Za našich mladejch let, nebejval růžovej svět

Saša Uhlová

Přestože nás dnes genderové a rasistické stereotypy pohoršují, byli jsme možná ve svém vlastním dětství jejich spokojenými konzumenty.

„Mami, proč se mi Davídek smál, že mám holčičí kšiltovku?“ ptal se nedávno šestiltetý syn. Zamyslela jsem se, nadechla se a zjevila mu nepříjemnou pravdu o tom, že jsou lidé, kteří se domnívají, že růžová je holčičí barva. Dost bylo skleníku, příští rok půjde do školy a měl by to vědět.

„V Deníku Referendum zní kritické hlasy emancipovaných žen, které analyzují, ale nenaříkají. A debaty se účastní i muži.“
×

Krátce na to jsme společně kupovali dárek pro mou neteř. Vybrali jsme lodičku, ale prodavačka zaslechla, že dárek je pro holčičku a tak přispěchala s nabídkou, že pro holčičky mají plovací želvičky. Odmítla jsem želvičku, protože jsme chtěli právě a jen lodičku. Dárkovou tašku nabízela paní prodavačka také „holčičí“, poprosila jsem o neutrální. Po cestě na oslavu jsem pak čelila otázce, proč jsou želvičky holčičí víc než lodičky. A ani při nejlepší vůli jsem na ni nedokázala odpovědět. Proč vlastně?

Proč jsou regály v hračkářství často přísně rozdělené na chlapecké oddělení, kde se dají pořídit stavebnice, auta, lodě a zbraně, a dívčí oddělení, které se vyznačuje zejména tím, že je až strašidelně růžové? A v té růžové části lze kromě zkrášlovacích artefaktů zakoupit malé, někdy dokonce funkční domácí spotřebiče a další nezbytnosti: mixérky, žehličky, kávovarky, féníčky, kočárky, žehlící prkníčka a nádobíčko. Vše krásně růžové. Možná to naznačuje růžovou budoucnost při realizaci domácích prací.

Nepamatuju se z dětství, že by svět hraček byl až tak striktně rozdělen na dívčí a chlapecký. Hraček bylo méně a mnohem víc jsme si hráli „na něco“. Určitě taky vím, že moje oblečení mělo různé barvy. Třeba i šedou, hnědou, modrou. Ale jiná nedávná zkušenost mě přivedla na myšlenku, že si to možná trochu idealizuju, že má paměť je taky, jak to tak bývá, selektivní.

Čtu totiž dětem před spaním knihy, které jsem jako dítě četla taky. A nestačím se divit. Příběhy, které mě kdysi svou napínavostí uváděly do stavu příjemného vzrušení, jsou plné genderových a rasistických klišé. Domorodci z jiných koutů světa jsou v nich například líčení jako dost podivní, nevypočitatelní lidé, kterým nelze porozumět, protože to vlastně ani nejsou tak úplně lidé. Že holky něčemu nerozumí, a že kluci nepláčou, to je normálka. Tehdy jsem to ale neviděla. A tak nad těmi stejnými knihami, nad kterými jsem kdysi trávila v radostném blouznění své dětství, se dnes v duchu bouřím: „Už ani ty knihy nejsou, co bejvaly!“

    Diskuse
    February 22, 2013 v 10.39
    Růžová a holčičky
    Mnoho lidí si myslí, že růžová a dívky k sobě patří na základě nějaké odvěké tradice nejspíš zakotvené v biologicky dané esenci ženství. Ale ta tradice je méně než sto let stará. Ještě ve dvacátých letech se objevoval argument, že růžová je vhodná pro chlapce, protože je to aktivní barva, bledě modrá pro dívky, protože je klidná a něžná.
    PC
    February 22, 2013 v 11.52
    Promiňte, ale z Vašeho příspěvku na mě trochu dýchl závan krásného nového světa. Některé rozdíly mezi ženami a muži (chlapečky a holčičkami) přece vyplývají z lidské (biologické) přirozenosti a činí lidský svět pestrým a zajímavým, ne?
    February 22, 2013 v 13.8
    Lidská přirozenost
    Já bych hádal, že jste si myslel, že ta záliba holčiček v růžové vyplývá z lidské přirozenosti.

    Ty představy o tom, co je přirozené se v průběhu histrorie mění.

    Třeba tvůrci americké ústavy vůbec necítili žádnou potřebu do ní dát, že volí jen muži, bylo jim jasné, že z ženské přirozenosti plyne, že se žena do veřejného života neplete a ani o to nestojí. A ženy nevolily. No a když se potom po nějaké době ukázalo, že už to z té ženské přirozenosti neplyne, tak nebylo potřeba ústavu měnit, stačilo přidat dodatek, který zakazuje omezování volebního práva na základě pohlaví.
    February 22, 2013 v 13.37
    Rozdíly a stejnost (pro Pavla Cabana)
    Určitě je řada rozdílů mezi muži a ženami. Muži například nemohou otěhotnět a taky nekojí. Ale představa, že z toho vyplývá celý, jasně definovaný a pevný, soubor vlastností, preferencí a zájmů, je právě naopak to, co svět nepestrý, nezajímavý a šedivý, respektive růžovo-modrý, vytváří. Lidé jsou přeci strašlivě různí, a když vidím, jak jsou děti znásilňovány obecnými představami, co je pro ně vzhledem k jejich pohlaví vhodné, je mi jich líto.
    February 22, 2013 v 13.38
    Štěstí, slepota nebo skleróza
    Když to Saša píše, tak to tak asi bude, ale hlásím, že já jsem si toho přísného (!?) rozdělení hračkářství na klučičí a holčičí část prostě nevšiml. Ve které části asi byla ta lega se zvířátky, hrady, potápěči a cestovateli, co jsem kupoval (pro jistotu: v těch dvou posledních byly i potápěčky a cestovatelky, to vím jistě)? A ty stolní hry? Každopádně jsem rád, když jsou jinde panenky, autíčka, vojáci, domečky/domácnosti, dřevěná, gumová a chlupatá zvířátka.
    MP
    February 22, 2013 v 13.52
    Pavlovi Cabanovi
    Ty rozdíly nevyplývají z lidské, ale z biologické danosti, chcete -li přirozenosti. Nicméně na konkrétní lidské společnosti záleží, jak se tato danost projevuje. Jak se v ní definuje role ženy a muže. Souhlasím s Vámi, svět,ve kterém by obě role splynuly, by byl asi šedivý a nudný. Ale myslím, že máme na to být společností, ve které jedna z těch roli nebude ponižující či znevýhodňující -- a hlavně budou jak v ženských, tak mužských rolích bude dost prostoru pro velmi rozdílně variace na téma "Jsem muž" či "Jsem žena". A komerční úsilí, které má přesvědčit rodiče, že holčička by měla nosit růžovou a penál s Hello Kitty, k rovnosti rolí v úctě a právech příliš nepřispívá. Činí svět spíše nudným a dvojbarevně (růžovomodře) uniformním, než pestrým a zajímavým.
    February 22, 2013 v 15.48
    Také souhlasím, že rozdíly činí svět pestrý a zajímavý, ale myslím si, že takových přirozených rozdílů je až až, netřeba si žádné speciální vymýšlet navíc. A hlavně se pak z těch rozdílů nesmí vyvozovat další charakteristiky: jako například "dlouhé vlasy krátký rozum". Vlastně ani nevím, jestli se to přestalo říkat už po 1. světové válce, kdy začaly ženy nosit krátké účesy nebo teprve v 60. letech, kdy začali muži nosit dlouhé vlasy.
    February 22, 2013 v 16.6
    A co třeba mentální anorexie?
    Paní Uhlová je o genaraci mladší než já, tak si všímá jiných věcí. Na jejím článku mě přišlo zajímavé, že si všímá, v čem se ten tlak na dodržování genderových stereotypů přiostřil i když se v jiných oblastech přece jen uvolňuje.

    Tak například tlak na to, aby všechy ženy byly dokonale upravené, štíhlé a krásné se od dob mého mládí nesmírně zvětšil. Ne že by to tehdy nebylo významné, ale přece jenom dívek, pro které se třeba otázka toho, zda mají správnou velikost a tvar zadku, stala doslova záležitostí života a smrti, bylo mnohem méně než dnes. Třeba dívka, která má širší pánev a začne hubnout se může dostat do smrtící pasti, protože kostra člověka se sebevětším zhubnutím nezmění, jen se stane více viditelnou.
    PC
    February 22, 2013 v 18.45
    Děkuji za reakce, pokusím se odpovědět všem. Já mám za to, že, zjednodušeně řečeno, chlapečci prostě obecně tíhnou k tomu hrát si s autíčky a holčičky s panenkami. Muži a ženy jsou odlišní biologicky a z toho plynou rozdíly v psycho-socio-kulturní „nadstavbě“ – a díky bohu za to, protože jen tak mohou být komplementární. Rozdíly v přirozenosti žen a mužů nemají ale přece nic společného s rovným či nerovným zacházením, ponižováním a znevýhodňováním žen nebo mužů atp.! Muži a ženy jsou lidé a jsou si samozřejmě zcela rovni a právní a společenské normy by to - při zohlednění přirozenosti (každému, co mu náleží - muž nerodí a nekojí atp.) měly zohlednit. Analogicky např. z uznání odlišné povahy a potřeb mladých a starých lidí přece nijak neplyne, že by staří nebo mladí mohli být jakkoliv znevýhodňováni a že některé z těchto skupin mohla být upírána rovnosti. To je myslím zásadní nedorozumění v diskusi. Ano, i já mám za to, že podstatná je úcta k individualitě a že přirozeným variacím v rámci přirozené tendence nelze bránit. Mám ale obavu, že článek paní Uhlové (jejíž příspěvky čtu velmi rád) může směřovat, velmi nadneseně řečeno, k neúctě k "přirozenému světu". Nevím, jak se neteři líbila lodička, ale, zjednodušeně řečeno, myslím, že dětem je dobré jako dárek kupovat to, co se jim skutečně bude líbit, nikoliv to, o čem si myslíme, že by se jim líbit mělo.
    PH
    February 22, 2013 v 18.54
    Je o tom třeba mluvit
    Souhlasím s názorem, že je šedé přisuzovat dívkám/ženám růžovou.
    A co přejímání příjmení budoucího manžela? Naše dcery to vyřešily tím, že si ponechaly příjmení své a přidaly manželovo. Ale manželé mají jen své - také šedivost.
    Navrhuji, aby děti, které se narodí v nemanželském (přátelském) vztahu, mohly mít příjmení i po matce - např. holčičky.
    To abychom té šedivosti učinili přítrž.
    + Další komentáře