Již druhým týdnem pokračuje na západě Francie intenzivní snaha policejních složek vyklidit autonomní oblast Zone Á Defendre (tedy „Zóna k obraně“, zkráceně La ZAD) u Notre-Dame-des-Landes. Lesnaté území poblíž Nantes obsadili environmentální aktivisté, farmáři i anarchisté zhruba před deseti lety ve snaze zabránit stavbě letiště v oblasti. Nejedná se o jedinou zónu svého druhu, ale rozhodně o tu nejproslulejší a významnou i svou rozlohou, která činí přes šestnáct set hektarů.

Francouzská vláda v lednu oznámila, že kontroverzní plán na stavbu letiště ruší. Vedle toho ale i to, že se obsazená oblast musí vrátit z rukou jejích obránců pod kontrolu státu. Že se nejedná pouze o nějaký místní spor, je zřejmé i z toho, že záměr ustoupit od stavby oznámil veřejnosti premiér Édouard Philippe a z množství policejních sil nasazených do akce. Ty čítají několik tisíc příslušníků pořádkových jednotek, obrněné transportéry, ohromné množství slzného plynu a další techniky na rozhánění davů.

Přestože jsou obránci La ZAD v početní i technické nevýhodě, s policií sváděli od desátého dubna více než týden prakticky nepřetržitou bitvu za pomoci barikád, lidských řetězů, ale i kamenů a zápalných lahví. Na stranu ‚zadistů‘ se postavila i řada místních zemědělců, kteří přijíždějí bránit La ZAD i se svými traktory. Kromě toho policejní akce vyvolaly množství reakcí napříč zemí. Na mnoha místech — především v Nantes — se demonstruje, probíhají blokády a dochází i na střety s policií, která již prakticky automaticky proti protestujícím nasazuje těžkooděnce.

V dosavadní bitvě zranily policejní granáty a obušky na jedné straně a kameny a zápalné lahve na druhé nejméně dvě stě lidí. Dlužno podotknout, že většina vážně zraněných je na straně zadistů. Zraněno bylo i několik novinářů, které zasáhl slzný plyn i výbuchy zeslabených trhavých granátů, které francouzské bezpečnostní složky používají jako prakticky jediné v Evropě.

Další vývoj těžko předpokládat. Obránci La ZAD a jejich podporovatelé dávají setrvale najevo, že zónu neopustí a že budou tvrdě bránit každý metr. Policie se zase snaží zabránit opravování nezákonně svépomocí postavených budov, které v rámci dřívějšího postupu zbořila — každý den jejího nasazení ale stojí stovky tisíc eur a množství lidských sil i materiálu. Nasazení několika tisíc lidí, zničené vybavení, hořící vozidla a na jedenáct tisíc slzných a dalších granátů zkrátka není zadarmo a k osmému dni obléhání La ZAD se odhadovalo, že dosavadní operace stály až 3,2 milionu eur, tedy osmdesát milionů korun.

Prozatímní neformální vyjednávání k žádnému výsledku nevedla. Zadisté sice projevili ochotu jednat, hlavní důvod střetu — tedy to, že v oblasti jsou, což stát odmítá akceptovat — to ale neřeší. Nyní se očekává, že policie po několikadenním příměří znovu přitvrdí, protože minulo ultimátum, které dal zadistům prezident Emmanuel Macron. I kdyby se ale represivním složkám povedlo dosáhnout toho, že třicet budov, které zbořily, zadisté znovu nepostaví, bude to pro stát Pyrrhovo vítězství. Nejenže do celé absurdní operace musí investovat nemalé prostředky, ale v očích mnoha lidí ztrácí celá akce legitimitu.

To se děje v situaci, kdy francouzská vláda čelí rostoucímu protestnímu hnutí, bojovnému antikapitalismu a tlaku zdola na mnoha frontách.

„Proti Macronovi a jeho světu“

Již od brzkého jara totiž probíhá množství stávek a protestů zamířených z velké části proti francouzské vládě i původně relativně populárnímu neoliberálnímu prezidentu Macronovi. Státní zaměstnanci, popeláři, zaměstnanci společnosti Carrefour i tradičně velmi asertivní železničáři — ti všichni dali do pohybu obecnou vlnu nespokojenosti, která nabývá podobu nejrůznějších akcí a ani v nejmenším neoslabuje.

K tomu se do Francie vrátily okupační stávky na univerzitách od Bordeaux přes Montpellier až po symbolicky významnou Sorbonnu. Proti okupacím univerzitních budov se snaží zasahovat policie. Kromě ní napadly několik studentských okupací neonacistické skupiny. Snad největší pobouření vyvolal útok maskovaných mužů s obušky na studenty univerzity v Montpellier, který se podle všeho odehrál s posvěcením části akademiků.

Do toho neopadá vlna radikalismu části mladé generace, která velmi ochotně přejala anarchistické heslo „tout le monde déteste la police“ („všichni na světě nesnášejí policii“) a neváhá se v ulicích potýkat s policejními těžkooděnci při každé možné příležitosti.

Rozličné protesty přitom nespojují jednotná témata. Jsou produktem nepopulárních reforem pracovního práva i školství, hrozby propouštění, požadavků vyšších mezd či kratší pracovní doby i reakcí na policejní násilí proti marginalizovaným komunitám. Část z okupačních stávek studentů byla potom motivovaná právě policejní operací proti La ZAD u Notre-Dame-des-Landes.

Radikální levice včetně anarchistů a různých postsituacionistů se do toho všeho chystá na padesáté výročí žhavého francouzského jara 1968, kdy masové levicové studentské protesty následované rozsáhlými stávkami podle mnohých přivedly Francii na práh revoluce. Výročí se rozhodně neponese v oslavném tónu — zatím víceméně neznámí svolavatelé prvomájových výročních demonstrací prohlašují, že „nic neskončilo, vše začíná“, a nijak se netají plánem živelných a nepředvídatelných protestů zaměřených hlavně (slovy zadistů) „proti Macronovi a jeho světu“. Na ty se chystají i levicoví aktivisté a radikálové ze zahraničí.

Paralela s rokem 1968 je až příliš nasnadě, než abychom ji měli jen tak přijímat. Radikální levice je dnes rozdrobenější a méně početná, stejně tak je kultura protestu ve Francii tak zavedená, že další okupační stávka či militantní demonstrace málokoho překvapí. Stejně tak bychom si ale měli spolu se situacionisty z osmašedesátého roku zopakovat, že potenciál podobných situací je omezený především a pouze imaginací těch, co situaci vytvářejí. A imaginace novodobých francouzských revolucionářů není vůbec malá.

Buďme realisté, očekávejme nemožné

Svou roli sehrává to, čemu se v levicové teorii říká sbližování či konvergence bojů. Tedy vypozorovaný fenomén toho, že sociální konflikty probíhající poblíž sebe v obdobný čas mají tendenci se doplňovat, získávat podobné rysy a při určité konstelaci sil splývat do jednoho. Vypůjčíme-li si přirovnání povstaleckých anarchistů z (jistě ne náhodou francouzského) Neviditelného výboru, můžeme si jednotlivé protesty s trochou poetiky představit jako tóny, které se snaží sladit v jednu harmonickou melodii.

To je situace, kterou radikální levice považuje za potenciálně revoluční, a proto se snaží jednotlivé protestní a emancipační snahy propojovat. Dokonalým příkladem je nedávná manifestace stávkujících železničářů v Nantes, z níž řada lidí během několika hodin spontánně přešla na další demonstraci, při které se sympatizanti La ZAD střetli s policií.

Vyvstává samozřejmě otázka, zda může být výsledkem takové francouzské konvergence reálná změna politického směřování země. Jako pravděpodobná se jeví spíše možnost, že se po velkých demonstracích zase vše vrátí do relativního normálu, stejně jako se hodnota matematické funkce nedostane na hodnotu své limity.

I ve světle událostí v La ZAD u Notre-Dame-des-Landes je ale krátkozraké spoléhat na pravděpodobnost. To, že se zadisté vybavení především neskonalým odhodláním a neústupností brání již téměř dva týdny ohromné policejní přesile, není ani v nejmenším pravděpodobné, ale zjevně je to možné.

Protože skutečný svět nefunguje vždy podle matematické logiky, nelze pominout možnost, že se ve ve francouzských ulicích opravdu rodí něco, co zapíše jaro 2018 hned vedle horkého května 1968. A pokud se stát nevzdá dětinské snahy o vyklizení La ZAD za každou cenu, sám nabízí těm, co se chystají do ulic, k hození dlažební kostku i s předepsaným věnováním.