V Respektu 24/2013 vyšel rozsáhlý článek Ondřeje Kundry, na nějž obálka láká sloganem o prvním místopředsedovi ČSSD Michalu Haškovi jako o možném budoucím premiérovi. Článek vcelku přesně a realisticky vystihuje skutečnost. Přesto bych rád učinil tři poznámky a připojím i úvahu týkající se povahy českého politického systému a jeho možného směřování.

I. Nezaleknout se antikomunistické hysterie

Je sice pravda, že se Hašek dvakrát nevěnuje programatickým úvahám, přesto je nutné připomenout, že před sjezdem 2011 byl okolnostmi donucen formulovat svou vizi budoucnosti ČSSD. Dobré to může být například proto, že zkrátka existuje dokument, ve kterém se zavázal k prosazování konkrétních programových priorit, a tudíž je možné ho brát za slovo. A připomínat mu jeho sliby.

Druhá poznámka se týká preferencí Michala Haška ohledně budoucích možných koalic. Kundra správně píše, že Hašek má vlažný vztah k občanskému sektoru, politicky je mimořádně ohebný a pragmatický a obklopuje se lidmi, kteří upřednostňují technokratické pojetí politiky.

„Spíše než spolupráci s občanským sektorem a různými neziskovými organizacemi pak řada těchto politiků upřednostňuje zájmy velkých firem, jako je ČEZ, s jejichž špičkami mají — jako Milan Urban — neprůhledné vztahy,“ píše autor Respektu.

Je na místě znovu připomenout, že česká politika bude stát po sněmovních volbách prakticky před dvěmi variantami vládnutí. Buď vznikne programová koalice, anebo bude uzavřen politický kartel. Kundra to sice naznačuje, avšak aniž by před tím varoval či dokonce kritizoval. Přitom vznik politického kartelu, tedy například vlády ČSSD s TOP 09 (nebo s ODS) by nás vrátil o více než deset let nazpět; k politickému uspořádání typu opoziční smlouvy.

Psali jsme o tom v DR již před dvěmi lety: „Otázka spojenců, a to nejen na parlamentní úrovni, tak leccos napovídá o strategiích obou kandidátů. Je totiž nepochybné, že uzavíraní velkých koalic ve velkých městech je prvkem, který komplikuje strategii směřující k co nejširšímu spojenectví sil, které usilují o emancipaci českého občansko-politického prostředí k vyšší politické kultuře. Problematičnost koalic s ODS se podobá krajní problematičnosti tzv. opoziční smlouvy uzavřené mezi ČSSD a ODS v roce 1998.“

Dá se to říct i takto: český politický systém je doposud imunní vůči rozličným populistickým formacím. Je stabilní, pokud jde o jeho jednotlivé komponenty. Český politický systém je oproti jiným postkomunistickým zemím středoevropského areálu mimořádně stabilní, hovoříme-li o jeho jednotlivých jednotkách, to jest o politických stranách (vstup Věcí veřejných do sněmovny byl varováním). Podstatné ale je, že je nestabilní, pokud jde o jejich vzájemné interakce. V praxi to znamená, že vznikají předem neodhadnutelné koalice. Vládnout tu může až na doposud vylučované komunisty prakticky každý s každým.

Tato nestabilita koaličních formulí je ale nebezpečná a krajně riziková ve vztahu k voličům, k veřejnosti. Pokud jsem volič ČSSD, nejspíš si ve vládě nepřeji Nečase nebo Kalouska. Pokud jsem volič ODS, nepřeji si tam Sobotku nebo Filipa. Pokud ale po volbách „moje“ strana uzavře spojenectví se svým úhlavním nepřítelem, nemůže přijít nic jiného než rozčarování a postupná ztráta důvěry v celou politickou elitu.

A to je přesně stav, ve kterém se nacházíme a kterému budou politici příští rok čelit. A bude v jejich možnostech ho zvrátit. Nezaleknou-li se antikomunistické hysterie.

II. Politika jako střet idejí, nebo jako kartel

Zároveň je třeba připomenout, že právě nestabilita v interakcích jednotlivých stran fakticky v očích stále většího množství lidí smazává rozdíl mezi pravicí a levicí, a vlastně oprávněně. Mizí politika jako střet idejí a programů a střídá ji politika jako obchod či kartel. Viz velké koalice ve velkých městech po posledních komunálních volbách či opoziční smlouva z roku 1998.

A právě to nám hrozí, pokud se příští rok ČSSD zalekne vytvoření vlády na programovém půdorysu, jež by se opírala o hlasy KSČM. Pod mediálním a veřejným tlakem, jehož síly využijí pragmatici v ČSSD se Zemanem v zádech, tu může vzniknout vláda přes střed, například koalice ČSSD s TOP 09 vedená například právě Michalem Haškem. Před tímto nebezpečným a pro budoucnost české politiky přímo zhoubným scénářem měl podle mne Kundra důrazně varovat.

Jsem si vědom, že i pouhá úvaha naznačující podíl komunistů na moci je pro mnohé nepřijatelná. Přesto si myslím, že ve výše naznačeném slova smyslu může vláda ČSSD opřená o KSČM paradoxně českou politiku ozdravit. A to především s výhledem do budoucna, neboť by se ji tak podařilo odblokovat.

Komunisté u moci by se zdiskreditovali a jejich podpora by začala klesat. Klíčové ale je, že by byl nastartován trend, který by vedl k soupeření bloku pravicových a bloku levicových stran na pozadí sociálně-ekonomické štěpící linie. A volič by měl před volbami jasno, pro jakou vládu hlasuje. Je přitom jasné, že s Haškem bychom na to mohli zapomenout.

„Právě s ním by se k moci dostalo také v úvodu zmiňované křídlo konzervativců, jež kromě Haška reprezentují dlouholetý místopředseda strany Zdeněk Škromach, bývalí ministři jako třeba Milada Emmerová, Vítězslav Jandák či Milan Urban, poslanec Jaroslav Foldyna a většina současných hejtmanů,“ píše ostatně Kundra a připomíná, že Hašek odmítl vládnout v Jihomoravském kraji s komunisty a vytvořil vládu s lidovci.

„Stejně razantně vystupuje i proti spolupráci ČSSD s KSČM na celostátní úrovni a je s tím dnes ve vedení ČSSD v podstatě osamocen,“ dodává Kundra.

III. Evropský motiv vs. hrozba vzestupu populistů

Mnozí budou případnou vládu ČSSD a TOP 09 hájit především s ohledem na její vztah k Evropské unii, přesto si myslím, že to voliče neuspokojí. Jak známo, navzdory tomu, že se o to někteří pokoušeli, téma evropského sjednocování se nikdy nestalo konfliktní linií, jež by zásadně promlouvala do preferencí veřejnosti.

Dominantní osou české politiky je nejpozději od roku 2002 sociálně-ekonomická konfliktní linie. Jinak řečeno, česká politika se štěpí na ose levice-pravice. Točí se proto především kolem otázek, jež se vztahují k veřejným politikám.

A zatímco pravice tyto politiky privatizuje, levice hledá a nastoluje nástroje, které by měly naopak veřejné politiky rehabilitovat způsobem, který upřednostní veřejný zájem před zájmem soukromým. Týká se to především resortů zdravotnictví, školství, kultury či sociálních věcí.

A právě tu panuje mezi TOP 09 a ČSSD hluboký příkop. Proto by toto spojenectví voliči nemohli akceptovat. Moc dobře by vycítili, že bylo uzavřeno především s ohledem na společné kšefty jednotlivých politiků a na ně navázaných lobistických skupin.

Koalice ČSSD a TOP 09 by navíc byla vystavena opozici zleva (KSČM) i zprava (ODS, nacionalisté typu Klause, Bobošíkové, akce D.O.S.T., populisté typu Babiše a Okamury), což je vždy krajně nevýhodná konstelace. Pokud vezmeme v potaz to, že stranám u vlády dříve či později klesá obliba, je evidentní, že by po její demisi mohl na scéně vzniknout prostor přesně pro ty formace, vůči nimž je zatím česká politika imunní.

Tu platí klasická politologická poučka: opozice je taktéž vláda, totiž ta příští. Ostatně nikoli náhodou měli komunisté nejvíce hlasů po období opoziční smlouvy, tj. ve volbách v roce 2002. Jinak řečeno, aliance ČSSD a TOP 09 by neznamenala pouze politický kartel, nýbrž by způsobila definitivní ztrátu iluzí většiny voličů, ztrátu důvěry v tradiční politické subjekty a tudíž by vedla k vzestupu populistických, národoveckých a komunistických subjektů.

Jako menšinový partner ČSSD by přitom KSČM neměla šanci zásadně proevropskou orientaci české politiky měnit, naopak není úplně beznadějné očekávat v tomto směru její kultivaci. Základní tradice komunistické politiky jsou internacionalistické, nikoli nacionalistické.

O komunistech si není radno dělat žádné iluze, ba právě naopak. Ale jejich izolace nevede ke ztrátě jejich podpory, zakázat je jako ústavně nekonformní stranu není možné, a je tudíž nutné vyzkoušet jinou strategii: vtáhnout je do praktické každodenní politiky i na celostátní úrovni.

Jedině tak může vyjít najevo jejich „poslední tajemství“: jsou dnes v podstatě konformní součástí politického provozu, zadarmo těžící z apolitické nostalgie po minulosti, kteří přitom ničím nehrozí, ale také bohužel nic nenabízejí, poněvadž se v celé řadě témat chovají jako nejkonzervativnější část české parlamentní politiky.