Podpora lokální ekonomiky: historie, východiska, praxe

Lokální ekonomika a nové finanční a bankovní systémy jsou zásadní postupy na cestě z krize. Potvrzují to funkční příklady a léta praxe.

V jedné malé vesnici žili pan Houska, pan Svíčka a paní Krejčová. Pan Houska vyráběl jídlo, pan Svíčka zajišťoval energii pro vaření a svícení a paní Krejčová vyráběla oblečení a boty.

Od nepaměti měl každý z nich dvě mince. Každý z nich utrácel pravidelně jednu minci u jednoho ze sousedů, aby měl vše, co potřebuje.

Ale jednoho dne se rozhodli nakupovat z výhodných nabídek v levném zásilkovém katalogu. Za jednu minci zde byly k dostání nové boty, barevné svíčky i křupavé housky. Každý ze sousedů utratil obě mince. „Nevadí,“ říkali si. „Zítra přijde soused, nakoupí si u mě a já budu zase mít své dvě mince a koupím si pěkné levné zboží z katalogu.“ Ale nikdo nepřišel.

Když už neměli co jíst, co na sebe, ani čím si posvítit, nezbývalo jim, než opustit vesnici i své živnosti a jít uklízet do tiskárny, kde se tiskly krásné katalogy na levné zboží. Tam mohli vydělávat a utrácet mince, které tu kdysi utratili. Tam také mohli potkávat lidi, které znali z vedlejších vesnic.

Společně si pak stěžovali, že mají menší příjmy, více výdajů, a horší bydlení, než měli dříve.



Zpřetrhání tradičních svazků

Historicky byla ekonomika postavena na lokální produkci. Naprostá většina zboží potřebného k životu se vyráběla v blízké vzdálenosti od spotřebitele a ze surovin dostupných v okolí. Z větších dálek a někdy až ze zámoří se dováželo především luxusní zboží. Výroční trhy pak byly možností, jak nakoupit zboží i z jiných regionů a zajistit tak i možnost prodeje jinak lokálně prodávaných produktů do jiných míst.

Situace se radikálně změnila po nástupu průmyslové revoluce. Jednotlivé regiony a později i celé státní celky se začínají specializovat na výrobu specifického zboží či komodity. Tam, kde se povedlo najít produkt či surovinu, o kterou byl širší zájem, byla možná alespoň nějaká prosperita, byť většinou především jen pro úzkou skupinu. Kde se nic takového nepodařilo, zůstala bída a živoření. Obrazně řečeno, vznikají tak ostrovy bohatství v moři chudoby. Navíc ještě – se změnou poptávky, technologie či přesuny kapitálu – mohou často i prosperující oblasti závislé na prodeji malého počtu produktů či surovin velmi rychle zchudnout.

S tlakem globální ekonomiky, která využívá mezinárodních dohod výhodných hlavně pro gigantické nadnárodní společnosti, se tento problém týká už celých států, které ztratily jakoukoli kontrolu nad svou ekonomikou. To pak zasahuje obrovská teritoria, která se ocitají v područí externích ekonomických tlaků.

Částečným řešením, které má přinést prospěch především místním komunitám, je podpora místní ekonomiky. Praxe ukazuje, že mnoho lokálně-ekonomických nástrojů dokáže řešit i velmi kritické situace. Je však třeba si uvědomovat, že lokální ekonomika vždy je a zůstane součástí širšího hospodářského okruhu. Její podpora a rozvoj by proto měly být základem změny systému tak, aby odpovídal a sloužil ekonomickým potřebám obyvatel.

Stručné příklady z historie Jean Frederic Oberlin (1740-1826)


Dnes je především známý jako školský reformátor a jeden ze zakladatelů předškolní péče. Tyto jeho aktivity však byly motivovány především snahou o pozvednutí chudého alsaského údolí, kde sloužil jako pastor luterského sboru. Uvědomil si, že základem pro zvýšení prosperity je zlepšení spojení.

Proto začal s budováním cest a mostů. Zakládal zemědělské spolky v nichž vyučoval a zaváděl nové pěstební metody, které zvyšovaly výnosy. Zasadil se o vyšší podíl pěstování zeleniny a dalších nových druhů. Zavedl předškolní péči, kde bylo o děti pečováno „s trvalou něhou bez zbytečné přísnosti a posměchu.“ Dívky, které o děti pečovaly, dostávaly další vzdělání, které jim pomáhalo najít si práci a osamostatnit se. Jako odpůrce feudalismu a zastánce rovnosti bojoval proti negramotnosti a za zlepšení postavení žen.

Přestavba ekonomiky v Allgäu

Ukázkou toho, jak lze zbídačit kraj a opět jej přivést k prosperitě je dílo dvou sýrařů Karla Hirnbeina a Johanna Althause. Do poloviny devatenáctého století byl kraj Allgäu nazýván Modrou zemí.

Všude se pěstoval len, který zajišťoval farmářům prosperitu. Byly zde postaveny továrny na textil i na textilní stroje. Život farmářů ovšem zruinoval dovoz levné bavlny z USA. Zatímco textilky a strojírny se přizpůsobily novému materiálu, na venkově nastal hladomor. Karl Hirnbein a Johann Althaus začali s pěstováním krav a výrobou mléka i s propagací tohoto trendu. Díky tomu je brzy následovali další a zemědělské oblasti Allgäu se tak podařilo znovu přivézt k prosperitě. Došlo totiž k diverzifikaci – textilní, strojní a potravinářský průmysl.

Silvio Gesell (1862-1930)


Narodil se v Porýní, v Argentině se vypracoval na úspěšného podnikatele. Firmu později přenechal bratrovi a věnoval se ve Švýcarsku a Prusku experimentálnímu a družstevnímu zemědělství. Byl ministrem financí Bavorské republiky rad.

Stal se zakladatelem ekonomické koncepce, která měla vést k hospodářství spravedlnosti a společnosti bez krizí.

Základem prosperity viděl v rychlosti oběhu financí, který je rozhodující pro výrobu i tvorbu cen. Proto navrhoval bezúročnou ekonomiku, známkované peníze postupně ztrácející hodnotu, veřejné vlastnictví půdy a přírodních zdrojů.

Gesell viděl problém kapitalismu ve finančním systému postaveném na mechanismu úroků, kde ekonomiku rozhodující měrou ovlivňuje výše úroku, resp. ochota či neochota bankéřů půjčovat peníze.

Proto také navrhl odlišný finanční systém, který nepotřeboval úroky a zároveň odrazoval od zadržování finančních prostředků.

V roce 1932 (již po Gesellově smrti) se pokusil tento systém v lokálním měřítku zavést starosta Unterguggenberger z krizí zkoušeného rakouského města Wörgl. To, co se následně stalo, se podobalo zázraku. Během pár týdnů byla odstraněna nezaměstnanost (do té doby 25 %) a do jednoho roku se podařilo díky nové měně realizovat bez jakýchkoliv půjček překvapivé množství veřejných staveb. Do Wörglu se sjížděli starostové z celé Evropy, aby tamní systém okopírovali. V listopadu 1933 však rakouská centrální banka tento příliš úspěšný projekt ukončila zákazem wörgelské měny, který byl kvůli neochotě wöregelských nakonec prosazen armádou a několikatýdenní okupací. Nezaměstnanost v místě se ihned vyšplhala na 30 %.

Následovníky Silvia Gesella jsou Richard Douthwaite a Margrit Kennedy.

Komplementární měny

Příklad Wörglu ale není jediným historickým úspěchem komplementární lokální měny. Asi první úspěšnou komplementární měnou, byť ne lokální, byly tzv. fyziokratické peníze v Německu. Fyziokracie (vláda přírody) je ekonomická teorie, která zdůrazňuje, že jedinou produkcí je zemědělství, vše ostatní je již spotřebou. Klade důraz na produktivní práci jako základní zdroj národního bohatství. Fyziokraté (sami se nazývali ekonomové) položili v osmnáctém století základy moderní ekonomii.

Peníze německých fyziokratů zvané Wära, byly založeny Gesellovým následovníkem Hansem Timem. Tyto peníze ztrácely měsíčně jedno procento své hodnoty. Nejznámějším úspěchem Wära je rozvoj horního městečka Schwanenkirchen. Místní uhelný důl v konkurzu nechtěla zafinancovat žádná banka. Proto se důlní inženýr Max Hebecker obrátil na Fyziokratický Kampfbund, který mu poskytl úvěr v hodnotě 50.000 říšských marek. Díky tomu mohl v roce 1931 zaměstnat nejprve pětařtyřicet a později šedesát horníků.

Složitější bylo zapojit do využívání Wära další občany a podnikatele. Proto Hebecker zřídil kantýnu pro horníky, kam nakupoval zboží za Wära, což nastartovalo místní obchod. Hospodářský život ve Schwanenkirchen zažil prudký rozvoj, který byl zastaven až rozhodnutím soudu, který používání komplementárních peněz zakázal.


Wirtschafring (WIR)

Zázrak ve Wörglu se stal inspirací pro jeden z nejúspěšnějších příkladů využití lokální měny. Tím je bezpochyby švýcarský Wirtschaftsring (WIR). Založili ho v době Velké hospodářské krize Paul Enz a Werner Zimmermann. Wedle Wörglu a děl Silvia Gesella jim byly příkladem výměnné a clearingové organizace. Zakladatelé WIRu byli také tvrdými obhájci emancipace žen, práva na půdu a později také odpůrci jaderné energie.

V první fázi se jednalo o družstvo, v němž byla kromě malých a středních podnikatelů řada farmářů, učitelů, úředníků atp. Vznikalo mnoho nových poboček a do roka mělo družstvo přes tisíc členů, kteří si mezi sebou vyměňovali služby. V roce 1935 dokonce uspořádali v Basileji veletrh. Později bylo družstvo přeorganizováno na banku a v roce 1952 bylo zavedeno i 5% úročení úvěrů. WIR se stal především snadno dosažitelným úvěrem pro malé a střední podnikatele. V roce 1973 bylo na valném shromáždění rozhodnuto proti tzv. discountingu, kdy se prodávaly WIRy (CHW) pod cenou za švýcarské franky.

Protože těchto prodejů se dopouštěli především velké firmy, zredukoval WIR možnost vstupu velkých firem do systému. To vedlo ke zlepšení situace a dokonce ke zvýšení ceny WIRu oproti švýcarskému franku. V současnosti není WIR za švýcarský frank směnitelný.

WIR má dnes 62 000 členů a roční obrat v roce 2004 činil 1,65 miliardy švýcarských franků.

Prof. James Stodder prokazuje na příkladu WIR, že poskytování výhodných úvěrů v době krize má vysoce stabilizační potenciál. Rok 1973 navíc ukázal, že bez jednoznačných pravidel a regulací není schopen přežít hrabivost žádný systém.

Podobnými systémy jsou dnes například belgický RES nebo francouzský SOL. Organizace Stands for Social Trade Organiser vyvinula několik implementačních metod, jak tyto měny zavádět.

Švédský JAK

Lokální bankovnictví a bezúročné bankovnictví prokázaly v době krize vysokou míru odolnosti. A to ať už se jedná o „alternativní modely“ na Západě, nebo moderní islámský bankovní systém. To přesně odpovídá Gesellovým předpokladům.

Příkladem bezúročného bankovnictví může být Jord Arbete Kapital Medlemsbank (Členská banka země, práce, kapitálu). Tato družstevní banka poskytuje svým členům bezúročně úvěr. Administrativní náklady jsou hrazeny z členských a servisních poplatků. Výše půjčky závisí na „vkladových bodech (Savings Points)“. Ty jsou udělovány podle výše a doby vkladu. Minimální doba spoření je šest měsíců.

Pokud žadatel nemá dost bodů na potřebnou půjčku, může se domluvit na akumulaci bodů během splácení půjčky. To znamená, že se s klientem vedle splácení dohodne ještě další pevná suma, kterou bude spořit. Vklady v JAK jsou chráněny dle švédského bankovního zákona.

I JAK vznikl v době Velké hospodářské krize. Po té, co byly represivně zlikvidovány komplementární měny. Základní filozofií bylo:

  • Úrok škodí ekonomice
  • Úrok způsobuje nezaměstnanost, inflaci a ekologickou devastaci
  • Úrok bere peníze chudým a dává je bohatým
  • Úrok preferuje projekty, které mohou generovat vysoké zisky v krátkém čase

Ale i bez peněz můžete podstatně zlepšit svou situaci – výměnné systémy LETS

Myšlenka systematického výměnného obchodu není nová. Už během třicátých a čtyřicátých vznikaly lokální výměnné systémy v městských čtvrtích v Evropě a v USA. Dalšímu vývoji zabránila válka.

Nově se myšlenka objevila ve Vancouveru v Kanadě. Tam byl v roce 1983 založen první LETS - systém (Local Exchange Trading System). Byl to impuls, který nastartoval obrovskou vlnu celosvětového zakládání výměnných kruhů, v jejichž rámci si lidé v určité malé lokalitě vzájemně vyměňují práci a zboží bez peněz. Nejvíce jsou tyto systémy rozšířeny v Holandsku, na Novém Zélandě, v Anglii, Německu, Švýcarsku, USA, Kanadě a Austrálii. Můžeme je ale také najít v méně rozvinutých zemích – Thajsku, Indonésii, Ekvádoru, Hondurasu či Papui-Nové Guineji.

V rámci výměnného kruhu (dále jen VK) si mohou všichni jeho členové vyměňovat navzájem své schopnosti a produkty své činnosti. To se může dít mezi více než dvěma lidmi, jak je to obvyklé například při tzv. sousedské výpomoci. Výhodou výměnného kruhu, který vlastně navazuje a rozvíjí přátelskou a sousedskou výpomoc, je, že si účastníci mohou volit z velké nabídky služeb ostatních účastníků. Jako hodnotové měřítko výměny slouží nějaká účetní jednotka. Mohou to být křížky, body, atd. Tyto jednotky existují pouze v účetnictví a na kontech účastníků VK a nejsou zbožím. I když existuje doporučená hodinová cena, záleží především na účastnících, jak se dohodnou. Příjemce služby pak vyplní potvrzení na dohodnutý počet jednotek a poskytovatel odnese toto potvrzení do kanceláře VK. Tady budou jednotky zapsány na konto poskytovatele a odepsány z konta příjemce.

Dva komplementární způsoby řešení
I z uvedených příkladů jsme si mohli udělat obrázek o tom, jaká řešení se nabízejí. Principiálně se jedná o dvě skupiny, které je nejlepší využívat v nejrůznějších kombinacích. Tou první skupinou je komunitní práce – nabízelo by se říci skupinou tradiční, ale to bohužel v našich končinách neplatí, protože komunitní práce je tu stále spíše popelkou než uznávanou a využívanou technikou. Druhou skupinou jsou fiskální opatření navazující na dílo Silvia Gesella.

Lokální ekonomika a třetí sektor
Jedním z hlavních představitelů teorie a především praxe tzv. třetího sektoru je Karl Birkholzer z Technische Universität Berlin Interdisziplinäre Forschungsgruppe Lokale Ökonomie. Obecně se třetím sektorem označují neziskové aktivity. V našem kontextu tedy činnosti prováděné neziskovými organizacemi. Ovšem proti především českému vnímání neziskových organizací, jako nějakého doplňku státní činnosti a vykrývání především sociálních a kulturních služeb, je takto pojaté neziskové „podnikání“ uvažováno jako základní společenská aktivita, ze které se odvíjí občanský život a demokracie. Svépomocné občanské neziskové organizace tak jsou základními stavebními kameny participativní demokracie a lidového hospodářství. Takové organizace nepotřebují sledovat hierarchii státu nebo klasického podnikání, ale dají se popsat pěti body:

  1. Zisky nejsou přerozdělovány zakladatelům či členům (princip neziskovosti tedy spočívá v přerozdělování – využití na další činnost, nikoli v netvoření zisků!)
  2. Jsou formálně a dlouhodobě organizovány.
  3. Jsou organizovány privátně, nezávislé na veřejné správě či podnikatelském sektoru.
  4. Rozhodují nezávisle na státu a jsou právně nezávislé.
  5. Členství i aktivity v nich jsou dobrovolné.

V tomto smyslu je základním řešením krizí od lokální po globální úroveň právě sdružování občanů ve SVÉpomocných organizacích za účelem prosazování společného zájmu ve spolupráci s dalšími občany a občanskými organizacemi. Třetí sektor tedy není mezistupněm mezi státem a podnikáním, ale třetím a nejdůležitějším pilířem funkční společnosti. Pokud nefunguje dobře, nemůže ani společnost fungovat správně. Svépomocné aktivity fungují dobře všude tam, kde selhal byrokratický stát či podnikatelský sektor. Ať již se jedná o bydlení, zajištění zdravých potravin, cenově dostupnou a udržitelnou energetiku, dopravu, vzdělání, kulturu a volný čas, nebo zlepšování komunální infrastruktury. Zkušenosti ukazují, že třetí sektor může fungovat i samostatně, ale samozřejmě nejlepší je, pokud se najde vhodná spolupráce s veřejnou správou a privátním sektorem.

Aktivní organizace společně s akademickými pracovišti proto neustále hledají stále nové cesty, jak efektivně „organizovat komunity“, aby se co nejvíce lidí bylo schopno do těchto svépomocných revitalizačních aktivit zapojit. Technik je mnoho a využívají se kontextuálně a podle potřeb. Obecný postup se dá shrnout do následujících bodů:

  • Analýza lokálních hospodářských a sociálních struktur
  • Decentralizované síťování v místě
  • Mobilizace plánovacích kapacit s „dotčenými“
  • Vybudování decentrálního řízení
  • Cílené poradenství a vzdělávání
  • Veřejné workshopy pro vývoj služeb, produktů a inovací
  • Sociální a ekologické přizpůsobení produktů a služeb
  • Podpora podnikání a družstev orientovaných na „pospolitost“ (komunita, konvivialita).
  • Podpůrné finanční instrumenty


Finance mimo globalizaci

Kniha Mimo globalizaci, kterou napsali Richard Douthwaite a Hans Dieffenbacher, ukazuje na desítkách popsaných příkladů, jak je možno v rámci úspěšně vedené organizace komunit zajistit i v krizových dobách společenský a ekonomický rozvoj. To jsme si ukázali i v našem stručném historickém přehledu. Udržitelná lokální ekonomika vystupuje jako záchranný člun potápějící se lodi globální neudržitelné ekonomiky.

Zvláštní důraz je tu kladen především na finanční nástroje. Jestliže tedy je organizování komunit odpovědí na „JAK to dělat?“, pak „peněžnictví“ je odpovědí na „CO dělat?“. Bezúročné komunitní bankovnictví a především komplementární – doplňkové měny tu tvoří základní stavební kámen udržitelné ekonomiky a to na lokální, regionální/státní i mezinárodní/globální úrovni.

Základ vidí ve vytváření měnových nástrojů. Vedle toho je pak důležitá široká míra místní produkce určené k místní spotřebě.

Peníze nejsou vnímány jako neutrální nástroj. Jejich vznik a pravidla používání určují, jakým způsobem budou využívány či zneužívány, a zda z nich bude mít prospěch široká obec uživatelů nebo jen několik jednotlivců. Roli komplementárních měn – lokální, regionální, mezinárodní a vkladové popsal Douthweite v Ekologii peněz a důležitost a možnosti bezúročného systému popisuje např. Gesell ve fiktivním rozhovoru Robinsona Crusoe s Neznámým.

Krize jsou chápány jako nedostatek financí a jejich řešením je proto tyto peníze vytvořit – v podobě komplementárních měn. Na jejich distribuci se pak dá využít bezúročný bankovní systém.

Spojením komplementárních finančních nástrojů a technik na organizování komunit se dá dlouhodobě čelit krizím. Menší výrobní celky, decentralizace a demokratická participace ve výrobě i ve společnosti jsou dalšími předpoklady k překonávání těžkých společenských a ekonomických situací, jak o tom psal již E. F. Schumacher ve svém dnes již klasickém díle Malé je krásné.

Zcela nový rozměr dávají diskusi poznatky týmu Elinor Ostrom shromážděné v mnoha empirických studiích a zpracovávané ve Workshop in Political Theory and Policy Analysis. Ty ukazují, jak společná péče občanů o společný majetek (občinu), je efektivnější, než management veřejného či privátního vlastníka. Práci manželů Ostromových a jejich spolupracovníků se budeme věnovat podrobněji v některém z dalších rozsáhlejších článků ve Víkendu Deníku Referendum.

Lokální ekonomika a nové finanční a bankovní systémy jsou zásadní postupy na cestě z krize. Potvrzují to léta praxe a funkčních příkladů. Stejně tak současný systém usvědčují z neschopnosti stále častěji se řetězící krize, které rozvinutý svět dokázal zatím řešit jen z pomocí neokoloniálních nástrojů a kořistěním na Jihu či na bedrech domácí střední třídy. Systém se ovšem nezmění, pokud ho nezmění lidé. Ne vládní úředníci, či bankami a transnacionálním kapitálem placení politici, nebo snad vlastníci tohoto kapitálu. Cesta z krize vede jen přes aktivitu široce spolupracujících občanů.


Další informace k rozvoji lokální ekonomiky a managementu lokálních cyklů: udrzitelnost.cz

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kde ta paní Krejčová bere jehly, nůžky, šídla atd? Sobota, 21.Září 2013, 11:54:16

Dejme tomu, že pan Houska jí za mince, které dostala od pana Housky a pana Svíčky je schopen prodat i len, vlnu a kůže k výrobě bot a oblečení. Ale jak získá nástroje? Pan Svíčka možná dodává i dřevěné uhlí, takže by si mohla nějaký kov vytavit a nástroje si zhotovit. Ovšem nejbližší ložisko cínu k výrobě bronzu je pravděpdobně mnoho tisíc kilometrů daleko, železná ruda je dostupnější, ale výroba oceli zase vyžaduje rozsáhlé znalosti. Kde k nim přijde? Asi si to přečte na Internetu. Ale od koho si koupí počítač za mince od pana Housky a pana Svíčky ?

Tomáš Tožička - Duchcov

Podobenství a realita Sobota, 21.Září 2013, 14:58:17

Můžeme pominout možnost, že si nástroje vyrobí sami. Mohli by samozřejmě postaru využívat přírodních materiálů k výrobě nástrojů - kosti, vhodný kámen či dřevo. Ale v takové podobě se do neolitu vracet jistě nechceme (paradoxně ovšem nové technologie umožňují lokalizaci výroby a to i v poměrně náročných oborech - ale o tom jindy).

Pak takovou situaci řeší trh. Ne takový, jaký známe dnes, ale takový, jaký se konal třeba dvakrát ročně v Jilemnici. Tam mohli všichni přivézt své přebytky a obchodovat s nimi. Pak by třeba paní Krejčová mohla využít svých mincí, nakoupit přebytky u pánů Housky a svíčky a ty spolu se svými směnit na trhu nejen za potřebné nástroje, ale třeba i za jiné věci.

Existence uznávaného platidla tento oběh zboží usnadní. Lokální ekonomika se tím obohatí, zatímco na trhu, jak ho známe dnes, z takového obchodu tratí - většinu ze zisku získává zprostředkovatel obchodu.

Nemluvíme tedy uzavřené či velmi uzavřené ekonomice, jakou provozuje třeba komunita Amischů v USA (ta své potřeby externích vstupů kryje velmi výnosným prodejem tradičně pěstovaných potravin).

Lokální ekonomika na rozdíl od semiautarktní či naopak globální ekonomiky řeší problém zkrácením cest (cyklů) mezi spotřebiteli a výrobci. Místo centralizace nabízí polycentrizaci a místo pyramidálních oligopolů demokratické společensko-ekonomické struktury.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 22.Září 2013, 12:07:10

Jestli jsem to správně pochopila, tak pan Kubička se patrně domnívá, že pan Tožička chce všude JENOM lokální ekonomiku, tedy že globální ekonomiku hodlá nějakým způsobem odstranit. A jestli jsem správně pochopila pana Tožičku, tak ten si naopak myslí, že lokální ekonomika má existovat VEDLE globální, že se každá z nich bude týkat odlišných oblastí výroby. Je to tak?

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 22.Září 2013, 13:02:20

Ne tak docela. Jde o ty vstupy do lokální ekonomiky, o kterých mluví pan Tožička v souvislosti s Amish. Ti jsou dobrým příkladem, ptotože fungují dlouho a je jich docela dost (asi čtvrt milonu). Amish nemají úplně uzavřenou ekonomiku. Nepoužívají sice automobily, elektřinu ze sítě, průmyslová hnojiva, obejdou se bez sekundárního a terciárního vzdělávání. Ale těch vstupů užívají přece jen dost: nakupují např. kovy a jiné materiály, kávu, v menší míře i baterie a dieselmotory a dokonce kupodivu kolečkové brusle. Dokonce v nějaké míře využívají i moderní lékařské péče, která je závislá na terciárním vzdělávání. Aby ty vstupy mohli zaplatit prodávají tradiční zemědělské výrobky ale třeba také řemeslně dokonale zpracovaný nábytek. Jejich produkty mají vysokou cenu, protože žijí uprostřed bohaté společnosti, kde je velmi žádané vše, v čem je hodně lidské práce a tradičních dovedností.
Aby nějaká lokální ekonomika mohla vyřešit nezaměstnanost na Ostravsku musela by produkovat něco, o co je zájem i mimo něj. Ti horníci z Paskova se neuživí tím, že si budou navzájem poskytovat služby.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Neděle, 22.Září 2013, 13:51:42

Aby nebylo mýlky, myšlenka lokální ekonomiky se mi líbí. Ale jako u každé vize, není tu jen otázka, jak by to mohlo fungovat, ale také, jak k tomu dospět. Ekonomické vztahy nefungují ve vzduchoprázdnu nezávisle na jiných vztazích mezi lidmi. Komunitní ekonomika předpokládá komunitu, která obvykle není založena jen na ekonomických vztazích, ale také vzájemném kontaktu, vědomí blízkosti a solidarity, sdílených hodnotách. Jak takovou komunitu vydupat ze země tam, kde ještě neexistuje?

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Určitě velmi potřebný článek Neděle, 22.Září 2013, 17:48:23

Lokální měny nejsou vlastně nic jiného než návrat k socialistickému hospodaření. Hospodaření na menším území bez možnosti generování peněz spekulacemi, lichvářskými úvěry nebo odíráním pracujících vyvážením stále větší, jimi vytvořené, nadhodnoty mimo toto území. Jsou to ostatně především tyto vlastnosti globální ekonomiky, které přivedly celý západní svět do současné krize.

Proto:
- byly a jsou tyto snahy a systémy často i represivně zakazovány a omezovány;
- má zavedení místní měny mnohdy podobu zázraku;
- jsou v místní ekonomice najednou peníze na veřejné investice;
- má poskytování výhodných úvěrů v době krize vysoce stabilizační potenciál;
- mají „výměnné systémy“, nezatížené únikem nadhodnoty, takový úspěch; atd.

Domnívám se tedy, že lokální měny jsou jen jakási z nouze ctnost a nouzové řešení pro oddálení a omezení následků sebedestrukce kapitalistického finančního systému.

Ještě snad jen, že se krávy nepěstují, ale chovají.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 22.Září 2013, 21:02:13


O represívních zákazech gesselovských měn ze strany státu jsem samozřejmě slyšel a tyto zásahy, kdy jsou takto porušeny liberální principy, mně vždy přiváděly k naprosté zběsilosti.

Takže nezaměstnnaost ve Woerglu v zlých 30. letech byla 25%, prudce klesla a po zničení této měny se vrátila na 30% ...?

Soudní senát, který měl toto na svědomí, bych s neskonalým pocitem blaha postřílel a jak se říká ...
... "ruka by se mi nezachvěla".

Podle mého soudu neměli právo dál žít ... když nenechali žít jiné ...

Když někdo druhým NEPOMÁHÁ ... budiž ...
Pomáhat se "nemusí" ...

Toto byl podle mne ovšem zločin a po zločinu by měla následovat odplata ...

Porušování liberálních principů zkrátka nesnáším ...
Tam bych zabíjel ...

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 23.Září 2013, 07:14:7

Myslím, že ten problém leží ještě hlouběji a třeba současná ostravská krize ho hezky obnažuje - jak je možné, že uhlí, ten zcela nesofistikovaný kus "šutru", které je dováženo po milionech tun přes půl světa a přes oceán z USA, může být téměř o polovinu levnější, než uhlí vytěžené zde?
Nebo jak je možné, že v našem sídlištním obchodě jsou jediná párátka k dostání vyrobená v Číně? (nejsme snad země po staletí proslulá svými lesy???)

Dokud bude nejlepším a nejvýnosnějším kšeftem světa drancování neobnovitelných zdrojů, konkrétně ropy, nic se nezmění...

A protože to je skutečně to nejvýnosnější,
nic se nezmění,
a svět,
jak ho známe,
bude zničen.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Proč je americké černé uhlí levné? Pondělí, 23.Září 2013, 10:58:25

Asi to není jediný faktor, ale v USA se černé uhlí těží v povrchových dolech, ne v hlubinných jako u nás. Často se používá drastická metoda Mountain Top Removal Mining, kdy se celé nadloží odstřelí. V Apalačských horách už tak zlikvidovali stovky kopců a dopady na prostředí jsou vážné.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.