V minulém článku jsem psal o tom, že politická korektnost je především projevem osvícenské kultury, oné „tradice distancování se od všech tradic“, ale že s sebou také nese nedůtklivý individualismus, který může vést k neschopnosti vidět hlubší společenské souvislosti — na jedné straně až úzkostlivá snaha nikoho neurazit a nezpůsobit mu tak újmu zneuznání, na druhé straně faktické podřízení jednotlivce neprůhledné kapitalistické ekonomice.

V tomto komentáři se chci zamyslet nad tím, zda jsou oprávněné obavy těch, kdo v PK vidí nebezpečí nového autoritářství či snad i totalitarismu, každopádně represivního režimu, který bude trestat vyjadřování nepohodlných názorů, zejména kritiky vedené z pozic ohrožené a bránící se tradice.

Představme si, jak by to asi vypadalo, kdyby i k nám dorazila naplno politická korektnost v podobě ne pouhého módního trendu, o němž se všude mluví, ale v institucionalizované formě. Mohlo by to vypadat tak, že každá veřejná instituce, jako je třeba univerzita, by zavedla cosi jako kodex politicky korektního vyjadřování, který by všichni její studenti a učitelé museli podepisovat. V takovém kodexu by asi byly imperativy typu: vyhnout se sexuálním narážkám nebo naznačování méněcennosti některého pohlaví; vyhnout se formulacím, jež by mohly urazit něčí náboženské cítění; nedělat narážky na barvu pleti; při výkladu látky jako jsou objevné plavy a kolonialismus nenaznačovat údajnou civilizační méněcennost jiných kultur; nezpochybňovat Šoa či genocidu Arménů; neprojevovat averzi vůči nějakému etniku, třídě, příslušníkům politické strany, a tak dále… Podoby takového kodexu by se mohly lišit počtem bodů i mírou konkrétnosti, patrně by ale byly v tomto duchu.

Co by se stalo při porušení některého z bodů, resp. při stížnosti na někoho, kdo se údajně dopustil nekorektnosti? Pravděpodobný postup by byl ten, že by se sešla nějaká etická komise (pokud možno veřejně), která by — při prokázání přestupku — nařídila dotyčnému omluvu, případně přijetí nějakého dalšího opatření (odstranění nějakého studijního materiálu, apod.). U „recidivistů“ by asi připadaly v úvahu tvrdší postupy, v krajním případě rozvázání pracovního nebo studijního poměru.

Samozřejmě, že s existencí takového závazného kodexu by byly spojeny různé problémy, včetně potenciálního konfliktu s akademickou svobodou. Můžeme vzít feministické profesorce právo vyjadřovat se o fundamentalisticky pojatém náboženství (včetně některých křesťanských skupin) jako o represivním vůči ženám? A co když přijde nějaký historik s relevantními argumenty, dokládajícími, že není adekvátní hovořit o vraždění Arménů Turky za první světové války jako o genocidě? Zakážeme mu to?

K tomu je třeba především říct, že politická korektnost není nějaká temná síla, která se na nás žene, aby zničila naši civilizaci, kterýžto dojem se snaží vyvolávat autoři serverů jako je tento. Je to prostě soubor opatření, o jejichž podobě a vztahu k jiným hodnotám se sami rozhodujeme, a je jen na nás, jak upravíme konkrétní mechanismy jejich fungování — tedy i to, kudy vést hranici např. mezi akademickou svobodou a požadavky politické korektnosti.

Politická korektnost nás pochopitelně připravuje o kus naší svobody obecně. V tom ale není ničím jiným než pokračováním ducha společenské smlouvy, o nějž se opírá i myšlenka liberální demokracie. Ještě před Johnem Lockem ji, pravda, formuloval obhájce absolutní despocie Thomas Hobbes, zjevně nevidoucí, že nebezpečí skrývající se v nekontrolované centrální moci může být minimálně stejně velké jako nebezpečí spojené se stavem občanské války „všech proti všem“.

Základní Hobbesova intuice ale zůstává: abychom spolu mohli v míru žít, musíme se nejdříve vzdát části své svobody. Třeba — v našem kontextu — vzdát se svobody šířit veřejně nenávist k abrahámovským náboženstvím nebo svobody říct studentce u zkoušky, že jí to dneska fakt sekne. Ano, musím v tomto smyslu vlastně i potlačovat svoji přirozenost — a např. xenofobie je přece geneticky zakódovaná, to už věda dokázala, tvrdí nám strážci naší identity. Není snad ale třeba zdůrazňovat, že společnost je civilizovaná do té míry, do jaké umí získat distanci vůči svým „přirozeným“ (což zpravidla vlastně znamená „navyklým“) reakcím. Činí nás to vzájemně předvídatelnějšími, a tedy i důvěryhodnějšími — prostě se jeden druhého méně bojíme.

Nemyslím si proto ani, že by PK byla zbraní proti kritickému myšlení a vyjadřování. Jsem přesvědčen, že v absolutní většině případů (ne-li všech) se lze vyjadřovat o různých sociálních jevech kriticky, aniž bychom porušovali PK. A nemyslím to tak, že budeme mluvit tajnůstkářsky, jakoby s mrkáním oka („jistí naši spoluobčané, které nemohu jmenovat, abych nebyl označen za rasistu“ — takovéto vyjadřování je samozřejmě rasistické), ale tak, že budu formulovat svoji kritiku co nejvíc podloženě a vyargumentovaně.

Když řeknu, že islám upírá ženám svobodu a rovnost, vyjadřuju se sice na první pohled (poslech) radikálně, ale současně dost vágně; když řeknu, že z pohledu západního liberálního chápání role ženy se ty a ty prvky islámu jeví jako nepřijatelné nebo aspoň problematické (a pokud možno vysvětlím proč), vyjádřím se daleko přesněji. Spolu s tlakem na zdvořilost vůči druhým tak může jít o tlak na preciznější kritické myšlení, zvažující, zda to, co tvrdím, není třeba zabarveno neoprávněným zobecňováním a neuvědomělými předsudky. Politická korektnost se tak může stát „praxí objektivity“, tj. schopnosti podívat se na vlastní pozici z určitého nadhledu, simulujícího pohled „nestranného pozorovatele“, třeba rozhodčího ve fotbale (který není někým mimo hru, ale jejím specifickým akterém). Bez této praxe nemůže existovat moderní demokracie. Je to vlastně umění reflektovat a sdělovat nejen to, co vidím, ale také to, odkud se dívám. A může vůbec to první mít nějaký smysl bez toho druhého?