„Mami, proč se mi Davídek smál, že mám holčičí kšiltovku?“ ptal se nedávno šestiltetý syn. Zamyslela jsem se, nadechla se a zjevila mu nepříjemnou pravdu o tom, že jsou lidé, kteří se domnívají, že růžová je holčičí barva. Dost bylo skleníku, příští rok půjde do školy a měl by to vědět.

Krátce na to jsme společně kupovali dárek pro mou neteř. Vybrali jsme lodičku, ale prodavačka zaslechla, že dárek je pro holčičku a tak přispěchala s nabídkou, že pro holčičky mají plovací želvičky. Odmítla jsem želvičku, protože jsme chtěli právě a jen lodičku. Dárkovou tašku nabízela paní prodavačka také „holčičí“, poprosila jsem o neutrální. Po cestě na oslavu jsem pak čelila otázce, proč jsou želvičky holčičí víc než lodičky. A ani při nejlepší vůli jsem na ni nedokázala odpovědět. Proč vlastně?

Proč jsou regály v hračkářství často přísně rozdělené na chlapecké oddělení, kde se dají pořídit stavebnice, auta, lodě a zbraně, a dívčí oddělení, které se vyznačuje zejména tím, že je až strašidelně růžové? A v té růžové části lze kromě zkrášlovacích artefaktů zakoupit malé, někdy dokonce funkční domácí spotřebiče a další nezbytnosti: mixérky, žehličky, kávovarky, féníčky, kočárky, žehlící prkníčka a nádobíčko. Vše krásně růžové. Možná to naznačuje růžovou budoucnost při realizaci domácích prací.

Nepamatuju se z dětství, že by svět hraček byl až tak striktně rozdělen na dívčí a chlapecký. Hraček bylo méně a mnohem víc jsme si hráli „na něco“. Určitě taky vím, že moje oblečení mělo různé barvy. Třeba i šedou, hnědou, modrou. Ale jiná nedávná zkušenost mě přivedla na myšlenku, že si to možná trochu idealizuju, že má paměť je taky, jak to tak bývá, selektivní.

Čtu totiž dětem před spaním knihy, které jsem jako dítě četla taky. A nestačím se divit. Příběhy, které mě kdysi svou napínavostí uváděly do stavu příjemného vzrušení, jsou plné genderových a rasistických klišé. Domorodci z jiných koutů světa jsou v nich například líčení jako dost podivní, nevypočitatelní lidé, kterým nelze porozumět, protože to vlastně ani nejsou tak úplně lidé. Že holky něčemu nerozumí, a že kluci nepláčou, to je normálka. Tehdy jsem to ale neviděla. A tak nad těmi stejnými knihami, nad kterými jsem kdysi trávila v radostném blouznění své dětství, se dnes v duchu bouřím: „Už ani ty knihy nejsou, co bejvaly!“