Jsem odhodlaným a přesvědčeným nevoličem Miloše Zemana a poměrně vlažným, ale zodpovědným voličem sociální demokracie. Ve druhém kole prezidentské volby jsem se snad shodnul s kandidátem sociální demokracie, že volit Zemana je nemožné, i když Schwarzenberga obtížné. Zeman tedy rozhodně nebyl mým kandidátem, ale, co naplat, je mým prezidentem. Já to respektuji a doufal jsem, že Zeman to bude respektovat také. Doufal jsem, že uzná důstojnost úřadu jemu svěřeného lidem a bude se aspoň trochu snažit o reprezentaci zájmů, pocitů, potřeb a postojů občanů země, ze které vzešel. Uvědomuji si, že to klade velké nároky na potlačení vlastního ega, jistou pokoru a nepochybnou uvážlivost.

Píšu, že jsem doufal, ale příliš jsem tomu nevěřil - v minulých více než dvaceti letech Zeman prokazoval pravý opak. I zkušenosti s jemu blízkým Klausem (a to byl zvolený tak nedůvěryhodným způsobem a jenom parlamentem) vzbuzovaly obavy, že bude chápat post prezidenta spíše jako nástroj k hlásání svých osobních názorů a postojů. A co hůře, při jeho exhibicionismu a víře, že je skvělým řečníkem a strůjcem bonmotů, jako příležitost šířit svoje myšlenkové perly, protože je všechny sdělovací prostředky budou se zájmem opakovat, přežvykovat a vyplivovat mezi lidi písmem, hlasem i obrazem.