Proč jsou domácí úkoly nutné?

Jiří Kubička

Jiří Kubička reaguje na text Marty Semelové o domácích úkolech. Domácí úkoly dávají rodičům do ruky nástroj, jak mohou svoje dítě podpořit v konkurenčním boji.

Marta Semelová píše o nápadu zrušit domácí úkoly jako o „naprostém nesmyslu“. Zřejmě reaguje na experiment se zrušením domácích úkolů, který inicioval dlouhodobý odpůrce domácích úkolů, ředitel pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 3 Petr Klíma; ten experiment také podporují učitelky, učitelé a ředitelky přinejmenším dvou pražských škol.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Není to tedy bláznivý nápad lidí, kteří školy znají jen z omezené vlastní zkušenosti, zrodil se v útrobách školského systému. Marta Semelová je bývalá učitelka na prvním stupni: proč tento projekt odsuzuje tak příkře?

S argumenty proti domácím úkolům se Marta Semelová nevyrovnává a ani je nezmiňuje všechny. Podle ní to odůvodnění je: „že mnozí žáci úkoly stejně nepíší, že na dohled nad domácí přípravou rodiče nemají čas a že stačí, když se žáci všechno naučí ve škole.“ Ovšem heslem toho projektu je „My učíme, volný čas patří rodině“. Nejde tedy o to vyhovět rodičům, kteří na děti nemají čas, ale umožnit dětem a rodičům, aby spolu trávili čas jinak než handrkováním o školní úkoly.

Foto Václav Vacek, Mediafax

Jeden z argumentů proti domácím úkolům jsem v diskusi k tomu článku vyjádřil tak, že domácí úkoly „vztah mezi dětmi a rodiči zatěžují strašným stresem a napětím. Není to vždy, ale je to dost časté na to, aby se to vážně řešilo.“ To napětí se netýká jen dětí, které mají slabší prospěch, ale i dětí, které se učí dobře. Můj učitel rodinné terapie primář Jan Špitz říkával: Nejhorší známky jsou samé jedničky, protože to dítě se pak jen bojí, že se zhorší.

S jedním takovým chlapcem jsem se nedávno setkal: zhroutil se pod tíhou šedesáti příkladů na písemné dělení víceciferných čísel, které měl spočítat během vánočních prázdnin. To je příklad (jistě extrémní) onoho „doma procvičit, zautomatizovat a upevnit si probranou látku“, o kterém Marta Semelová mluví. Jistě, domácí úkoly asi vedou k tomu, že si děti upevní něco, co by jinak zapomněly. Něco navíc se těmi úkoly asi naučí, ale za jakou cenu?

Kromě procvičení a automatizace se ve prospěch domácích úkolů uvádí to, že se děti učí samostatnosti a zodpovědnosti. Je to tak jisté? Děti přece domácí úkoly dělají pod dohledem rodičů a často s jejich pomocí. Samostatně můžou děti pracovat i ve škole. Zejména, když je jich ve třídě třicet (toto číslo Marta Semelová připomíná), což je ostatně maximální počet, nikoliv počet průměrný či dokonce optimální.

Domácí úkoly zviditelňují a možná i podporují závislost dětí na rodičích. Ty děti, které „domácí úkoly stejně nepíší“, jsou děti, které rodiče k jejich psaní nepřinutí nebo jim nedokážou s úkoly pomoci.

Tím se myslím dostáváme k jádru problému. Zdá se, že učitelé, kteří si školu bez domácích úkolů představit dovedou, existují. Asociace britských učitelů zrušení úkolů podporuje, ve Finsku děti úkoly nemají, v Německu a Dánsku se rušení úkolů také v některých školách prosadilo. U nás jde zatím o minoritu učitelek a učitelů, ochotných k odvážnému experimentu.

Ovšem, kdo je proti rušení domácích úkolů u nás, je naprostá většina rodičů. Proč?

Myslím si, že je to ze stejného důvodu, proč rodiče — tedy ti rodiče, kteří se ozývají a jejichž názor známe — často odmítali či odmítají nahrazení známek slovním hodnocením. Škola je místem, kde se počíná rozhodovat o budoucím sociálním statusu dítěte. Děti vzdělaných a a ambiciozních rodičů mají obrovskou výhodu v konkurenčním boji s jinými dětmi. Slovní hodnocení neříká těmto rodičům to, co je pro ně nejdůležitější — tedy to, jak je na tom jejich dítě ve srovnání s jinými dětmi.

Domácí úkoly dávají rodičům do ruky nástroj, jak mohou svoje dítě v konkurenčním boji podpořit. Děti, které domácí úkoly pod dohledem rodičů dělají pravidelně a dobře, také potom dostávají pěkné známky, ze základních škol pak odcházejí na víceletá gymnasia, později se z nich stávají lékaři, právníci a třeba také poslankyně. Rodiče těch dětí, které domácí úkoly „stejně nedělají“, do novin nepíšou a na místech, kde se rozhoduje, zastoupeni nejsou. Proto s námi domácí úkoly zůstanou ještě dlouho.

    Diskuse
    January 28, 2014 v 9.23
    Domácí úkoly
    Domnívám se, že spor o domácí úkoly se zbytečně zveličuje. Jistě je potřeba, aby když žákovi nějaká látka nejde, aby ji nejprve pochopil, pak byl schopen správně řešit pomalu a nakonec prostým opakováním získal jistotu a řešení zautomatizoval.

    Pokud k tomuto procesu nepovedou domácí úkoly od paní učitelky, dovedu si představit, že to s dětmi budu procvičovat samostatně jako rodič.

    A pokud bych o vzdělání dětí zájem neměl, asi by stejně mé děti domácí úkoly nevypracovávaly, nebo ne v potřebné kvalitě.

    q.e.d.
    January 28, 2014 v 20.38
    Pane Krušino,
    ale co jste tím q.e.d. dokázal? To, že jako rodič s domácími úkoly problém nemáte. Asi ho nemají ani Vaše děti. To je jistě dobře. Ale jak víte, že ten problém nemají jiné děti nebo jiní rodiče?

    Všichni si myslí, že školství rozumí, protože všichni do školy chodili a většina lidí má, bude mít, či měla děti školou povinné. Ze svého hlediska si s ním včetně těch úkolů na písemné dělení nějak poradí. Ale jsou jejich zkušenosti opravdu platné pro všechny?

    Co třeba s těmi dětmi, jejichž rodiče nemají ten druh zájmu o vzdělání dětí jako Vy? Třeba písemné dělení sami neovládají, nevěří, že by se to mohli znovu naučit, aby dětem pomohli, myslí si, že písemné dělení je blbost, protože všichni mají kalkulačku v mobilu? Jsou ty děti na odpis?


    January 28, 2014 v 21.0
    Pane Kubičko,
    pokud jsem to napsal neobratně, tak se to pokusím nyní napravit. Doufám, že mi z toho tentokrát žádné děti na odpis nevylezou.

    Snažil jsem se na příkladu ukázat, že domácí úkoly jsou činnost dětí a rodičů obvykle doma. A proto jsou možnosti učitelů ovlivnit jejich vypracování omezené. Neříkám, že to je dobře, prostě konstatuji, že tomu tak je. Dokonce ukazuji, že situace je symetrická v tom, že rodič nesouhlasící s domácími úkoly nezajistí jejich vypracování a dítě to začne přirozeně flinkat, stejně jako rodič nesouhlasící se zrušením domácích úkolů ve škole má jistě možnost svému dítěti zadávat úkoly dle svého uvážení.

    Tedy konkrétně k Vašemu dotazu stran rodičů, co si myslí, že písemné dělení je blbost: nevím. Mrzí mě to, ale nedokážu jim pomoci. Jen mám dojem, že domácí úkoly to nevyřeší, protože pokud dítě nepochopí, k čemu je tato dovednost důležitá, tak si ty úkoly prostě od někoho o přestávce opíše. Doma mu to v tomto případě nevysvětlí, takže zbývá škola. Jenže je reálné, aby učitel namotivoval žáka až do takové míry, že ten dá doma přednost cvičení písemného dělení před hraním fotbalu? Dokonce i když mu rodiče řeknou, že se má na to dělení vykašlat, že je k ničemu?

    Obávám se, že nespolupracující rodiče jsou větší problém, než to, zda jsou domácí úkoly povinné nebo ne.
    Jak jsem již psala ke článku paní Semelové, myslím si, že společnost jako celek má, či spíše by měla mít zájem na tom, aby děti dostaly šanci být vzdělané, a to bez ohledu na to, jaké mají rodiče.
    Chce-li někdo zrušit domácí úkoly, protože jejich důsledkem je prohloubení rozdílů v šancích na vzdělání (ne proto, že by dětem neprospívaly či dokonce škodily), pak by se měl spíš zamyslet, jak tyto rozdíly mezi dětmi odstranit, nebo alespoň zmírnit.
    V tomto ohledu považuji za jediné funkční řešení zásah státu, a to formou pedagogické pomoci všem dětem, které mají ty nespolupracující rodiče. Patrně by to poněkud zvýšilo výdaje na školství, ale to si myslím, že by byly peníze investované na správném místě.
    MP
    January 29, 2014 v 11.58
    Veronice Srbové
    Ano zvýšilo by to výdaje, v roce 2006 jsme takové docela minimalistické řešení spočítali na 8 miliard. Společensky se to sice i z hlediska veřejných výdajů vyplatí v horizontu takových patnácti let, ale kde vezmete ministra financí, který by myslel za své funkční období (aneb "Bav se s volem o sobotě, když jde v pátek na porážku")
    A neřeší to určitě všechno.
    Potřebujeme učitelé připravené na dopady rostoucí sociální diverzity. Já si nemyslím, že by něco řešilo, jestli domácí úkoly ano či ne, ale hodně by vyřešila schopnost učitele zadávat ty úkoly přiměřeně a jeho profesní etika, která by mu nedovolila řešit s jejich pomocí to, že nestihl v hodině, co stihnout měl .
    Potřebujeme revizi obsahu vzdělání -- a určit, co děti musí umět bezpodmínečně, co obvykle a co někdy. Aby nedošlo k omylu -- jsem zastánce biflování tám, kde to má smysl, nemyslím si, že by děti získaly početní rutinu jinak, než že budou počítat a myslím, že vzdělání má být encyklopedické. A právě proto chci to rozdělení.
    January 29, 2014 v 12.58
    Potřebujeme učitele připravené na dopady rostoucí sociální diverzity
    Jako je například ředitelka jedné z těch škol paní Mardešičová, která se do toho projektu zapojila proto, že chce, aby ta škola byla vůči dětem přátelská bez ohledu na to, jaké mají rodiče.

    Potřebujeme také poslance levicových stran a komentátory levicových periodik, kteří těm již trochu připraveným učitelkám a učitelům nebudou házet klacky pod nohy a posuzovat vše jen z hlediska potřeb svých vlastních relativně privilegovaných dětí.

    Mimochodem, zda se mi, že jsem zde v Referendu jediný, kdo o tom konkrétním experimentu a jeho kontextu něco ví. Nebo se mýlím?
    MP
    January 29, 2014 v 14.30
    Jiřímu Kubičkovi
    Asi se příliš nemýlíte.

    Jen poznámku k té připravenosti -- bůh zaplať za pani ředitelku Mardešicovou, ale nejde jen o dobrou vůli.Jde o v naší pedagogické praxi zažitý na do jednotlivých postupů promítaný předsudek, že kooperující rodina je něco zcela samozřejmého (a když to řeknu ohavně, že si dítě za to může samo, když si ji nepořídilo). a k tomu personální nepřipravenost. Potkávám buďto stále víc mladých učitelek (učitele moc nepotkávám), které se bojí komunikovat s rodiči, anebo mi to možná stále víc vadí.Nejde jen o jakýsi vzdělávací rasismus vůči rodičům se základním vzděláním smíšený s iracionálním strachem ze "spodiny", ale pokud jsou ti rodiče i jinak trochu mimo normu, třeba takový velkohubý, agresivní, údajně podnikající fracek nebo hysterická maminka, malér je na světě.
    Já vím, že na tohle jde těžko někoho připravit, ale občas mám z provozu a atmosféry pedagogických fakult pocit, že tam tu indisposici přímo pěstují.

    January 29, 2014 v 15.24
    Pane Kubičko,
    děkuji Vám. Nádherný článek, souhlasím se vším.
    MK
    January 29, 2014 v 17.27
    Pane Kubičko
    Skutečně je to tak, že pokud se zruší domácí úkoly, tak ty děti z """lepších"""" rodin budou mít méně domácí přípravy? Nebo jim rodiče nějaké vymyslí? Nestane se spíše to, že ti, co měli domácí přípravy minimum, přijdou i o to, protože se z nějakého důvodu dokopali alespoň k napsání úkolů, a ty teď nebudou? Nepovede naopak zrušení úkolů k vyšší nerovnosti?
    MP
    January 30, 2014 v 12.25
    Michaelovi Kolaříkovi
    Pokud pouze zrušíte domácí úkoly a vše ostatní bude stejné, pak ano -- povede to k vyšší nerovnosti.
    Pokud budete brát zrušení úkolů tak, jak ho zřejmě mají na mysli ti, kdo experiment provádějí a dodržíte důsledně heslo: „My učíme, volný čas patří rodině“ -- to znamená "my se ve škole staráme o to, aby se tady děti naučily všechno, co mají umět a věnujeme individuální pozornost těm dětem, které nezvládají" (nevím, zda to opravdu jde dnes v běžně naplněné škole, ale kdysi jsem to jako dítě zažil) -- potom samo zrušení úkolů k vyšší nerovnosti nepovede, spíše naopak.
    Ovšem existuje jeden efekt domácích úkolů, o kterém tu nebyla řeč: učí odpovědnosti a starosti o vlastní rozvržení času, poskytují zkušenost s tím, když se s něčím musím vypořádat sám.
    Jsou-li používány moudře a správně dávkovány. Tady draždím hada bosou nohou, ale šedesát příkladů na písemné dělení není tak moc, jestli se to pořád ještě učí někdy v páté třídě jako za mých dětí. Dát to za úkol přes vánoce je jistě blbost, ale pokud se z toho ten chlapec zhroutil, pomohl by odklad podobného stressu o rok, dva...? Nevím, ale rok co rok zažívám větší počet těch, kteří se hroutí u magisterských státnic, obávám se, že tam poprvé zažívají situaci stressu, který už nejde dál odložit.
    + Další komentáře