Na sklonku tohoto týdne proběhne sedmatřicátý sjezd sociální demokracie, strany, která dlouhodobě vévodí průzkumům veřejného mínění. Pokud před volbami nedojde, což samozřejmě nelze vyloučit, k razantní proměně nálad české společnosti, je takřka jisté, že příští vládu sestaví právě sociální demokraté. Jinak řečeno: stále platí, že příští vláda bude taková, jaká bude sociální demokracie.

Zatímco před minulým sjezdem jsme byli svědky nebývalé živé diskuse jednotlivých aktérů, kteří měli ambici vést v postparoubkovském období nejsilnější formaci nalevo od středu politického spektra, letošní předsjezdová atmosféra se zdá být uvnitř strany přesně opačná. Alespoň navenek.

Podle politologa Pavla Šaradína se na první pohled sice možná zdá, že se v ČSSD nevede hlubší programová debata, nicméně připomíná, že od prezidentských voleb po sjezd neuplynula dostatečně dlouhá doba. „Pakliže by skutečnou debatu o budoucnosti České republiky nezahájila s novým vedením, to bych již jako velkou chybu viděl. Zásadní ovšem bude, jak silný mandát bude vedení mít. Odtud se odrazí i sebevědomí předsedy a jeho týmu,“ vysvětlil Šaradín.

Skutečně se zdá, jakoby vedení ČSSD ohledávalo terén po prezidentských volbách a teprve promýšlelo budoucí strategie nejen ve vztahu k nástupci Václava Klause. Přesto lze nejspíš oprávněně konstatovat, že rozložení sil ve straně je klíčovými aktéry respektováno a nelze tudíž očekávat významnější posuny. Na předsedu ostatně kandiduje pouze Bohuslav Sobotka. A prvním místopředsedou bude podle všeho opět zvolen Michal Hašek.

Změny tak lze realisticky očekávat pouze na pozicích místopředsedů. Sjezd ukáže, nakolik silná je uvnitř strany pozice jejich kandidáta na prezidenta Jiřího Dienstbiera či stávající místopředsedkyně Marie Benešové. Taktéž bude zajímavé sledovat názory delegátů na Zdeňka Škromacha, který po zvolení Miloše Zemana prezidentem opakovaně doporučoval bližší spolupráci sociálních demokratů a Strany práv občanů — Zemanovci (SPOZ).

Radikální nebo umírněná ČSSD?

Podle únorové šetření Centra pro výzkum veřejného mínění je s činností vlády premiéra Petra Nečase nespokojeno devětasedmdesát procent lidí. Ještě většímu počtu občanů, třiaosmdesáti procentům, se nelíbí personální složení koaličního kabinetu. Zároveň téměř tři pětiny dotázaných vyjádřily svou nespokojenost s vládním programem.

Naopak sociální demokraté se ve volebních preferencích opakovaně pohybují okolo pětatřicetiprocentní hranice. Cesta nastoupená novým vedením strany před dvěma roky se tak jeví být úspěšná. A to i s ohledem na výsledky dvou senátních a krajských voleb. Přesto se sociálním demokratům dostává především od radikálněji naladěných pozorovatelů české politiky kritických ohlasů.

Komentátor Martin Hekrdla si v aktuálním vydání časopisu Týden povzdechl, že cíle budoucího Sobotkova kabinetu se věru nerýsují jako přelom. „Podle něho je prý třeba napravit ,chyby’ v reformách (jako by reformy nebyly jednou velkou chybou). O zvýšení daní firmám se prý bude ,uvažovat’. V žádném případě však se posádka Lidového domu ve Strakově akademii ideově nespustí natolik, aby to — ujišťuje předseda strany, jenž i po Ostravě předsedou se vší určitostí zůstane — ,nějakým způsobem ohrozilo konkurenceschopnost České republiky,“ charakterizuje Hekrdla plány Sobotkova vedení sociálních demokratů.

Hekrdla také kriticky zdůraznil, že Sobotkův stínový ekonomický ministr Jan Mládek nemá pražádných pochybností o celoevropských dluhových brzdách, k nimž prý francouzský renomovaný měsíčník Alternatives économiques ve svém únorovém čísle vysázel stručnou větu: „Výsledek: silná recese.“ Dlouholetý komentátor deníku Právo, podobně jako například ekonomka Ilona Švihlíková, mají pravdu. Ale jen částečnou.

Předně je třeba připomenout, že něco jiného je volat po razantních řešeních a něco jiného je prosazovat ve společnosti, jejíž většina je zmanipulována dlouholetou dominancí neoliberálního diskursu českých médií. Něco jiného si může dovolit napsat politický komentátor, něco jiného může hlásat předseda strany, jejíž ambicí je oslovit široké segmenty společnosti.

Něco jiného je napsat knihu o politikách, jež by mohly vést k uzdravení českého hospodářství, něco jiného je takové návrhy prosazovat za stávající situace v Evropské unii. Kolik levicových vlád hodných tohoto označení v Evropě vládne? A vládne levice v centru nebo na periferii EU? Jinak řečeno, kdo patří k relevantním spojencům v prosazování politik, které sociálním demokratů navrhují levicoví radikálně orientovaní pozorovatelé?

Zůstaneme-li v českém politicko-společenském terénu, postačí konstatování, že se levice obecně a ČSSD zvlášť nachází v hluboké diskursivní defenzívě. Na proměně této situace samozřejmě musí pracovat jak politici, tak angažovaná veřejnost.

Sociální demokraté se nicméně s ohledem na své ambice ve volbách nemohou chovat, jako by této defenzívy nebylo. Zkrátka, svou strategii musí této výchozí situaci do značné míry přizpůsobit, pokud nechtějí přijít o podstatné množství svých potenciálních voličů.

Od středu po radikální levici

Levicová kritika sociální demokracie vychází z představy, že se sociální demokracie musí rozhodnout, zda se dopracovat k radikálnější autentické levicové tváři, jejíž identita by vyrůstala z principiální kritiky neoliberální kulturně-politické hegemonie, nebo zda zaujmout spíše centristickou pozici, vyhlásit vůči pravici v zásadě konformní programové priority, a pokusit se tak oslovit středového, spíše liberálnějšího městského voliče. Tak tomu je ovšem pouze zdánlivě.

Chce-li ČSSD za stávající konstelace vládnout, musí totiž obsáhnout oba výše naznačené krajní póly. Zdali je takové rozkročení proveditelné, a jak principiální programovou politiku umožňuje, zřejmě ukážou již příští sněmovní volby.

Výsledky několika posledních voleb ovšem dokazují, že sociální demokracie nemá nic jisté, neboť se jí nedaří oslovovat protestně naladěné segmenty společnosti. Přesto se zdá být evidentní, že Sobotkovo vedení nechce zopakovat chybu Jiřího Paroubka, který svou rétorikou a razantním politickým stylem soupeřil o voliče spíše s komunisty než se stranami ve středu politické soustavy. ČSSD tak dostal prakticky do izolace.

V této souvislosti není od věci připomenout, že sociální demokraté disponovali s komunisty sněmovní většinou pouze po volbách v roce 2002. Tedy po volbách, ve kterých ČSSD vedl Vladimír Špidla, který byl schopen oslovit právě městského voliče tradičně inklinujícího k politickému středu.

Přesto by si sociální demokraté měli připomínat, že musí zvládnout obojí. Nechtějí-li během příštího roku vyklidit prostor radikálním kritikům neoliberálních politik, musí alespoň někteří z jejich řad skutečně přistoupit k ofenzivnějšímu pojetí politické práce.