Byl to rušný závěr minulého týdne, jen co je pravda. Zatýkání u premiéra není všední ani v mezinárodním kontextu a tak jsme si výjimečně vysloužili pozornost cizích médií. Není divu, že ještě větší pozornost to vzbudilo u nás, kde známe kontext, a jsme plni očekávání. Hodně lidí hledá prapůvod svých skutečných nebo relativních svízelí ve špatném jednání veřejné moci.

Vedle nedočkavé touhy po informacích v bezprostředních okamžicích co se věc rozkřikla a kvapné snaze médií této dychtivosti vyhovět se s malým odstupem objevil nadbytek analýz ze všech možných úhlů.

Jeden aspekt v tom nejde přehlédnout. Hned několik povolaných si vzalo do úst pojmenování „teatrální policejní akce“.

První byl sám premiér — ještě spíš implicitně a zdrženlivě — v kratičkém projevu před sněmovnou dopoledne následujícího dne. Na tom by nebylo nic divného, obrana dotčených v takových chvílích má tento pohled.

Nápadnější ale je, že v zápětí obdobnou nálepku ději vypálili elitní komentátoři Alexandr Mitrofanov a Jiří Pehe, které nemusíme podezřívat z náklonnosti k postiženým. Mitrofanov již ve čtvrtek ve speciálním studiu ČT a Jiří Pehe v blogu na Aktuálně použil stejné charakteristiky. Pak se k nim přidal i politolog Stanislav Balík z Brna. Dokonce si notovali s exprezidentem, kterého jinak nešetří.

I seberespektovanější autoritiy nemohou říkat libovolně, co jim slina na jazyk přinese. Každá věc, která je sledována, by měla být přiřazena k takovým pojmům, jaké jí skutečně přiléhají. Vrtá mi hlavou, kde se odehrál takový děj, který by bylo trefné pojmenovat slovem „teatrální“.

Považme, že děj mohla sledovat v rozsahu těch samých informací celá veřejnost. Není málo osob se značným a obdobným vzděláním, zkušenostmi i znalostmi obecných souvislostí a vhledem jako jmenovaní komentátoři. Sluší se tedy připomenout, že také výroky a úsudky jmenovaných osobností jsou pod kritickým pohledem.

Žádná spektakulární akce se neodehrála, k měřítku pro oprávněnost toho výroku, jsme se ani nepřiblížili, natož abychom je překročili. Hlavní část akce se konala v noci a pokračovala dále až do vyčerpání potřeb této fáze trestního řízení. Ti, kteří měli povinnost takto konat, si dopředu nepřipravili pódium a bombastické výroky. Dokonce zcela chyběly jakékoliv ilustrace z proběhlé akce. Je to spíše známka teatrálnosti nebo zdrženlivosti a profesionality?

Pro zásah na úřadu vlády kontaktovali nejdříve pána domu (předsedu vlády), a to podle dosud známého kontextu právě proto, aby nedošlo k jiskřivým situacím, tedy aby akce proběhla co nejméně dramaticky. Navazující úkony probíhaly již za denního světla ve čtvrtek a některé z nich byly zlomkově zaznamenány kamerami médií.

Pravda je, že policisté při této činnosti měli nasazeny kukly, ale není jisté, zda byli stejně vystrojeni při počáteční akci ve Strakově akademii. Kukla není nic nepřiměřeného a teatrálního. Je to běžná součást výstroje policistů adekvátní situaci. Jestli zavdal příčinu k nepřiléhavému označení počet policistů — jediný údaj pocházející od zdroje byl čtyři sta —, pak je dlužno připomenout, že šlo o třicet prohlídek, tedy třináct policistů na jednu dílčí událost.

Jsou v tom ale ještě operátoři a další personál takže přímo v akci nejspíš o něco méně. Věru tedy nevím, co je na tom teatrálního. Charakteristika akce nepocházela z obecně akceptovatelných vlastností akce samé, ale z důvodů, jež jsou na straně komentátorů, a jimi sdílených hodnot.

Nepodezříval bych komentátory, že neznají přiměřenost a normalitu dané fáze přípravného řízení trestního, o kterou zde jde, i když i to je možné. Dovolím si vyslovit domněnku, že příčinou jejich úsudku je nedůvěra v policii a policejní úkony jako takové, a to kdekoliv na světě a zcela obecně.

Možná stojí za připomenutí, že složitě strukturovaná společnost stojí na dělbě a vyvažování mocí. Vím, že je to na povrchu banálně známo. Přesto ale mám za potřebné to zopakovat. V ději, který sledujeme, jde hlavně o výkonnou moc. Jak policie, tak vláda, premiér a jejich pomocné nástroje jsou stále jedinou mocí výkonnou.

Mám za to, že zde straší základní postavení pyramidy mocí, tak jak je za běžného stavu postavena v odvození v prvním a druhém kroku od suverenity lidu. Na jejím vrcholu pro každodenní chod je exekutiva, moc vládní. Jenže nad tím má suverenitu zákon a právo a nastane-li takový vývoj, že právo je zraňováno právě funkční špičkou pyramidy, pak se v rámci mocí jednotlivé vrstvy střídají a do popředí se, chtěj, nebo nechtěj, musí dostat složky represivní, tedy policie.

I to je přirozená dělba moci protože pro dočasný proces je to nevyhnutelné. Ona se krátce stává „suverénem“ — akcent je právě na tom dočasně — protože jinak to ani nejde. Nezbývá než rozlišovat příčinu a následek, pokud přechodný suverén se postaví proti zákonu, je nutné, aby zástupná suverenita nakrátko přešla na někoho jiného — policii a, jakmile to je možné, soud.

Nemusím připomínat, že i policie je v tento krátký okamžik pod dohledem jiné moci (soudní), takže v daném případě o utržení ze řetězu nemůže být ani řeči. Pro někoho je ale policie nejspíš a priori podezřelá a prodere se to na povrch právě u takového rozjitřeného děje.

Ještě jedna podrobnost stojí za připomenutí. Alexandr Mitrofanov si ve stejné sekvenci stýskal na nedostatek informací, kterým všichni trpíme. Je to trochu kontradiktorní. Na jedné straně teatrálnost a na druhé straně chudoba informací. Je představitelné, že i to by se mohlo stát. Na jednu stranu „hýřivé kostýmy“ a na druhou žádná podstata.

Nevím, co Alexandr Mitrofanov minulý čtvrtek večer čekal. Že budou na stole obvinění? To zde hraničí opravdu s neznalostí nutné souslednosti přípravného řízení v operativní subfázi. Nemyslím si, že je pro to jakoukoliv omluvou možná novořečově neohrabaný, ale časové adekvátní výstup mluvčího policejního útvaru Hantáka.

Co je korupce?

Událost má i závažnější otázku a tou je skutkové naplnění korupce. Opakovaně se vyjevuje, že většina společnosti prahne po zkrocení korupce — ale připouštím, že proporčně obdobná část veřejnosti se jí dopouští nebo alespoň toleruje ve svém okolí. Nepochybně se většina lidí otřásá odporem, nese-li někdo obálku s hotovými penězi.

Hotové peníze, za které lze hned zítra něco pořídit, mají zkrátka silnou schopnost ilustrovat nejjednodužší schéma korupce. Peníze za prodej zlomku veřejné moci. Za zlomek suverenity propůjčené od občanů.

Jenže jsme dospělí a víme, že příjemné věci nejsou jen penězi. Právě za peníze si tyto příjemné věci a spokojenost každodenního života kupujeme. Příjemné věci jsou cílem, nikoliv peníze. Těmi požitky může být také poznávání exotických zemí, důležitá protislužba, sex nebo jen příslušnost ke „klubu“, se kterým je spojen pravidelný přístup k více benefitům.

Veřejným zakázkám na prvním místě, protože s nimi jsou ve výsledku spojeny zase peníze (mimo pravou soutěž) a za nimi další požitky. Každý veřejně cenný statek, který není přímo a instantně nachystán pro snadné převzetí kterýmkoliv občanem.

Klientelismus je jen jedna konkrétní forma korupce. Je to její sofistikovaná podoba odpovídající moderní vzdělanostní společnosti; složitému kódování hodnotové škály, znesnadnění až vyloučení sankce stejně jako subjektivnímu vyviňování, pokud skladba mravních hodnot příjemce výhod není v souladu se zažívaným dějem.

Členství ve správní radě je nepochybně atraktivní statek. Nakonec dobré povolání je jednou ze základních potřeb jedince. Při ztrátě povolání se většině lidí „hroutí svět“ a to zdaleka nejen pro ztrátu výsluhy. S povoláním je spojena i výsostná osobní identita.

Členství ve správní radě je nepochybně statkem, který má být přístupný všem. Je to cenný a vzácný statek, dobře honorovaný, a navíc pro svoji kolektivní podstatu a dlouhém odstupu rozhodnutí a jejich efektů (tedy zodpovědnosti) málo zatížený stresem. Je to opravdu benefit par excelence.

Je to směnná hodnota a výhoda nad výhody. Jenže by měla být tato práce zodpovědná. Tudíž osoby zde činné by měly být ty nejvíce povolané, kompetentní a schopné. Po všech stránkách: odborné, osobní odolnosti a mravní. Tak tomu většinou není.

Je-li to velmi časté ale neznamená, že to je správné ba dokonce zákonné. Není ani sebemenší důvod se domnívat, že rozdělování benefitů tohoto druhu nezbytně patří k praktickému fungování moderní společnosti a nelze se bez něho obejít. Že se prostě „chod nástrojů veřejné zprávy zhroutí“, pokud budou odstraněny. Jsou společnosti, které spolehlivě fungují bez těchto zvráceností.

Nakládání s tímto veřejným statkem, který je cennou hodnotou a požitkem, a protihodnotou něčeho, co není spojeno s odvoditelným cílem fungování správní rady, je protizákonné; v tomto případě konfliktní i s trestním zákonem a tedy trestné. Úplatkem je neoprávněná výhoda spočívající v majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, což stojí zcela nastejno. Tak to je jednoduše právem dáno, nejen u nás ale ve skoro všech státech a společnostech.

To, že nebyly některé skutky tohoto druhu postihovány a postiženy, má různé příčiny. Neznamená to ale, že se tím staly zákonnými. V trestním právu žádné „vydržení“ neexistuje. Existuje ale stav, který se odborně nazývá obsolence. Tedy norma, která ač zcela platná není užívána. Lidově se tomu říká, není žalobce, není soudce. Proč tomu tak dosud bylo, víme. Věřme, že jsme tentokrát dospěli k bodu zlomu.

Literatura zabývající se do hloubky korupční činností dávno před tímto případem podrobné způsoby popsala. Má je za krajně nebezpečné, i proto, že mocnými zvykově tolerované a obtížně dokazovatelné. Kdy právo pro převahu exekutivní politické moci nebývá uplatněno.

Český právní řád ale na podobné děje pamatuje, a že nebyl dosud uplatněn, neznamená, že příkaz zákona je mrtvý. Že jde o mrtvou normu (desuetudo), která se ve všech ohledech přežila, jako když nesmíte ku příkladu v neděli se lvem do kostela. Jde též o subjektivní vnímání práva a většina společnosti vnímá smysluplnnost právního vymezení proti politické korupci jako živou a potřebnou normu.

Marné jsou stesky, že dosud české soudy podobný případ neřešily a nerozhodly jej tak, že benefity různého druhu (nejen peníze) jsou korupcí. Soudy jsou povinny se v první řadě řídit zákonem a právě jen zákonem a ten mluví jasnou řečí. Zákon nepřiznává žádnou výjimku politické moci.

Bude-li potřeba interpretace — jak to ostatně u složitějších případů bývá — pak přijdou rozbory normy jazykové, logické a teleologické. Pokud jde o dokazování, je po ruce hojná protikorupční literatura, která běh aktuálně přítomných událostí, jež budou rozhodovány, zná a analizuje. Proces rozhodování nebude ve vzduchoprázdnu bez opory — na posuzovaném ději nezávislých — podkladů.