Reakce na ostravský sjezd ČSSD a nezvolení Jiřího Dienstbiera místopředsedou byla slabší ozvěnou vlny zklamání po nezvolení Karla Schwarzenberga prezidentem. Pro mnohé jakoby neúspěch jejich kandidáta znamenal fatální událost, málem převrácení celého demokratického pořádku, ztrátu nadějí v lepší budoucnost. Ozývá se volání po nové, čisté, levicové straně. To samo o sobě stojí za vážnou úvahu. Nakolik dokážeme jako občané — politici na základní úrovni — odlišovat to, co se ve společnosti skutečně děje, od projekcí vlastních přání a emocí, zesílených a zmnožených médii a sociálními sítěmi?

Dvě hrubé chyby

Aby bylo jasno hned za začátku: jako člen ČSSD považuji nezvolení Jiřího Dienstbiera za jednu ze dvou obrovských chyb, které se během tohoto sjezdu udály. Tou druhou byla slova stínového ministra Jana Mládka o parazitujících živnostnících. V obou případech jde o časovanou bombu položenou do základů případného volebního úspěchu. Když se k tomu připojí podezření a probíhající vyšetřování spojená s krajskými představiteli soc.-dem. především na Ústecku, namísto vysněného oranžového triumfu může přijít drtivá prohra.

To, že se Jiří Dienstbier nestal řadovým místopředsedou, může sociální demokracii odvést mnoho voličů levého středu. Do prázdna vyzněla slova Bohuslava Sobotky, který opakovaně připomínal, že Jiří Dienstbier získal v prvním kole prezidentské volby víc hlasů než celá ČSSD ve volbách krajských. Delegáti se rozhodli symbolicky potrestat „solitéra“, a potrestali tak sami sebe. Přitom pozice řadového místopředsedy neznamená výrazně větší podíl moci ve straně. Leč stalo se, a výsledný dojem se příliš nezlepší, ani když Jiří Dienstbier zůstane ve stínové vládě pro resort spravedlnosti. Jeho postavení bude totiž až příliš připomínat kolegu v ODS Jiřího Pospíšila: oblíbený a slušný, sloužící jako občasná vábnička na voliče, odstavený od skutečného rozhodování.

Slova Jana Mládka o tom, že živnostníci parazitují na zaměstnancích, jsou ukázkou neprofesionality v nejhorším slova smyslu. Stínový ministr financí se může stokrát omlouvat, že to nemyslel zle. Bude mít samozřejmě pravdu: o tom, že jsou u nás osoby samostatně výdělečně činné zvýhodněny na úkor zaměstnanců, mluvili v minulosti i Jaromír Drábek a Miroslav Kalousek, aniž to vzbudilo podobnou vlnu odporu. Jenže dobrá vůle nestačí. Stínový ministr jako tlumočník programu strany směrem k veřejnosti musí třikrát obracet každé slovo, aby se nějaké společenské skupiny zbytečně nedotkl a nepopudil ji. Nezáleží jen na obsahu, ale i na formě. Adekvátní reakcí by zřejmě byla rezignace. Pokud Jan Mládek stínovým ministrem zůstane, mnoha živnostníkům se před volbami do paměti vrátí jeho slova a svůj hlas sociální demokracii zkrátka nedají.

Demokracie v nedbalkách

Přes příval emocí si zkusme věcně zopakovat, co se na sjezdu v Ostravě vlastně stalo. ČSSD zvolila nové vedení na základě nesnadné dohody mezi křídly Bohuslava Sobotky a Michala Haška. Z vedení vypadli Jiří Dienstbier a Marie Benešová, zvoleni byli Milan Chovanec a Alena Gajdůšková, potvrzeni byli Lubomír Zaorálek, Zdeněk Škromach a Martin Starec. Přes počáteční zadrhnutí byla schválena většina změn stanov, které mimo jiné omezují hromadné „velrybářské“ nábory, posilují kvóty pro ženy a umožňují vedení strany zasahovat do kandidátních listin, což může fungovat jako ochrana před nejpodezřelejšími krajskými představiteli.

Pro odpor převážně pražských delegátů neprošlo ztížení přestupů mezi jednotlivými místními organizacemi. Nebylo zrušeno bohumínské usnesení, čímž se ČSSD nepochybně uchránila před obrovskou vlnou antikomunistické mediální kritiky. Výroky některých delegátů během sjezdu vzbudily pobouření v určité části veřejnosti — Richard Falbr slovy o Che Guevarovi, Jan Mládek o parazitujících živnostnících. Došlo k jakémusi slavnostnímu usmíření s prezidentem Milošem Zemanem, který dokonce sociální demokracii výslovně podpořil. Zazněla celá řada programových bodů a hesel, Bohuslav Sobotka mimo jiné mluvil o rekonstrukci státu, ve shodě s právě probíhající iniciativou protikorupčních občanských iniciativ. Programová debata v sobotu byla ale podstatně zkrácena.

Toto shrnutí mělo sloužit jedinému cíli. Ostravský sjezd sociální demokracie neznamenal žádnou zásadní změnu. Z ČSSD se jedním rázem nestala strana kmotrů, strana Miloše Zemana, strana nepřátel živnostníků či svobody. Stalo se „jenom“ to, že se Česká strana sociálně demokratická ukázala ve své reálné podobě: jako strana s komplikovanou minulostí, které se nedá jednoduše uniknout. Jako strana několika tváří, v níž se snaha o formulaci a prosazování demokratické levicové politiky sváří s bezskrupulózní technologií moci. Strana, ve které se vedle sebe vyskytují nejrůznější názory, autenticky levicové, liberální i konzervativní až šovinistické. Strana, která touží po moci, protože po moci ve smyslu možnosti rozhodovat touží každý politik, a ten, kdo se tváří, že nikoli, je pravděpodobně jen o to nebezpečnější.

Ten, kdo nad tímto nepříliš vábným pohledem ohrne nos nebo zlomí hůl, by si měl uvědomit několik věcí. ČSSD není zásadně horší než ostatní politické strany u nás, a zřejmě není ani zásadně odlišná od většiny politických stran působících v systému zastupitelské demokracie všude ve světě. Spíš naopak: je plodem a typickou ukázkou tohoto systému, v dobrém i ve zlém. Kdo chce snít o čisté, skutečně demokratické a nezkorumpované straně, bude svůj sen snít jistě dál. A znovu a znovu se bude míjet s realitou, s oním systémem „reálné zastupitelské demokracie“, který je naše společnost se svými historickými, sociálními a morálními limity schopna vyprodukovat, a který jí — nám — také odpovídá.

Hodina realistických idealistů

Někteří levicoví intelektuálové budou zřejmě tesknit po nové straně, která by naplnila jejich představy a estetická měřítka. Většina voličů, snad s výjimkou podnikatelů a živnostníků, spíše podobu ČSSD vzešlou z tohoto sjezdu uvítá. Dojem sjednoceného postupu za společným úspěchem, jisté síly, které si všimli i pravicoví komentátoři sjezdu, bude na velkou část obyvatel působit pozitivně. Pro ně totiž není rozhodující nechuť k Miloši Zemanovi, obdiv k Jiřímu Dienstbierovi či názory komentátorů v novinách, ale razantní opoziční politika bez křiklavých populistických slibů typu třináctého důchodu, a jistá míra jednoty, zaručující, že se strana hned po volbách v křečích nerozpadne a nevyklidí místo pravici.

Jako řadový člen sociální demokracie sympatizuji s Jiřím Dienstbierem a budu ho podle možností podporovat v jeho, jak věřím, dalším působení v ČSSD. Zároveň ale vím, že osud žádné strany nemůže záviset na jednom člověku. I kdyby byl Dienstbier skutečný světec demokracie, bez dalších odhodlaných, slušných a aktivních demokratů pohoří v jakékoli straně. Tak často opakovaná fráze o „týmovém přístupu“ znamená pouze to, že politika je bytostně spoluprací a komunikací. Bez nich se i nejlepší úmysly minou cílem a nejpronikavější podněty a návrhy zůstanou pouhými výkřiky do tmy.

Debata o programu, kterou se Bohuslav Sobotka, Lubomír Zaorálek a další dlouhodobě snaží v ČSSD prosazovat, musí pokračovat. Sociální demokracie musí naslouchat hlasům levicových analytiků současné situace jako jsou Jan Keller či Václav Bělohradský. Rozvíjet by se měla spolupráce s odbory a občanskými iniciativami, o níž opakovaně mluví předseda Sobotka. Pokračovat musí také snaha o očistu od kmotrovských praktik na všech úrovních, počínaje místními zastupitelstvy. Personální politika, zejména obsazení postů stínových ministrů, musí nastavit vysokou odbornou i lidskou laťku, bude potřeba využívat kompetence a znalostí odborníků mimo struktury strany.

K tomu všemu bude potřeba realistických idealistů, lidí, kteří unesou prohru, třeba několikrát po sobě, a budou stále hájit to, co považují za správné. Kteří přijmou stranický systém, s nedostatky vyplývajícími ze samé jeho podstaty, za vlastní a naučí se kriticky a efektivně působit v jeho rámci. Skuteční demokraté se nyní nesmějí s odporem vzdalovat od špinavých vod reálné politiky, ale naopak do nich musejí s kuráží skočit.