Za našich mladejch let, nebejval růžovej svět

Saša Uhlová

Přestože nás dnes genderové a rasistické stereotypy pohoršují, byli jsme možná ve svém vlastním dětství jejich spokojenými konzumenty.

„Mami, proč se mi Davídek smál, že mám holčičí kšiltovku?“ ptal se nedávno šestiltetý syn. Zamyslela jsem se, nadechla se a zjevila mu nepříjemnou pravdu o tom, že jsou lidé, kteří se domnívají, že růžová je holčičí barva. Dost bylo skleníku, příští rok půjde do školy a měl by to vědět.

Krátce na to jsme společně kupovali dárek pro mou neteř. Vybrali jsme lodičku, ale prodavačka zaslechla, že dárek je pro holčičku a tak přispěchala s nabídkou, že pro holčičky mají plovací želvičky. Odmítla jsem želvičku, protože jsme chtěli právě a jen lodičku. Dárkovou tašku nabízela paní prodavačka také „holčičí“, poprosila jsem o neutrální. Po cestě na oslavu jsem pak čelila otázce, proč jsou želvičky holčičí víc než lodičky. A ani při nejlepší vůli jsem na ni nedokázala odpovědět. Proč vlastně?

Proč jsou regály v hračkářství často přísně rozdělené na chlapecké oddělení, kde se dají pořídit stavebnice, auta, lodě a zbraně, a dívčí oddělení, které se vyznačuje zejména tím, že je až strašidelně růžové? A v té růžové části lze kromě zkrášlovacích artefaktů zakoupit malé, někdy dokonce funkční domácí spotřebiče a další nezbytnosti: mixérky, žehličky, kávovarky, féníčky, kočárky, žehlící prkníčka a nádobíčko. Vše krásně růžové. Možná to naznačuje růžovou budoucnost při realizaci domácích prací.

Nepamatuju se z dětství, že by svět hraček byl až tak striktně rozdělen na dívčí a chlapecký. Hraček bylo méně a mnohem víc jsme si hráli „na něco“. Určitě taky vím, že moje oblečení mělo různé barvy. Třeba i šedou, hnědou, modrou. Ale jiná nedávná zkušenost mě přivedla na myšlenku, že si to možná trochu idealizuju, že má paměť je taky, jak to tak bývá, selektivní.

Čtu totiž dětem před spaním knihy, které jsem jako dítě četla taky. A nestačím se divit. Příběhy, které mě kdysi svou napínavostí uváděly do stavu příjemného vzrušení, jsou plné genderových a rasistických klišé. Domorodci z jiných koutů světa jsou v nich například líčení jako dost podivní, nevypočitatelní lidé, kterým nelze porozumět, protože to vlastně ani nejsou tak úplně lidé. Že holky něčemu nerozumí, a že kluci nepláčou, to je normálka. Tehdy jsem to ale neviděla. A tak nad těmi stejnými knihami, nad kterými jsem kdysi trávila v radostném blouznění své dětství, se dnes v duchu bouřím: „Už ani ty knihy nejsou, co bejvaly!“

    Diskuse
    February 22, 2013 v 10.39
    Růžová a holčičky
    Mnoho lidí si myslí, že růžová a dívky k sobě patří na základě nějaké odvěké tradice nejspíš zakotvené v biologicky dané esenci ženství. Ale ta tradice je méně než sto let stará. Ještě ve dvacátých letech se objevoval argument, že růžová je vhodná pro chlapce, protože je to aktivní barva, bledě modrá pro dívky, protože je klidná a něžná.
    PC
    February 22, 2013 v 11.52
    Promiňte, ale z Vašeho příspěvku na mě trochu dýchl závan krásného nového světa. Některé rozdíly mezi ženami a muži (chlapečky a holčičkami) přece vyplývají z lidské (biologické) přirozenosti a činí lidský svět pestrým a zajímavým, ne?
    February 22, 2013 v 13.08
    Lidská přirozenost
    Já bych hádal, že jste si myslel, že ta záliba holčiček v růžové vyplývá z lidské přirozenosti.

    Ty představy o tom, co je přirozené se v průběhu histrorie mění.

    Třeba tvůrci americké ústavy vůbec necítili žádnou potřebu do ní dát, že volí jen muži, bylo jim jasné, že z ženské přirozenosti plyne, že se žena do veřejného života neplete a ani o to nestojí. A ženy nevolily. No a když se potom po nějaké době ukázalo, že už to z té ženské přirozenosti neplyne, tak nebylo potřeba ústavu měnit, stačilo přidat dodatek, který zakazuje omezování volebního práva na základě pohlaví.
    February 22, 2013 v 13.37
    Rozdíly a stejnost (pro Pavla Cabana)
    Určitě je řada rozdílů mezi muži a ženami. Muži například nemohou otěhotnět a taky nekojí. Ale představa, že z toho vyplývá celý, jasně definovaný a pevný, soubor vlastností, preferencí a zájmů, je právě naopak to, co svět nepestrý, nezajímavý a šedivý, respektive růžovo-modrý, vytváří. Lidé jsou přeci strašlivě různí, a když vidím, jak jsou děti znásilňovány obecnými představami, co je pro ně vzhledem k jejich pohlaví vhodné, je mi jich líto.
    February 22, 2013 v 13.38
    Štěstí, slepota nebo skleróza
    Když to Saša píše, tak to tak asi bude, ale hlásím, že já jsem si toho přísného (!?) rozdělení hračkářství na klučičí a holčičí část prostě nevšiml. Ve které části asi byla ta lega se zvířátky, hrady, potápěči a cestovateli, co jsem kupoval (pro jistotu: v těch dvou posledních byly i potápěčky a cestovatelky, to vím jistě)? A ty stolní hry? Každopádně jsem rád, když jsou jinde panenky, autíčka, vojáci, domečky/domácnosti, dřevěná, gumová a chlupatá zvířátka.
    MP
    February 22, 2013 v 13.52
    Pavlovi Cabanovi
    Ty rozdíly nevyplývají z lidské, ale z biologické danosti, chcete -li přirozenosti. Nicméně na konkrétní lidské společnosti záleží, jak se tato danost projevuje. Jak se v ní definuje role ženy a muže. Souhlasím s Vámi, svět,ve kterém by obě role splynuly, by byl asi šedivý a nudný. Ale myslím, že máme na to být společností, ve které jedna z těch roli nebude ponižující či znevýhodňující -- a hlavně budou jak v ženských, tak mužských rolích bude dost prostoru pro velmi rozdílně variace na téma "Jsem muž" či "Jsem žena". A komerční úsilí, které má přesvědčit rodiče, že holčička by měla nosit růžovou a penál s Hello Kitty, k rovnosti rolí v úctě a právech příliš nepřispívá. Činí svět spíše nudným a dvojbarevně (růžovomodře) uniformním, než pestrým a zajímavým.
    February 22, 2013 v 15.48
    Také souhlasím, že rozdíly činí svět pestrý a zajímavý, ale myslím si, že takových přirozených rozdílů je až až, netřeba si žádné speciální vymýšlet navíc. A hlavně se pak z těch rozdílů nesmí vyvozovat další charakteristiky: jako například "dlouhé vlasy krátký rozum". Vlastně ani nevím, jestli se to přestalo říkat už po 1. světové válce, kdy začaly ženy nosit krátké účesy nebo teprve v 60. letech, kdy začali muži nosit dlouhé vlasy.
    February 22, 2013 v 16.06
    A co třeba mentální anorexie?
    Paní Uhlová je o genaraci mladší než já, tak si všímá jiných věcí. Na jejím článku mě přišlo zajímavé, že si všímá, v čem se ten tlak na dodržování genderových stereotypů přiostřil i když se v jiných oblastech přece jen uvolňuje.

    Tak například tlak na to, aby všechy ženy byly dokonale upravené, štíhlé a krásné se od dob mého mládí nesmírně zvětšil. Ne že by to tehdy nebylo významné, ale přece jenom dívek, pro které se třeba otázka toho, zda mají správnou velikost a tvar zadku, stala doslova záležitostí života a smrti, bylo mnohem méně než dnes. Třeba dívka, která má širší pánev a začne hubnout se může dostat do smrtící pasti, protože kostra člověka se sebevětším zhubnutím nezmění, jen se stane více viditelnou.
    PC
    February 22, 2013 v 18.45
    Děkuji za reakce, pokusím se odpovědět všem. Já mám za to, že, zjednodušeně řečeno, chlapečci prostě obecně tíhnou k tomu hrát si s autíčky a holčičky s panenkami. Muži a ženy jsou odlišní biologicky a z toho plynou rozdíly v psycho-socio-kulturní „nadstavbě“ – a díky bohu za to, protože jen tak mohou být komplementární. Rozdíly v přirozenosti žen a mužů nemají ale přece nic společného s rovným či nerovným zacházením, ponižováním a znevýhodňováním žen nebo mužů atp.! Muži a ženy jsou lidé a jsou si samozřejmě zcela rovni a právní a společenské normy by to - při zohlednění přirozenosti (každému, co mu náleží - muž nerodí a nekojí atp.) měly zohlednit. Analogicky např. z uznání odlišné povahy a potřeb mladých a starých lidí přece nijak neplyne, že by staří nebo mladí mohli být jakkoliv znevýhodňováni a že některé z těchto skupin mohla být upírána rovnosti. To je myslím zásadní nedorozumění v diskusi. Ano, i já mám za to, že podstatná je úcta k individualitě a že přirozeným variacím v rámci přirozené tendence nelze bránit. Mám ale obavu, že článek paní Uhlové (jejíž příspěvky čtu velmi rád) může směřovat, velmi nadneseně řečeno, k neúctě k "přirozenému světu". Nevím, jak se neteři líbila lodička, ale, zjednodušeně řečeno, myslím, že dětem je dobré jako dárek kupovat to, co se jim skutečně bude líbit, nikoliv to, o čem si myslíme, že by se jim líbit mělo.
    PH
    February 22, 2013 v 18.54
    Je o tom třeba mluvit
    Souhlasím s názorem, že je šedé přisuzovat dívkám/ženám růžovou.
    A co přejímání příjmení budoucího manžela? Naše dcery to vyřešily tím, že si ponechaly příjmení své a přidaly manželovo. Ale manželé mají jen své - také šedivost.
    Navrhuji, aby děti, které se narodí v nemanželském (přátelském) vztahu, mohly mít příjmení i po matce - např. holčičky.
    To abychom té šedivosti učinili přítrž.
    February 22, 2013 v 19.13
    Příjmení
    Příjmení je velice zajímavé téma. Jsem odpůrkyní jakýchkoli změn příjmení, protože, kdo si to má pořád pamatovat? Stejně tak považuju za nepraktické mít příjmení dvě. Ideálně bych si to představovala tak, že holky budou mít příjmení po mamince, kluci po tatínkovi. To ovšem v případě manželství neumožňuje zákon. A stejně mám jen syny.
    February 22, 2013 v 19.23
    Lodička (a co děti chtějí).
    Pane Cabane, s tím naprosto souhlasím. Když si ovšem můj tehdy čtyřletý syn přál růžové sandálky, nechtěla nám je paní prodavačka prodat, přely jsme se skoro pět minut u pokladny. On z toho byl zmatený. Když si pak přál k narozeninám panenku s kočárkem, nechala jsem paní prodavačku při tom, že to kupuju nějaké holčičce. Není to blázinec, když "lžu" (mlčím) v obchodě, abych se tam nemusela hádat, popř. poslouchat, že to je nevhodný dárek? Že bych mu raději měla koupit auto? A co kdyby tam byl se mnou a ono se to provalilo? Asi by mu úplně zkazili radost.

    Lodička se neteři líbila, od té doby sedí ve vaně a nelze ji odtama vyhnat, je totiž stříkací. A domnívám se, že by potěšila každé dvouleté dítě. (Stejně jako želvička, pokud byla taky stříkací. Ale *co* je na želvičce holčičího? Vy tomu rozumíte?) Já se snažím odpovídat na potřeby svých a dalších dětí, odmítám však představu, že ty potřeby jsou jasně dané jejich pohlavím. A tu představu neodmítám na základě nějaké ideologie, ale na základě své rodičovské zkušenosti.
    February 22, 2013 v 19.29
    No jo, Sašo, ale co když se chlapeček narodí svobodné mamince? Má mít příjmení po biologickém otci?

    A vůbec: aby měli sourozenci rozdílná příjmení, to se mi nezdá moc šikovné. To by bylo rozdělení přímo uprostřed rodiny: příjmení dělá hodně.
    February 22, 2013 v 19.32
    Jinak, ty stereotypy jsou opravdu silné: např. proč by si chlapeček nemohl hrát s panenkou? :-)
    February 22, 2013 v 20.04
    Příjmení
    Romane, já přeci žertuju. Jsem (ve vší vážnosti) ale ráda, že mě nikdo ve třiceti, když jsem se vdávala, nenutil měnit si příjmení. To bych fakt asi snášela dost špatně. Jinak je to každého věc.
    PC
    February 23, 2013 v 11.20
    Paní Uhlová, naprosto chápu, že přesvědčovat prodavačky o tom, že asi přece jen jen víte lépe než ony, co si přejí Vaše děti a synovci a neteře, je velmi frustrující. Rozhodující by samozřejmě měly být konkrétní potřeby dětí a konkrétní rodičovská zkušenost. Jen si myslím, že většina chlapců přirozeně tíhne k autíčkům a většina holčiček k panenkám, a měl bych obavu z nějakého institucionalizovaného "rozbíjení stereotypů" usilujícího o "genderovou neutralitu". Chlapeček, který si bude chtít hrát s panenkami, bude mít v "dětském kolektivu" těžší postavení, ale to platí, v jiných souvislostech, i v případě společenských norem a "stereotypů", které se uplatňují v dospělém věku.
    February 23, 2013 v 11.59
    Pane Cabane, proč je podle vás chlapecké tíhnutí k autíčkům přirozené? Argumentovat tím, že to bude mít dítě v "dětském kolektivu" těžší, je docela ošemetné...
    MP
    February 23, 2013 v 13.02
    Romanovi Kandovi
    "Že to bude mít dítě v dětském kolektivu těžké", to není ošemetná argumentace. Je to jádro problému. Můžeme vědět, že větší tíhnutí chlapečků k autíčkům není "přirozené", ale vzniká jako důsledek osvojení si určité genderové role či dokonce derivace této role ze strany masově vytvářené konformity spotřebitelů -- ale to nic nemění na tom, že chlapeček, který si nehraje s autíčky, ale s panenkami, se může ocitnout v dětském kolektivu v situaci prašivého telátka ve stádu. A to odmítnutí jinakosti mohou dokonce u ostatních dětí podporovat i dospělé rodičovské autority.
    Děcka Saši Uhlové podobné situace nejspíše budou zvládat dobře, protože maminka dbá o to, aby věděli, proč to růžové rozlišování neakceptovat a protože budou zvyklé, že se mají s kým poradit. Navíc jsou to kluci a tlak na konformitu je opět nespravedlivě genderově distribuován ve prospěch holčiček (a žen).
    Ony si dívky v subsaharské Africe nenechávají dělat obřízku,protože by je to bolestivé a doživotní zmrzačení nějak těšilo, ale protože by si je jinak nikdo nevzal.
    JH
    February 23, 2013 v 13.15
    Chlapci tíhnou k autíčkům
    prostě proto, že v rodinách se o auta starají spíš muži. K panenkám, které zobrazují nemluvňata, tihnou spíše holčičky ze stejného důvodu. Ovšem s různými "panáčky" si kluci hrají stejně jako holčičky s panenkami (s těmi, které zobrazují dospělé, případně starší děti), a rozdíl je jen v názvu.
    My auto nemáme a přijde mi, že obě děti se o autíčka zajímají skoro stejně málo - chlapec možná trošku víc, což přičítám právě "infekci" z dětského kolektivu. Zato u nás "přirozeně" frčí vláčky. A knížky. A taky tablety a video :-)
    February 23, 2013 v 14.41
    Co je vlastně "normální"
    Mají děti podléhat spíš tlaku dětského kolektivu nebo víc tomu, čemu je učí rodiče (jejichž názory se mohou hodně lišit od průměru)? Které z těch dětí to budou mít v životě snazší? Toť otázka, na niž není snadná odpověď.
    A k tomu, co je vlastně "přirozené"? Feminismus dřív neexistoval (ačkoliv se s ženami nakládalo daleko hůře než dnes), protože ženy o svých problémech nahlas nemluvily. A nemluvily proto, že bylo neslušné mluvit o jiných věcech, než o těch, které se považovaly za "přirozené" pro ženy. Taková žena by v někdejší společnosti měla "těžké postavení". Možná by byla považována i za nemorální.
    February 23, 2013 v 19.00
    ad Martin Profant
    Přesně v tom jsem viděl ošemetnost páně Cabanova argumentu — a vy jste přesně popsal důsledky této ošemetnosti. Nabyl jsem totiž dojmu, že pan Caban toho argumentu používá k obhajobě "přirozeného" tíhnutí...
    February 23, 2013 v 19.17
    Sašo,
    to je přece jasný: Konstrukce lodi je příkladem skvělého technického umu mužů a symbolem jejich neutuchajícího pionýrského elánu, vzrušující touhy objevovat neznámé končiny a ty si zase technicky podrobovat. Loď je zkratkou pro odvahu a technickou inteligenci, pro chuť bojovat a dobývat, pro mužnou touhu po nekonečnu. Želvička je naproti tomu znakem dívčí potřeby ukrýt se v intimitě vztahu a seberaelizace v péči o druhé – taková želvička potřebuje napapat, hrát si, možná i přebalit by se dala! Želvička je zkratkou pro něhu a láskyplnou péči, pro život neovládaný racionalitou a technikou, pro omezený obzor důvěrné blízkosti.

    A pokud se náhodou objeví problém, jehož řešení přesahuje omezený horizont dívčí představivosti, jako že např. želvička se pokazí nebo onemocní, protrhne se hráz nádržky, v níž želvičku chováme nebo dokonce dojde voda – je tu MUŽ, aby přispěchal, vodu přivedl a hráz vyspravil a na všech lodích světa vyjel pro doktora. Skutečný muž nevyužívá své síly a rozumu jen k bojům a vítězstvím, ale též k tomu, aby obnovoval chod malého světa své křehké, růžové holčičky!
    PC
    February 23, 2013 v 21.47
    Omlouvam se, pisi z mobilu: To, ze to bude mit dite v kolektivu tezke, nebyl argument, ale konstatovani a vyjadreni sympatii pani Uhlove a jejim detem.

    Muzi a zeny nejsou z plasteliny - o vrozenych (evolucne danych) psychologickych rozdilech mezi muzi a zenami svedci cela historie lidstva, od prvnich hominidu po dnesek. Proto pisu (prehnane) o krasnem novem svete - radeji bych nechal chlapecky normalne hrat si s auticky (nebo s cimkoliv jinym budou chtit), pokud je to bavi, a nekazil jim hru hlasanim historicky prevratne osvobozujici myslenky, ze jsou vlastne obeti zaludneho a neblaheho genderoveho stereotypu.

    Srovnani obliby ruzove a zenske obrizky je velmi pochybny argument: obrizka je veci moralni a (lidsko)pravni, auticka a panenky nikoliv.
    MP
    February 23, 2013 v 22.14
    Pavlovi Cabanovi
    Proč by měla být ženská obřízka věc lidskoprávní, tedy pokud k ni ty ženy nejsou nuceny násilím, ale podstupují ji z konformity? A co to má společného s morálkou?
    Můžeme ovšem ženskou obřízku nahlížet z morálního a lidskoprávního hlediska, ale to ty panenky taky.
    MT
    February 24, 2013 v 11.57

    Genderový rozdíl je ale asi trochu asymetrický.

    Jakoby nějak míň vadilo, když si holčička hraje (i) s auťákem nebo vůbec s něčím (pseudo)strojovým - zatímco chlapeček by s panenkou "neměl být radši vůbec viděn" aby se mu nesmáli - pokud se chce s někým mazlit, tak je tu přece relativně neutrální medvěd ...

    Pravda je, že existuje obrovské genderově neutrální pásmo různých her, elektroniky atd atd. atd. ....

    MT
    February 24, 2013 v 11.59

    nebo z jiného kouta:


    Asymetrie se týkala v historii prý i homosexuality.

    Vztah dvou mužů homosexuálů byl mnohem nepříznivěji vnímán, než dvou žen ...

    Zase Francouzovi, který chodil za války s Němkou (i kdyby šlo o vojandu) se nestalo nic - běda však Francouzce, která by chodila s německým vojákem ...

    Ta si prošla uličkou hanby !!!

    ... neboť "francouzská žena", to přece bylo cosi jako rodinné stříbro ...
    ... takto "znesvěcené" ...



    MP
    February 24, 2013 v 15.53
    M. Tejklovi
    Ta asymetrie je založená v dnes už jinak víceméně v západní společnosti pozapomenutém protikladu "veřejný muž/soukromá žena".
    Chlapeček musí být chlap, protože on reprezentuje rodinu, on se stará o veřejné uplatnění jejích zájmů. Holčičce lze ledacos dovolit a hlavně, ona už ji maminka,v nejhorším tchyně naučí, až bude potřeba.
    PM
    February 24, 2013 v 16.21
    Spokojenost dnešního mládí nemá doposud konkurenci
    Systém do kterého náš dorost vrůstá je ve věci nabídky konzumu a "seberealisace" natolik atraktivní, že jsme na to všichni krátcí.
    Příkladně ve Španělsku, kde je každý čtvrtý mladý bez práce, se protestuje za získání práce bez očekávání společenské změny. Seskupení individuí Jásro demonstruje jakkoliv dlouho dokud nedostane job, a poté se spokojeně rozchází do privátu. Většina - a to nejen ve Španělsku, nemá silnější kulturní ideály.
    V českém doposud sociálním ráji mladých to potvrzují volební preference studenstva..........s obavami v duši bych podotkl.
    .
    February 27, 2013 v 8.53
    K debatě o "spravedlivých" příjmeních
    Technicky vzato by šlo navrhnout způsob, kdy by z příjmení, beze změn v průběhu života šlo rozeznat sourozence, rodiče s dětmi i sledovat genealogické linie.
    Představme si systém, kdy člověk má za křestním jménem dvě příjmení (pak mouhou být klidně i u slovanů přechýlená, "přivlastnění" by nevadilo, neboť vyznačují, koho je člověk synem či dcerou, na Islandu by stejně končíla na "son" =syn nebo "dottir" =dcera). Samečci by měli první příjmení převzato/odvozeno z prvého příjmení otce, druhé z prvého příjmení matky. Samičky by měly prvé příjmení převzato/odvozeno z prvého příjmení matky, druhé z prvého příjmení otce. A fungovalo by to. Sourozence poznáte, genealogii vysledujete, vlastní děti máte spravedlivě "poznamenané".
    Linie prvých příjmení samiček by korespondovala s jejich mitochondriální DNA. Linie prvních příjmení samečků by korespondovala s jejich DNA na chromozomu Y.
    February 28, 2013 v 22.08
    Přirozenost
    Kdybych se hodně snažil, snad bych si dokázal vzpomenout, co bylo v dětství přirozené pro mě (vybavuji si střelbu s dědečkem a školní kroužek vyšívání). Nemohu tvrdit jistě, že totéž co pro mě bylo a je přirozené i pro jiné chlapečky. Co je přirozené pro holčičky, nevím vůbec, holčičkou jsem nikdy nebyl.
    February 28, 2013 v 22.10
    Růžová
    March 1, 2013 v 15.30
    Je hnusná. Ty ostny na kaktusech jsou hezčí, neboť jsou plně funkční.
    March 1, 2013 v 18.02
    Asi se vám ještě nikdy nikam nezapíchl osten z opuncie, který je skoro neviditelný, takže je docela těžké najít, kde ho vlastně máte.
    March 1, 2013 v 18.19
    A když už tu byla řeč o genderových rozdílech, vybavuje se mi jedna vzpomínka z mladších let, kdy jsem jako někdejší členka Svazu žen chodila zdarma uklízet agitační středisko. Střídaly jsme se při běžném úklidu a jednou za rok se uklízelo společně a důkladně. Vlastně vůbec nevím, proč agitační středisko chodily uklízet soudružky ze Svazu žen a nechodili ho uklízet třeba soudruzi z uliční organizace. Patrně byli na to příliš staří. Už si nevzpomínám. Ale možná to bylo spíš tím, že jsme tenkrát byly ještě feminismem nedotčené. Což byla patrně velká chyba.
    Pro mládež dodávám, že agitační střediska byly občanské místnosti sloužící dříve ke schůzování. Co se s nimi stalo později, to nevím. Možná je někdo zprivatizoval.
    PM
    March 2, 2013 v 10.18
    Copak ty rodílnosti ale ty společné vlastnosti
    Příkladně tenhle sklon k zločinosti. V buržoazní společnosti posledních století se ženy vesměs podílely na šarvátkách v roli tichého partnera a proto i na zločinech diskrétněji.
    Odlišnost je dána pouze formou kulturní skořápky.....řekl bych.
    March 2, 2013 v 11.02
    Pokud se někdo domnívá, že dobrovolným uklízením agitačního střediska jsem se podílela na nějakých zločinech, zatímco jiní hrdinsky nadávali v hospodě, pak ovšem prosím všechny tisíckrát za odpuštění.
    March 2, 2013 v 21.20
    Dneska říkali v Meteoru
    ...že samice jsou jen utlumení samci. :-)
    PM
    March 2, 2013 v 22.08
    Paní Evo odmítám
    vaše dobrovolné převzetí zodpovědnosti za zločinost žen v protoburžoazní společnosti (jak by řekl pan Heller).
    Má připomínka ke zločinosti žen vychází ze studie podkladů londýnského trestního soudu z let 1687 až 1912, které dokazují že až po 18, století byl podíl kriminalních případů mužů a žen takřka vyrovnaný. V 19, století došlo k poklesu podílu trestných činů žen - v roce 1895 až na 10 procent.
    V nově etablované buržoasní společnosti byla žena společensky izolována v domácnosti, a pokud se snažila radikálně vymanit končila často coby duševně chorá v nemocniční izolaci.
    Následkem emancipace žen opět stoupá počet trestaňkyn. V NSR v letech 2000 - 2009 zhruba o 25 procent a počet násilných činů žen o 65 procent.
    Odlišnost mezi mužem a ženou je dána formou kulturní skořápky.....opět bych řekl.
    MT
    March 3, 2013 v 12.54

    Já nevím, jestli to je s tou skrytější a kultivovanější formou zločinností u žen pravda.

    Říká se, že nejstrašnější je dětský gang (a africký dětský voják), potom ten dívčí gang ... a pak teprve nakonec ten mužský ...

    ... včetně prý agresivity, krutosti a bezohledné neuvěřitelně přímočaré bestiality ...

    Nevím.

    Žádný dívčí gang si mně dosud nepodal ... a v žádném mužském jsem nebyl začleněn ...
    a už to ve svých 54 letech asi těžko stihnu ...

    + Další komentáře