí ohýbali naši vůli k životu. Reflektor (2013) pak nabídl třpytivý výkřik v temné komoře tehdejší společnosti. O tom, že jsme v ještě hlubší krizi než kdykoli předtím, referuje aktuální nahrávka Everything Now.

Pozice Arcade Fire je vlastně šílená, s každou novou nahrávkou se čeká na „nejdůležitější album posledních let“. Zároveň by bylo pošetilé toho nevyužít a nesnažit se nabízená očekávání splnit. Materiál pátého alba Everything Now předkládá svou nevšední schopnost hrát si s jemností zvuku a zároveň držet ruce diváků nad hlavou.

A právě to je paradoxně největší kámen úrazu Everything Now. Arcade Fire se nějak nápadně podobají Arcade Fire. Chybí moment překvapení. Deska má rozhodně nejblíže k Rerflektoru, taneční horečku zpřítomňuje Thomas Bangalter z Daft Punk, který se ujal produkce společně se Stevem Mackeyem (Pulp) a dlouholetým spolupracovníkem Markusem Dravsem. Asistoval také Geoff Barrow z Portishead.

K nové desce už vzniklo několik více i méně vtipných kauz. První vyvrcholila falešným účtem na Twitteru, který vypadal jako ruský spambot. Kapela měla údajně rozeslat svým fanouškům na koncert v brooklynské Grand Prospect Hall přísný dress code, seznam oblečení, v němž by bylo dobré na koncert přijít, a zákaz vstupu s mobily. Koncert živě přenášela Apple Music...