Tento článek mi připadá výrazně lepší než předchozí, protože si podobně jako autor myslím, že trocha politické korektnosti by naší společnosti jen prospěla a malé omezení svobody většinové společnosti vede k větší svobodě okrajových a marginalizovaných skupin. Myslím, že je typické, že u nás byl a je kritizován multikulturalismus a politická korektnost a přitom ani jedno ani druhé tu nebylo politicky prosazováno, natož aby tu zdomácnělo. Větší odvaha je zajisté potřeba v naší společnosti k obhajobě jak multikulturalismu tak politické korektnosti než k jejich kritice. Ani jeden koncept není nekritizovatelný, ale odpovědný kritik si musí dát pozor, aby nebyl chápán jako ten, kdo přitakává Hradu, naší pravici i xenofobní veřejnosti.

V dřívějším příspěvku kritizoval kolega Škabraha politickou korektnost z hlediska rané kritické teorie a postmoderny, tedy hlavního viníka viděl v osvícenském racionalismu. Myslím, že fašismus a nacismus nebyly dítětem osvícenské racionality, ale retardovaných rasistických a nacistických teorií, které mají kořeny v primitivních kmenových náboženstvích a v nacionalismu. V tomto smyslu postmoderna nese některé rysy neokonzervatismu, jak přesvědčivě ukázal Habermas. Naopak osvícenský racionalismus je ve svých nejlepších výkonech (Kant, Rawls, Habermas) spojen s teoriemi demokracie, spravedlnosti, lidských práv, politické korektnosti.

Bohužel, kolego, myslím, že té dialektiky osvícenství se nezbavíme. Samozřejmě, že v tom nacismu se uplatnily vlastnosti, které v člověku byly přítomné vždy, tak jako v něm vždy byla přítomná solidarita. Ale to nic nemění na tom, že ten režim mohl vzniknout jen v moderní společnosti, s její masovou politikou, vysoce odosobněnou byrokracií, technologickým panstvím nad přírodou a hlavně vědou, jejíž autorita zaštítila např. rasovou teorii nebo eugeniku. Holocaust není pogrom, který se za pár dnů vyzuří, je to systematicky naplánovaná akce industriálně hygienického charakteru, dokonalý příklad vědeckého řízení společnosti.

Ta dialektika je už v Kantovi: kritičnost je zároveň požadavkem absolutní autority - nic nesmí zůstat kritiky ušetřeno, nic nemá nárok na úctu, co neprošlo rentgenujícím světlem rozumu... Ještě jinak: aby bylo možné zlomit autoritu Gemeinschaft (společenství) a vytvářet Gesselschaft (společnost), potřebujeme autoritu větší, než byly ty tradiční komunitní autority. Třeba stát. To se snad nikde neobešlo bez krve. I v USA, dávaných někdy za příklad relativně nenásilné revoluce, si to nakonec vyžádalo brutální občanskou válku, v níž šlo především o prosazení centrální ústavy s jejím univerzalismem základních práv (tedy federace) proti autoritám místních společenství (konfederace).

V nacismu a fašismu se pozoruhodně mísí modernost na rovině technické, organizační, atd., s antimodernismem na rovině ideálů; snaha vrátit se od nenáviděného velkoměsta mísícího vznešené s nízkým a barevné s bílým, vrátit se k tomu Gemeinschaft, autentickému společenství (možná tohle přivedlo k nacistům Heideggera, velkého kritika moderní techniky). Tuhle touhu po návratu každopádně moderní společnost vyvolává vždy a znovu. Viz i debata pod článkem o sexuální výchově...

Adorno a Horkheimer zdůrazňovali, že je třeba se vyrovnat s tou temnou stránkou osvícenství (s jeho tendencí k panství), aby ji jako záminku nepoužili "nepřátelé pokroku", tj. antimodernisté. Když jejich - tak trochu odpadlý žák - Habermas hovoří o osvícenství jako "nedokončeném projektu", tak je k němu sice daleko vstřícnější, ale vlastně na to navazuje - předpokládá totiž, že tam je nějaký problém, nějaký blok, díky němuž to zůstalo právě jen nedokončeným projektem. A+H by řekli, že se osvícenství stalo "masovým podvodem", tj. v rozporu se svými emancipačními možnostmi se stalo nástrojem udržování statusu quo.

Bylo by to na delší a důkladnější diskusi, ale myslím, že bychom měli rozlišit dvojí kritiku osvícenství, jednak tu, kterou dělali Kant a Habermas a potom tu, kterou dělali Nietzsche, Heidegger, Horkheimer a Adorno. Zatímco na té první lze budovat liberální demokracii, na té druhé ne. Připisovat fašismus a nacismus spíše Kantovi než Nietzschemu je asi totéž jako připisovat oběti druhé světové války demokratům, kteří hynuli v koncentračních táborech než Hitlerovi a rasovým teoretikům. Nakonec bychom mohli dospět k tomu, že demokraté, kteří odporovali Hitlerovi a nacismu si za to mohli sami. Nedělám rovnítko mezi Nietzsche = nacionální socialismus = Hitler, jen varuji před některými problematickými závěry z dialektiky osvícenství, které si řada postmodernistů osvojila, kdežto Habermas ne. Myslím, že dialektika osvícentství je také poznamenána šokem z Ameriky, ten popis masového kulturního průmyslu, to už je více kritika Ameriky než fašistického Německa. Myslím, že to chce také kritiku osvícenství číst kriticky.

Kritiku nelze hodnotit podle toho, zda se na ní dá něco budovat. Kritika nemusí být konstruktivní a někdy ani nemůže, protože by se pak bála říct všechno. Ano, Dialektika osvícenství působí bezvýchodně. Ale dobrá kritika má především provokovat myšlení, ne dávat odpovědi, ty jsou často tím, co jako první propadne v prověrce času. Kdo dnes bere Platónovu představu ideálního státu? Skoro nikdo asi. Ale kdo si ji troufne v politickém myšlení obejít s tím, že se na ní nedá nic budovat?

Já přece netvrdím, že Kant může za Osvětim. Jen říkám, že ta Osvětim vznikla právě v moderní společnosti a že to není náhoda. Je tady přece i silná sociologická tradice (od Webera), která upozorňuje na něco podobného.

že pohled na historii úspěšnosti jednoho z hlavních rysů osvícenství, kterým je úsilí o funkční režim na principu tolerance bránící zneužívání moci jejím rozdělením mezi konkurující jak v politickém tak ekonomickém prostředí, vyzývá k ostražitosti. Ukázalo se, že systém vzájemné neutralizace destruktivních sil není racionelně předvídatelný byl a zůstává nadále romantickou představou s omezeným ručením. Ve hře jsou dosud nepoznané, popř poznané komponenty lidské brutality.