↗

Oba byli hrozbou pro českou demokracii, ale na proměně politického systému v prezidentský model vládnutí naštěstí neměl Babiš zájem. Foto Facebook Milion chvilek pro demokracii

Řadu významných událostí spojených s prezidentem Zemanem jsme si již připomněli v kontextu jeho vztahů s ČSSD. Další jsme si nechali do této kapitoly. Osvětlují blíže souvislosti jeho vítězství v obou přímých prezidentských volbách, snahy nastolit v zemi prezidentský systém vládnutí a jeho zahraničně politickou orientaci.

Příběh Miloše Zemana

Jak budou Zemana jako politika, který se výrazně zapsal do dějin polistopadového vývoje v naší zemi, s odstupem času historikové hodnotit? Bude jeho obraz lepší či horší než ten, který vytvářeli jeho současníci? Oto Novotný, který byl po čtvrt století hlavním analytikem České strany sociálně demokratické, podává obraz Zemana poznamenaný vlastní osobní zkušeností s ním – především v prostředí druhdy dominantní levicové strany a událostmi kolem ní.

Rozsáhlý portrét analyzující různé aspekty Zemanovy osobnosti zveřejňujeme v DR na pokračování k prvnímu výročí konce Miloše Zemana ve funkci.

Dosud vydané díly seriálu analýz:

1. Osobnost Miloše Zemana: nenaplněná nietzscheovská perspektiva
2. Intelektuál Zeman?
3. Miloš Zeman v sametové revoluci a prvních letech po ní
4. Miloš Zeman v čele sociálnědemokratické opozice
5. Zemanova politická dráha se zlomila volbami v roce 1996
6. Zemanova cesta na vrchol a sestup z něj: 1998-2003
7. Proměna Miloše Zemana v Zorra mstitele
8. I v éře Jiřího Paroubka Miloš Zeman hasil svou žízeň po pomstě
9. Zeman s Haškem proti Sobotkovi: cesta na Hrad se konečně otevřela
10. Zeman „Zorro mstitel“ na Hradě: na řadu přišel Sobotka
11. Pomsta dotažená do konce: cesta ČSSD mimo parlament

Argumentace ad personam aneb vše dovoleno

Za kritickou pozornost stojí, že Zeman vyhrál obě prezidentské volby na základě obludných populistických lží. To by nebylo ani tolik překvapivé. Zvyk používat lež jako nástroj dosahování politických cílů provázel celou jeho politickou kariéru.

V roce 2013, když stál v druhém kole proti Karlovi Schwarzenbergovi, strašil voliče argumentem, že jeho soupeř v případě vítězství zruší Benešovy dekrety, což povede k návratu odsunutých sudetských Němců a vracení jejich bývalých majetků. Schwarzenberg ale v předvolební diskusi se Zemanem jen v podstatě jinými slovy, a poněkud neohrabaně a ahistoricky, opakoval to, co Zeman říkal v raných devadesátkách.

Tehdy Zeman Benešovy dekrety kritizoval jako prostředek legitimizace odsunu Němců na základě principu kolektivní viny. Nepochopitelný názorový kotrmelec? „Pouze idiot nemění názory,“ odpovídá cynicky Zeman.

Aby Zeman podtrhl Schwarzenbergovu údajnou snahu zrušit Benešovy dekrety, což samo o sobě byla nechutná lež a urážka, zcela podlým způsobem naznačoval spřízněnost jeho šlechtické větve s nacismem. Petra Buzková kdysi nazvala Zemana „prasetem“ za jeho nechutný zvyk vypomáhat si naprosto vylhanými argumenty proti svým politickým oponentům. Můžeme tento nechutný Zemanův zvyk k argumentaci ad personam zcela ignorující agumentaci ad rem zlehčovat atmosférou vypjatého volebního boje, v němž se soupeři často na úkor druhého dopouštějí přehnaných osobních útoků? Jak kdy.

Konkrétně v tomto případě bylo daleko za hranou toho, co by mělo být v demokratické politice přípustné. Pokud je argumentace ad personam naprosto odtržena od argumentace ad rem, pokud je v argumentaci „vše dovoleno“, pak to demokracii ničí. A je tragikomické, když Zeman takovou argumentaci často omlouval tím, že se takto učíme „západní politické kultuře“.

Zemanovo podlé obvinění Schwarzenberga bylo navíc mimořádně politicky nezodpovědné, protože vyvolávalo duchy temné minulosti, což vrhalo stín na historicky bezprecedentně dobré vztahy mezi Čechy a Němci nastolené v polistopadovém období. Vrcholoví němečtí politici si to pamatovali a od té doby zaujímali k Zemanovi velmi chladný vztah.

Bohužel, Zeman se dopustil podobně nechutné argumentace ad personam i před druhým kolem v druhé přímé prezidentské volbě. Tehdy strašil voliče, že v případě vítězství jeho oponenta — akademika Jiřího Drahoše — Česká republika otevře dokořán dveře muslimským uprchlíkům; podle Zemana byla uprchlická krize záměrně vyvolána muslimskými teroristy s cílem rozvrátit kulturu Evropy, takže Drahoš měl představovat zásadní bezpečnostní riziko.

Zeman se tak v boji o Hrad opět zapojil do kulturní války na straně nacionalistické pravice proti liberalismu. A k podkopávání základů demokratického systému.

Konečně Zemanovo hysterické strašení sudetskými Němci a muslimskými teroristy zcela odhalilo jeho pokryteckou tvář „proevropského politika“ (dokonce „eurofederalisty“) vyznačujícího se obranou tradičních demokratických a liberálních hodnot. A stejně tak odhalilo jako pokryteckou jeho tvář „sociálního demokrata“, který se cítí být liberálně demokratické tradici zavázán.

Zemana na Hrad dostalo zavedení přímé volby prezidenta

Již jsme uvedli, že těsně před koncem svého prezidentského úřadování se Zeman otevřeně doznal, že se snažil o nastolení prezidentského systému a hodlal si za tímto účelem vymoci mimořádné pravomoci, které se měly prezidentovi přiznat už s uzákoněním přímé prezidentské volby.

Zemanova snaha změnit politický systém organicky navazovala na jeho předchozí politické aktivity z let 1996-2002. Jeho a Klausova opoziční smlouva a posilování většinových prvků volebního systému měly omezit politickou pluralitu, vytvořit dvě mocenská centra, která budou kontrolovat veškerá důležitá rozhodnutí v zemi a střídat se ve vrcholných strukturách moci. Prezident měl být střídavě obsazován kandidáty těchto dvou stran, konkrétně Klausem a Zemanem.

Smyslem těchto kroků mělo být vyvedení politiky z údajných zmatků způsobených přílišným politickým pluralismem; např. komplikacemi při sestavování stabilních většinových vlád. „Opoziční smlouva“ ostatně byla mediální zkratkou pro „Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice“.

„Stabilizace politického prostředí“ byl Zemanův oblíbený pojem a nebylo náhodné, že jej později použil i při své návštěvě Číny. Tento formát ale vyhovoval pouze mocenským ambicím Zemanovy ČSSD a Klausovy ODS; po roce 2002 už jej nechtěl nikdo z vrcholových politiků opakovat.

Zemanovi se tehdy sen o dobytí Hradu zkomplikoval. Jak se ukázalo v roce 2003 a v roce 2008, nepřímá prezidentská volba nepodvazovaná opozičně smluvními závazky mu příliš šancí stát se prezidentem nedávala.

Naděje v tomto směru se zvýšily, když se v zemi začalo vážně uvažovat o přímé volbě prezidenta. Poprvé se tento požadavek objevil v roce 2010 v programovém prohlášení Nečasovy koaliční vlády — ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. Od té doby se stala přímá prezidentská volba předmětem intenzivní veřejné debaty.

Návrh nebyl ze strany pravicových politiků myšlen příliš vážně. Šlo o to populisticky vyjít vstříc požadavku velké části veřejnosti, která přijala iluzivní názor zastánců takzvané přímé demokracie, podle kterého bude moci skrze osobu přímo zvoleného prezidenta účinněji ovlivňovat tvorbu důležitých politických rozhodnutí.

Bylo jen logické, že se tohoto tématu vehementně ujali zemanovci (SPOZ), kteří v roce 2011 za tímto účelem organizovali petiční akci s příslibem, že již v roce 2013 by občané mohli volit prezidenta přímo. Naprostá většina politiků však neměla žádný zájem, aby se s přímou volbou prezidenta zvýšily jeho pravomocí a parlamentní systém se posouval v prezidentský.

Když byl v roce 2012 zákon o přímé volbě přijat, prezidentské pravomoci zůstaly prakticky stejné. Přímo zvolený prezident měl být jen jakýmsi „demokratickým doplňkem“ parlamentní moci, v podstatě stále její podřízenou součástí.

I když tedy přímá prezidentská volba Zemanovi ulehčila dobýt Hrad, nedávala mu rozhodující pravomoci stát se vrcholným vykonavatelem politické vůle v zemi. S tím se nehodlal spokojit a rozhodl se, že to změní.

Marné snahy o nastolení prezidentského systému

Je možné Zemana oprávněně kritizovat, že svou snahou o přechod k prezidentskému systému se vůli „lidu“ protivil, protože svoji kandidaturu na prezidenta takovým záměrem ani v roce 2013 ani v roce 2018 nezdůvodnil. S tím si ovšem nemusel dělat starosti.

Když byl zvolen prezidentem v přímé volbě, jeho skalní sympatizanti byli přesvědčeni, že takto získal větší legitimitu než nepřímo zvolený prezident. To byl, samozřejmě, psychologický klam, ale Zeman se toho rozhodl využít. Věděl, že jeho „lid“ podporující přímou volbu prezidenta bude s největší pravděpodobností tolerovat „tvořivé“ způsoby, jakými nakládá se svěřenými pravomocemi, včetně snah o jejich rozšíření.

Otázkou bylo, za jakých předpokladů mohl Zeman takového cíle dosáhnout, když naprostá většina zákonodárců nepovažovala rozšiřování prezidentských pravomocí za žádoucí. Již jsme se zmínili, že Zeman v tomto směru sázel na politické krize „řešené“ jeho oblíbenými úřednickými či poloúřednickými vládami, do kterých mohl dosazovat politiky podporující jeho záměry: především z okruhu zemanovců.

Tyto vlády však měly jen omezenou legitimitu, aby mohly prosazovat nějaké zásadní politické změny; v žádném případě ne ústavní. Zeman se proto snažil úřednické vlády udržovat při životě co nejdéle s cílem vytvořit v zemi politickou konstelaci příhodnou pro posílení těch politických sil, z nichž po volbách vzejde koaliční vláda, která mu půjde na ruku.

To byl případ Rusnokovy vlády jmenované v červenci v roce 2013, která měla vládnout do řádných voleb v červnu 2014, tedy téměř celý rok, i Babišovy vlády v demisi od ledna do června 2018. V období Rusnokovy vlády, složené většinou z externích zemanovců (SPOZ) nebo těch, kteří si účelově pozastavili členství v ČSSD, měla nastat obměna předsedy ČSSD. „Zrádce“ Sobotku měl vystřídat vůdce interních zemanovců Hašek, který se měl stát premiérem v případě očekávaného vítězství ČSSD ve sněmovních volbách na jaře 2014.

Do těchto voleb měla rovněž s masivní mediální podporou zesílit Strana práv občanů — Zemanovci, aby nabrala voliče, dostala se konečně do sněmovny a stala se koaličním nebo opozičně smluvním partnerem vládní ČSSD. Zeman zároveň zahájil intenzivní vyjednávání s KSČM o její podpoře této vládě, ať už její přímou účastí v ní, nebo na bázi nové opoziční smlouvy.

Jak známo, Rusnokova „úřednická vláda“ ale nezabránila konání předčasných voleb (říjen 2013), z nichž vzešla koalice vedená ČSSD v čele s premiérem Sobotkou, který ustál snahy zemanovců o jeho odstranění z vedení ČSSD („lánský puč“). To nebyla vládní sestava, která by chtěla vycházet vstříc Zemanovým politickým záměrům.

V prosinci 2017 Zeman pověřil Andreje Babiše sestavením „poloúřednické vlády, v níž většinu ministrů tvořili nestraníci. Poté, co tato vláda nezískala v lednu 2018 důvěru sněmovny, Zeman ji nechal vládnout půl roku v demisi. Mimochodem, Zemanova podpora Babiše jako premiéra byla naopak podmíněna Babišovým závazkem podpořit Zemana v druhé přímé prezidentské volbě, která se měla konat v lednu 2018.

V období Babišovy vlády v demisi se pak Zeman snažil intenzivně působit na opoziční strany, konkrétně na Hamáčkovu ČSSD, KSČM a SPD, aby jí vyslovily důvěru, a tak zabránily vývoji, který by vyústil v konání předčasných voleb. Protože Babiš nechtěl, aby jeho vláda byla závislá výlučně na politických „extrémistech“, rozhodující se pro něj stala podpora ČSSD.

Spolu se Zemanem se proto snažil vedení ČSSD přesvědčit, aby tato strana vstoupila přímo do vlády, což se nakonec podařilo. Stejně tak se podařilo vyjednat „opozičně-smluvní“ podporu Babišově vládě od KSČM a tichou toleranci od SPD.

Ale ani Babišova koaliční vláda nebyla příliš svolná vycházet vstříc Zemanovým politickým záměrům změnit ústavní systém v zemi na prezidentský. Premiér Babiš, který byl na vrcholu popularity, se rozhodně nechtěl vzdát pozice ústavně nejvlivnějšího politika a na této změně neměli zájem ani sociální demokraté, ani komunisté. Mezi ministry za ČSSD byl ve vládě pouze jeden zemanovec — Miroslav Toman, ministr zemědělství a bývalý člen SPOZ.

„Tvořivé“ zacházení s ústavou

Zeman, který byl v lednu 2018 podruhé v přímé volbě zvolen prezidentem, se přesto nevzdával a snažil se nadále měnit politickou atmosféru v zemi příhodnou pro jeho politické záměry. Neměl-li v tomto směru přílišnou podporu mezi vrcholnými vládními politiky, o to více sázel na zemanovský „lid“. V něm posiloval iluzorní přesvědčení, že přímo zvolený prezident má z ústavních činitelů „nejvyšší“ legitimitu politicky rozhodovat a je mu za tímto účelem třeba přiznat nezbytné ústavní pravomoci.

V tomto období zesílily Zemanovy snahy vyvolávat kolem existujících ústavních prezidentských pravomocí politické a ústavní zmatky. Za tímto účelem volil aktivistický přístup k využívání pravomocí při pověřování politiků sestavovat vlády, jmenování a odvolávání ministrů, soudců a primárně ústavních soudců, členů a šéfů bankovní rady ČNB, povyšování důstojníků do generálských funkcí apod.

Zemanovi přitom nešlo jen o to, aby tímto způsobem posiloval svůj osobní vliv v různých patrech státní moci. Snažil se vyvolat dojem, že kdyby tyto pravomoci byly ústavně „zpřesněny“ způsobem, ze kterého by bylo jasné, že v nich má prezident rozhodující slovo, k politickým zmatkům a zápletkám kolem nich by nedocházelo a politická situace v zemi by byla přehlednější a stabilnější.

Problém byl, že Zeman se nikdy nepokusil podat skrze své spojence mezi zákonodárci na takové „zpřesnění“ prezidentských pravomocí nějaký konkrétní návrh. I kdyby takový návrh neprošel, mohl alespoň čestně přiznat barvu, o co mu jde.

K tomu ale neměl dostatek odvahy. Zjevně opět čekal na příhodnější situaci, a doufal, že vznikne po volbách 2021. Jinými slovy, doufal, že tyto volby Babiš opět vyhraje a podaří se mu sestavit novou většinovou či opozičně smluvní koalici ANO, ČSSD, KSČM a SPD, která jeho záměr změnit ústavní systém přece jen podpoří.

Za tímto účelem v těchto stranách dále posiloval své vlivové struktury. Před volbami 2021 otevřeně podpořil ANO, SPD a KSČM. V případě SPD a KSČM to dokonce učinil bezprecedentním způsobem, když se účastnil jejich sjezdů, aby dal jasně najevo, že je řadí ke svým nejbližším politickým spojencům. Bylo to, jako by v devadesátých letech navštívil za tímto účelem sjezd Sládkových republikánů, což však tehdy bylo zcela nemyslitelné.

Zřejmě největší potíže získat podporu pro své politické záměry měl Zeman v ČSSD. Na jedné straně se v ní snažil podporovat tendence po volbách znovu vstoupit do Babišovi vlády, na druhé straně ji ale před volbami odmítl podpořit, jako to učinil v případě ANO, SPD a KSČM.

Zeman doufal, že ČSSD vstoupí do vlády v co nejslabší, a tudíž submisivní pozici vůči dominantnímu hnutí ANO, anebo se do Poslanecké sněmovny vůbec nedostane. Koho by měli voliči ČSSD volit a posílit jeho vyjednávací pozici o podpoře budoucí Babišovy vlády, dal Zeman jasně najevo tím, že dojednal odchod bigotních zemanovců Foldyny, Bašty a Davida do SPD.

Ideologické sblížení s Okamurovou SPD

A byla to nakonec právě jedině Okamurova SPD, která šla Zemanovu záměru změnit politický systém v prezidentský na ruku a otevřeně se k tomu hlásila. V tomto směru nahradila SPOZ, která se ale nikdy nedostala do sněmovny, aby získala větší možnost takový záměr zrealizovat.

Stejně jako SPOZ i SPD mluví o „přímé demokracii“ a toto chytlavé populistické sousloví má přímo ve svém názvu. V „přímé demokracii“ má jít o přímou volbu poslanců, starostů, hejtmanů a prezidenta.

Nenechme se ale zmást. Klíčová je zde otázka přímo voleného prezidenta. „Chceme důsledné oddělení moci zákonodárné a výkonné. Vládu bude jmenovat a řídit občany přímo volený a odvolatelný prezident“, píše se v programu SPD.

Jinými slovy, cílem SPD je exekutivu oddělit od přímé závislosti na parlamentu a učinit ji přímo závislou na prezidentovi. To ale není nic jiného než přechod k prezidentskému systému. Leckdo by mohl namítnout, že záměrem je zde pouze změnit formu fungování demokracie s cílem ji více přiblížit „lidu“ a takto vylepšit, takže jde o snahu legitimní.

Koneckonců prezident má být občany „odvolatelný“ a je pravda, že prezidentský systém mají v řadě zemí považovaných za standardně demokratické. To je ale omyl. Zeman a jeho ideologicky nejbližší spojenci v SPD neuvažují o posilování prezidentských pravomocí a zavedení prezidentského systému, v němž pravomoci parlamentu a pravomoci přímo voleného prezidenta zůstávají v rovnováze a kde má v případě jejich zacyklení parlament rozhodující slovo.

Zeman a jeho spojenci prosazují prezidentský systém jako alternativu parlamentního systému, jinými slovy, usilují o nastolení takzvané „iliberální demokracie“. Avšak pojem „iliberální demokracie“ je z hlediska demokratické teorie, ale především demokratické praxe oxymóron.

O žádnou plnohodnotnou demokracii v ní už nejde. Naopak, jde o režim, který svými přímými a nepřímými důsledky nastoluje podmínky přechodu k diktatuře, navzdory mnoha řečem jeho prosazovatelů o takzvané přímé demokracii a „odvolatelnosti“ prezidenta, kterými se to pokouší zastírat.

Abychom si to uvědomili, musíme věnovat pozornost tomu, že když se Zeman přiznal ke své snaze změnit politický systém, primárně zdůraznil právo veta: jestliže prezident odmítne podepsat nějaký zákon, který přichází z parlamentu, ten by jej neměl v poslední instanci přehlasovat; právo veta je tak definitivně na straně prezidenta.

Zmínka o prezidentském vetu nebyla náhodná. Toto právo je jedním z pilířů prezidentského systému, ovšem v jeho autoritářské, a nikoli demokratické podobě. V prezidentském systému fungujícím například v USA je prezident předsedou vlády, která musí vykonávat zákony schválené Kongresem. Má sice právo veta, ale toto veto může být v poslední instanci zrušeno dvoutřetinovou většinou obou jeho komor.

Zde jen na okraj připomeňme, že v indexu prezidentialismu (míry prezidentské moci) je již současná hlava českého státu na vyšší příčce než americký prezident — a prezidenti naprosté většiny liberálně demokratických režimů.

Hořké dědictví: hrozba nastolení protofašistického režimu není zažehnána natrvalo

Otázkou je, jaké další ústavní pravomoci vedoucí ke změně parlamentního systému v prezidentský by si Zeman a jeho spojenci (SPD, komunisté, krajní konzervativní pravice) vynucovali. Pokud však chceme hledat varovné příklady v dějinách, stačí se podívat na návrhy ústavního právníka Carla Schmitta, který ve dvacátých a třicátých letech minulého století dospěl cestou zvyšování pravomocí prezidenta Výmarské republiky až k legitimizaci absolutní moci Adolfa Hitlera.

Něco takového nemohlo Zemanovi v České republice za politické konstelace v letech 2013—2023 projít. Ale nelze ignorovat, že se v této době našli ústavní právníci, kteří byli ochotni, za příslib jejich kariérního postupu, různé případy Zemanova častého „tvořivého“ ohýbání Ústavy za tímto účelem oportunisticky omlouvat.

Je zřejmé, že kdyby získali posvěcení v zákonech, mohlo by to posilovat politické tendence vstoupit do nebezpečných schmittovských bažin. Jejich výsledkem by asi nebylo nastolení plnohodnotně fašistického, ale s vysokou pravděpodobností protofašistického autoritářského režimu; v lepším případě orbánovského, v horším případě putinovského typu.

Zdá se, že až odezní veřejné emoce, které Zeman vyvolával svými neúspěšnými a často groteskními pokusy měnit ústavní systém, bude se naprosté většině soudných lidí jevit tragikomickou politickou figurkou. To ale neznamená, že tyto pokusy mohou být odbyty mávnutím rukou. Zeman není úplným loserem.

Jako zdatnému populistovi se mu dařilo vcelku dobře vytvářet latentní poptávku po takové změně v nemalém okruhu jeho sympatizantů. Jde o různé nespokojence s fungováním liberální demokracie, kteří přijímají populistický narativ o „zradě lidu“ politickými elitami a potřebě politiku „lidem vrátit“, a to jakýmsi mystickým propojením jeho vůle s vůlí suverénního prezidenta.

Sociálně deptaný a politicky dezorientovaný „lid“ si nechá takovou pohádku, vytříbeně zdůvodňovanou řadou Schmittem naočkovaných věhlasných teoretiků, rád vyprávět a političtí populisté se rádi stylizují do role přesvědčivých vypravěčů. Zeman je jedním z nich.

Na schmittovskou cestu k autoritářskému režimu je tak v České republice minimálně zaděláno v řadách populisticky zmanipulovaných mas. To, že se Zemanovi tento potenciál nepodařilo politicky zúročit, je tedy jen částečným vítězstvím. Zeman nemusí být a jistě nebude poslední, kdo se po takové cestě pokoušel vydat.