Proč se nebát politické korektnosti
Martin ŠkabrahaJe politická korektnost ohrožením svobody? Není, jen nás nutí části svobody se vzdát, abychom spolu mohli žít v míru. V tomto smyslu navazuje na ducha společenské smlouvy.
V minulém článku jsem psal o tom, že politická korektnost je především projevem osvícenské kultury, oné „tradice distancování se od všech tradic“, ale že s sebou také nese nedůtklivý individualismus, který může vést k neschopnosti vidět hlubší společenské souvislosti — na jedné straně až úzkostlivá snaha nikoho neurazit a nezpůsobit mu tak újmu zneuznání, na druhé straně faktické podřízení jednotlivce neprůhledné kapitalistické ekonomice.
V tomto komentáři se chci zamyslet nad tím, zda jsou oprávněné obavy těch, kdo v PK vidí nebezpečí nového autoritářství či snad i totalitarismu, každopádně represivního režimu, který bude trestat vyjadřování nepohodlných názorů, zejména kritiky vedené z pozic ohrožené a bránící se tradice.
V dřívějším příspěvku kritizoval kolega Škabraha politickou korektnost z hlediska rané kritické teorie a postmoderny, tedy hlavního viníka viděl v osvícenském racionalismu. Myslím, že fašismus a nacismus nebyly dítětem osvícenské racionality, ale retardovaných rasistických a nacistických teorií, které mají kořeny v primitivních kmenových náboženstvích a v nacionalismu. V tomto smyslu postmoderna nese některé rysy neokonzervatismu, jak přesvědčivě ukázal Habermas. Naopak osvícenský racionalismus je ve svých nejlepších výkonech (Kant, Rawls, Habermas) spojen s teoriemi demokracie, spravedlnosti, lidských práv, politické korektnosti.
Ta dialektika je už v Kantovi: kritičnost je zároveň požadavkem absolutní autority - nic nesmí zůstat kritiky ušetřeno, nic nemá nárok na úctu, co neprošlo rentgenujícím světlem rozumu... Ještě jinak: aby bylo možné zlomit autoritu Gemeinschaft (společenství) a vytvářet Gesselschaft (společnost), potřebujeme autoritu větší, než byly ty tradiční komunitní autority. Třeba stát. To se snad nikde neobešlo bez krve. I v USA, dávaných někdy za příklad relativně nenásilné revoluce, si to nakonec vyžádalo brutální občanskou válku, v níž šlo především o prosazení centrální ústavy s jejím univerzalismem základních práv (tedy federace) proti autoritám místních společenství (konfederace).
V nacismu a fašismu se pozoruhodně mísí modernost na rovině technické, organizační, atd., s antimodernismem na rovině ideálů; snaha vrátit se od nenáviděného velkoměsta mísícího vznešené s nízkým a barevné s bílým, vrátit se k tomu Gemeinschaft, autentickému společenství (možná tohle přivedlo k nacistům Heideggera, velkého kritika moderní techniky). Tuhle touhu po návratu každopádně moderní společnost vyvolává vždy a znovu. Viz i debata pod článkem o sexuální výchově...
Adorno a Horkheimer zdůrazňovali, že je třeba se vyrovnat s tou temnou stránkou osvícenství (s jeho tendencí k panství), aby ji jako záminku nepoužili "nepřátelé pokroku", tj. antimodernisté. Když jejich - tak trochu odpadlý žák - Habermas hovoří o osvícenství jako "nedokončeném projektu", tak je k němu sice daleko vstřícnější, ale vlastně na to navazuje - předpokládá totiž, že tam je nějaký problém, nějaký blok, díky němuž to zůstalo právě jen nedokončeným projektem. A+H by řekli, že se osvícenství stalo "masovým podvodem", tj. v rozporu se svými emancipačními možnostmi se stalo nástrojem udržování statusu quo.
Já přece netvrdím, že Kant může za Osvětim. Jen říkám, že ta Osvětim vznikla právě v moderní společnosti a že to není náhoda. Je tady přece i silná sociologická tradice (od Webera), která upozorňuje na něco podobného.