Před týdnem skončil karneval. Aniž by si to většina návštěvníků uvědomila, jen pár událostí v roce tak demonstruje náboženskou pestrost Brazílie. Především ve městech na severovýchodě země, v Recife, Olindě nebo samozřejmě Salvadoru, má karneval velmi tradiční podobu spojenou s rituály dvou afrobrazilských náboženství, candomblé a umbanda. Masky orixás, jejich bohů, se objevují v průvodech, významnou roli hraje původně rituální černošská hudba. Ještě o něco dříve, 2. února, o dalším velkém svátku vypouštějí vyznavači těchto náboženství v Salvadoru na vlny oceánu figurky s „matkou moří“, bohyní Iemanjá, zobrazovanou obvykle v blankytně modrém šatu. Nápadně se podobá křesťanské Bohorodičce. Není divu, že v tento den posílají loďky s dary ve formě květin, parfému nebo zrcadla povědomé bohyni také mnozí katolíci; ostatně Iemanjá slaví svátek ve stejný den jako Nossa Senhora dos Navegantes, tedy Panna Marie, patronka mořeplavců.

Zpěv, barevné kostýmy božstev nebo typické ženské turbany jsou však pouze jednou, navenek ukazovanou tváří těchto náboženství přivezených otroky ze západu Afriky. Druhá tvář skrývá přehlížený útlak a každodenní šikanu, se kterou se musí setkávat mnozí věřící.

Nedá se říct, že by to bylo něco nového. V koloniálním období bylo otrokům samozřejmě zakázáno držet se vlastního náboženství, ať už přicházeli z muslimských nebo tradičních oblastí; jejich víra tak získala mnohé rysy dominantního katolicismu a brazilský katolicismus zase získal mnohé rysy dalších náboženství, navíc ještě spojených se zvyky místních „indiánů“. Krátké uvolnění nastalo v době vyhlášení sekulární republiky, ale dvě diktatury, ta válečná za prezidenta Vargase a také ta vojenská v 60. a 70. letech, přinesly novou vlnu razií v afro-brazilských čtvrtích. Oba rodiče sedmadvacetileté Taís byli několikrát na výslechu, otec ztratil práci, dědeček byl dokonce ve vězení.

Nyní se Taís bojí znovu, tentokrát o sebe a malou komunitu ve čtvrti Águas Claros v Salvadoru. Zatím poslední útok z 27. ledna letošního roku za sebou zanechal jednoho mrtvého a zraněnou ženu; muž vnikl s nožem přímo do chrámu. A to v jejím městě, v Salvadoru. Není to ojedinělý případ, i když k vraždění nedochází tak často; častěji ke zničení chrámu, přerušení obřadu a „vymýtání démonů“. A někdy i k úplnému vyhnání „svaté matky“ nebo „svatého otce“, afro-brazilských duchovních, ze čtvrti, kde působí.

Represivní složky režimu a otevřenou podporu katolických autorit nahradili v době svobody noví nepřátelé; radikální evangelikálové, o jejichž vzestupu v Brazílii a na dalších místech včetně subsaharské Afriky jsem několikrát psal. Křesťanská náboženská pravice, přestože odsuzovaná majoritní částí populace, je momentálně nejméně tolerantní složkou brazilské společnosti, zodpovědnou také za množící se útoky na sexuální menšiny a náboženské napětí. Některé incidenty už se proslavily. Například pastor a poslanec Marco Feliciano navrhoval umožnit léčbu homosexuality a pod jeho vedením vydírala skupina evangelikálních zákonodárců prezidentku Rousseffovou. Ještě v polovině devadesátých let se odvážil kazatel Obecné církve království Božího (Igreja Universal do Reino de Deus), extrémní evangelikální denominace často považované za sektu, výjimečně zaútočit na majoritní náboženství, když v přímém přenosu zuřivě kopal do sochy Panny Marie z Aparecidy, národní světice a patronky Brazílie. Jeho církev přitom není v žádném případě nevýznamná; má několik milionů věřících a především vlastní Rede Record, druhou největší televizní síť v zemi.

Snad kvůli tomu, jakou vlnu odporu vzbudila agrese vůči symbolu katolické Brazílie, se radikálové od té doby zaměřují hlavně na slabší, méně početné skupiny. Afrobrazilská náboženství představují ideální cíl; jejich vyznavačů je málo a nemají většinou silné konexe v politice nebo v médiích. Sama Taís byla u toho, když přepadli její chrám. „Křičeli, že jsem posedlá,“ říká. „Že shořím v pekle.“ Útočníky osobně znala, jsou to vlastně sousedi, ale jejich jména nechce říct policii, z obav, že situaci ještě zhorší. Ostatně policie vyšetřuje stovky takových útoků a mnohé zůstaly nenahlášeny z podobných důvodů jako má Taís. Nebezpečí odvety je navíc velké; v některých čtvrtích jsou v boji s candomblé a umbandou osobně zapojeni místní drogoví baroni, často teprve nedávno obrácení evangelikálové, kteří praktikování macumby, černé magie, jak tato náboženství nazývají, na svém území zakázali. Například v Riu bylo ze čtvrtí ovládaných gangy vyhnáno nejméně čtyřicet afrobrazilských duchovních, drogoví baroni k očištění svého teritoria organizují „Boží bojovníky“ do tzv. armád.

Bàbá Paulo César Oliveira z Kulturního centra Orunmila zdůrazňuje, že útlak má ještě jiný, málokdy diskutovaný rozměr než je náboženství, a to rasismus. Útoky na vyznavače candomblé a umbandy se dají interpretovat také jako útoky na černochy, ostatně mnozí radikální evangelikálové prosluli rasistickými výroky, třeba právě zmíněný pastor-poslanec Feliciano: „Afričané pochází z předka prokletého Noema, to je historický fakt,“ prohlásil. Domnělé prokletí uvedl jako důvod toho, proč africký kontinent trpí tolika válkami, nemocemi a hladomory. Agresivní chování evangelikálů působí také jako jiná strategie získávání nových členů; mnohé bývalé vyznavače candomblé a umbandy se podařilo přesvědčit, že je pro ně lepší odmítnout „démony“.

Je ale naděje, že stoupající napětí bude mít nakonec pozitivní výsledky. O šikaně se začíná mluvit v médiích i ve vládě a především se jí začíná zabývat samotná komunita, která se organizuje do protestních hnutí a skupin na podporu obětí. A některá další náboženství vyjadřují solidaritu. Nový papež František loni v Brazílii navštívil jako první hlava katolické církve v historii spolu se skupinou nadšených jezuitských kněží chrám candomblé a zúčastnil se jejich obřadů. „Tohle není pro Tovaryšstvo Ježíšovo žádná novinka,“ popsal jeden jezuita s nadsázkou svou zkušenost. „My jsme byli celou historii otevřeni tomu, čemu se dnes říká mezináboženský dialog.“

A možná ještě důležitější je, že ruku začali podávat někteří evangelikálové samotní. Na konci ledna se poprvé po čtrnácti letech uskutečnilo setkání malého počtu evangelikálních církví a zástupců umbandy a candomblé ke společné oslavě Dne náboženské svobody. To je gesto, které sice zatím nemůže mít velký vliv, ale snad bude inspirací pro ostatní, že vzájemná tolerance není jen utopie.