Jsem odhodlaným a přesvědčeným nevoličem Miloše Zemana a poměrně vlažným, ale zodpovědným voličem sociální demokracie. Ve druhém kole prezidentské volby jsem se snad shodnul s kandidátem sociální demokracie, že volit Zemana je nemožné, i když Schwarzenberga obtížné. Zeman tedy rozhodně nebyl mým kandidátem, ale, co naplat, je mým prezidentem. Já to respektuji a doufal jsem, že Zeman to bude respektovat také. Doufal jsem, že uzná důstojnost úřadu jemu svěřeného lidem a bude se aspoň trochu snažit o reprezentaci zájmů, pocitů, potřeb a postojů občanů země, ze které vzešel. Uvědomuji si, že to klade velké nároky na potlačení vlastního ega, jistou pokoru a nepochybnou uvážlivost.

Píšu, že jsem doufal, ale příliš jsem tomu nevěřil - v minulých více než dvaceti letech Zeman prokazoval pravý opak. I zkušenosti s jemu blízkým Klausem (a to byl zvolený tak nedůvěryhodným způsobem a jenom parlamentem) vzbuzovaly obavy, že bude chápat post prezidenta spíše jako nástroj k hlásání svých osobních názorů a postojů. A co hůře, při jeho exhibicionismu a víře, že je skvělým řečníkem a strůjcem bonmotů, jako příležitost šířit svoje myšlenkové perly, protože je všechny sdělovací prostředky budou se zájmem opakovat, přežvykovat a vyplivovat mezi lidi písmem, hlasem i obrazem.

Nebyl jsem rád, jak volba dopadla. S překvapením jsem ale zjistil, že radost a uspokojení projevuje nezanedbatelná část sociální demokracie, i když měli kandidáta vlastního - bez bonmotů, bez schodišťové fobie, slušného, nekonfliktního, schopného respektu k jiným, u kterého bychom se nemuseli bát, že při státních návštěvách zabloudí na přehlídce před prezidentským palácem a hlavně by neurážel své hostitele. Nic moc dobrého jsem nečekal od Zemanovy volby, ale je to horší, než by mě mohlo kdy napadnout.

Kdyby byla Zemana nominovala nějaká skutečná existující politická strana, obrátil bych se na ni se svými stesky a žádal bych ji, aby se pokusila svého prezidenta usměrnit. V tomto případě to ale není možné, původní ambicí strany SPOZ asi bylo vyslat svého místopředsedu na post vedoucího prezidentské kanceláře. Nové vedení poté vyhlásilo na sjezdu podobenství Miloše Zemana s Ježíšem Kristem a novou ambicí této strany je kráčet v Jeho šlépějích. Odtud se tedy pomoci nedočkám, ani ostatní občané naší malé země uprostřed Evropy, kteří jsou nešťastní z toho, že v jednadvacátém století představitel evropského demokratického státu obhajuje vyhnání dvou miliónů spoluobčanů tím, že mají být rádi, že rozumnou alternativou by bývalo bylo všechny je pozabíjet...

Neodbytně se s tímto „konečným“ řešením vnucuje připomínka současné Zemanovy strany a jejího názvu - myslím, že je zcela jedinečný v současnosti a snad i v historii - jméno žijícího člověka a to ještě předsedy v názvu strany. Napadá mě něco podobného jen u mládežnických organizací - Hitlerjugend, za Stalina (a později) Leninský komsomol - to už ale byl Lenin mrtev. Korea a Kim Ir-sen? Korejská strana práce. Mao Ce-tung? Komunistická strana Číny. Pol Pot? Rudí Khmerové. Mussolini? Národní fašistická strana - Partito Nazionale Fascista. Juan a Eva Perónovi? Justicialistická strana. Generál Francisco Franco - Caudillo de Espana por la gracia de Dios - Vůdce Španělska z Boží milosti? Národní hnutí. Nenapadá mě už, kde bych jinde pátral, abych našel stranu s podobnou názvoslovnou tvořivostí!

Pokud tedy chci reklamovat Zemanovy kvality a nedává mi smysl obracet se k jeho současné straně, musím hledat zastání u té dřívější. A to především u těch jejích čelných představitelů, kteří se dokážou radovat z této úspěšné volby (nemohu nevzpomenout dřívějšího předsedu ODS, jak byl potěšen úspěšnou volbou Václava Klause). Po pravdě, chtěl jsem napsat Michalu Haškovi a Zdeňku Škromachovi osobně, ale bojím se, že by mě oslyšeli. Ale aspoň takto - veřejně se dožaduji, aby mi vysvětlili, jestli jim také připadá, že mají být Sudeťáci rádi, že jsme je rovnou nepovraždili (ostatně, není to pravda, mnoho našich německých spoluobčanů bylo zabito a říká se tomu eufemisticky divoká fáze odsunu). Jestli tomu dobře rozumím, Zemanův postoj je, že všichni Němci (kromě deseti procent) se projevili vlastizrádně tím, že radostně vítali německou armádu při okupaci (vlastizrada formou mávání a jásání?) a dříve tím, že volili ve svobodných volbách v naší demokratické zemi legálně kandidující stranu Sudetendeutsche Partei (vlastizrada formou účasti ve volbách).

Taky by mě zajímalo, jak chtějí představitelé pravděpodobné budoucí vládní strany vycházet v budoucnu s našimi blízkými sousedy, když nyní nechávají bez povšimnutí rádobyvtipné blábolení na veřejnosti (před novináři, ne před ožralými kámoši v zaplivané putyce) buransky rozvážnou pidgin english o pronajímání elektrárny Zwentendorf. A k tomu ve stejném jazyce p(r)ovedené úvahy o znovunastolení Rakousko-Uherska, ale „widzaut Hangérienz“. Popravdě, čekal bych i nějaké vyjádření (odsudek, pobouření, distance, ...) od současné vlády, ale ti ho aspoň hlasitě nechválí.

Česká strana sociálně demokratická si prožívá podobně jako dříve Občanská demokratická strana své bolestné trauma s bývalým, ale odrodilým předsedou v pozici prezidenta. Vypadá to, jako by naše politické strany s bývalými předsedy neuměly vycházet. Nabízím vysvětlení. Chyba je spíše na straně oněch bývalých předsedů a jejich porouchané osobnostní výbavy. Je docela výmluvné, že mezi všemi bývalými předsedy je přece jenom jeden, který ani nebyl zapuzen (jako Gross či Topolánek), ani se nestal přímým protivníkem (Klaus, Paroubek, Zeman). Zdá se, že pokud je někdo ideově autentický (v tomto případě sociální demokrat) jako Vladimír Špidla, může i s kritickými postoji zůstat velkým přínosem.

ČSSD by jistě v příštích volbách získala přesvědčivou většinu. Neumím a ani nechci odhadovat, zda je z tohoto hlediska výhodnější vycházet s prezidentem tak jako to dělala dříve ODS (lézt do), nebo by byl nadějnější nový přístup (nakopat do). Podobné úvahy kupodivu nebývají v posledku moc úspěšné. Lepší je chovat se principiálně, marně se nestylizovat a chovat se autenticky. Proto mě upřímně zajímá, jaký je postoj prozemanovské části ČSSD k dosavadnímu Zemanovu působení. Ať se mám podle čeho rozhodovat ve volbách.