Přestože do sjezdu ČSSD v Ostravě zbývají již jen necelé dva týdny, nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o osudový, klíčový sjezd strany, od níž se všeobecně očekává nejen převzetí moci ve státě, ale především naplnění mnoha nadějí spjatých s ukončením všudypřítomné a všeobecné veřejné deprese.

Pokojný průběh předsjezdové diskuse, připomínající letní hladinu jihočeského kačáku, sem tam rozviřují pouze debaty o tom, jak do jeho průběhu zasáhne nový prezident Miloš Zeman a také špičkování mezi některými kandidáty na místopředsedy strany, které má k programovému střetu představitelů sebevědomé strany asi tak daleko, jako Troškovy Babovřesky k Formanovu Amádeovi.

Ticho, které děsí

Nejde o to, že absentuje střet o lídra strany (i když i ten by měl v dostatečném časovém odstupu veřejnosti předložit svoji vizi sociální demokracie jako strany aspirující na převzetí odpovědnosti za tuto zemi). Zarážející je, jak zploštělá, více osobní, než programová, je diskuse mezi kandidáty na místopředsedy strany. Žádný z nich dosud nepředložil ucelenou vizi toho, jak vidí současnou sociální demokracii a jak si představuje její budoucnost a svoji aktivní roli v ní.

Částečně k tomu přispívají bohužel i novináři a intelektuálové o ČSSD píšící, kteří už berou vítězství této strany v příštích volbách jako konstantu a přemítají pak o margináliích typu s kým by měla po volbách jít sociální demokracie do koalice či který kandidát na místopředsedu by byl lepším budoucím ministrem.

To programové, ideové ticho ovšem děsí.

Aby bylo jasno: Nejde o to jitřit rány, vyvolávat spory a z nudy volat po nějaké show. Jde o to, že ve společnosti dochází k poměrně intenzivnímu vývoji, k plíživé radikalizaci, k rozpadu důvěry v instituce, včetně politických stran. Programové ticho, které obestírá sociální demokracii, prostě neodpovídá očekávání mnoha klíčových aktérů veřejné diskuse o budoucnosti této země. ČSSD se tak u nich dostává do podezření, že je součástí problému, nikoliv řešení.

Tohoto tématu se okrajově dotknul Lukáš Jelínek v článku Italské memento  či poslanec, místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček svém blogu Italské varování: vyslyší je česká politická scéna?

Z jiného pohledu, spíše ovšem jako varování, apel, toto téma pojal Jakub Patočka v eseji Sociální demokracie a občanské iniciativy: nesamozřejmá, ale nutná aliance. Spíše postvolební, tedy více politické, než analytické, jsou pak překvapivě následující texty hlavního analytika Lidového domu Oty Novotného: O koalování, sjednocování a slučování levice a Opoziční smlouvu už raději ne.

Ze spíše kritického pohledu je pak třeba zmínit články v deníku Právo, ať již se jedná o již zmíněného Lukáše Jelínka či Alexandra Mitrofanova, popřípadě Jiřího Peheho, neboť v nich jejich autoři řeší „provozní“, nikoliv ideové problémy české levice, najmě sociální demokracie. Zdůrazňuji (a doufám, že se autoři neurazí, není to myšleno nijak osobně), zmiňuji je zde takto všeobecně proto, neboť na jednu stranu chápu omezení z psaní pro deník vyplývající, na druhou stranu však svým „neobsahem“ přiživují problém, v němž se nyní ČSSD nachází.

Ze všech těchto zmíněných textů — přes již zmíněné výhrady k některým z nich - je ale zřejmé, že si jejich autoři tu více, tu méně uvědomují rizika vyplývající jak z ekonomické krize, která determinuje chování a očekávání lidí, tak i krizi důvěry ve stranický politický systém a jeho objektivní chátrání.

Bohužel, ucelenému názoru na řešení tohoto problému se zmínění autoři vyhýbají, pouze naznačují, jak by bylo možné z jejich pohledu stávající systém „vyspravovat“. I oni totiž často podléhali a podléhají šidítkům veřejné debaty typu „transparentnost“, „boj s korupcí“ či „přímá volba“, které zamořily veřejnou debatu o podstatě problému s názvem krize zastupitelské demokracie.

Pokud ovšem ani intelektuálové, ono všeobecné svědomí, popřípadě myšlenkový motor sedaček stranických sekretariátů, nejsou schopni provokativně a především veřejně formulovat vůči ČSSD kritické teze, nemůžeme se pak divit, že se nám strana, do níž vkládají mnozí naděje na změnu, uchyluje do poklidného, naftalínového odéru sak okresních a krajských tajemníků.

ČSSD se přitom, přes nastartování debaty s intelektuální obcí, dosud nevyrovnala ve svém programu s tak zásadními výzvami, jako je například proces „prekarizace práce“, který s sebou nese snižování platů, snižování jistoty pracovních úvazků tváří v tvář přenosu výrobních kapacit do zemí třetího světa.

Tedy s procesem, který — v kombinaci se strachem o ztrátu zaměstnání ve vazbě na stále rostoucí skupinu lidí na dávkách v nezaměstnanosti — oslabuje primárně střední, nosnou vrstvu demokraticky smýšlejících voličů. Ta tímto procesem ztrácí schopnost politické interpretace svých politických zájmů, radikalizuje se a její stále větší část hledá podvědomě nástupce Sládkových republikánů.

Oranžový antikomunismus

Není se pak čemu divit, že v tomto předsjezdovém hospodském tlachání vynikne Michal Hašek se svým antikomunismem, který si nijak nezadá s obdobnou, prvoplánovou rétorikou české pravice.