Paleta sociální pomoci ve vyloučených lokalitách dostala v nedávné době další odstín, když pracovníci děčínské charity v čele s Růženou Ďorďovou začali se svými romskými klienty společně vařit a vaření je také vyučovat. Pouhá informace vyvolá mnoho asociací a ne všechny jsou pozitivní — představa pionýrského (pro mladší, respektive mnohem starší skautského) tábora s kotlíky a ešusy je z nich nejblíže po ruce.

Jsou na tom romští obyvatelé Děčína skutečně tak zle, že je jejich situaci potřeba řešit nějakou „polévkou pro chudé“? Nebo snad Romové neumějí vařit, že je to někdo musí učit? Odpověď zní dvakrát „to ani ne“; než se k ní však dostaneme, zastavme se u možných námitek.

Vizi „necivilizovaného cikána, který neumí pořádně jíst“ odráží už sám český slovník: maso „po cikánsku“ znamená rychlou, ledabylou úpravu, hodně kořeněnou, aby překryla případné chuťové nedostatky, „cikánská“ strava potom jídelníček nevyvážený, nevybraný, plebejský.

Možná právě toto zakořeněné mínění vedlo spolu s obecnou protiromskou nevraživostí rodiče žáků jisté základní školy, aby se ostře postavili plánům představit ve školní jídelně tradiční romskou kuchyni, jak informovala média v nedávné minulosti — jako by se báli, že samy tyto pokrmy by mohly dětem nějak ublížit.

↗

Romové čelí řadě předsudků i ohledně svého stravování.

Nebylo by nezajímavé vědět, zda „cikánské jídlo“ představuje v očích dotyčné části veřejnosti větší zdravotní ohrožení než krmě, kterou potomci ve školních jídelnách, a zvláště pak mimo ně konzumují obvykle; že stravovací návyky značné části domácí populace jsou více než tristní, je známá věc, která dělá vrásky nejen obezitologům či kardiolologům.

Tradiční romské recepty jako halušky s tvarohem, střívka „goja“ plněná brambory s cibulí nebo placky „marikľa“ přitom představují alternativu tak zdravou, že by mnozí současní výživoví experti mohli zaplesat. A je paradoxem, že v rámci „zkulturňování“ romských domácností v éře socialistického budování přičinlivé sociální pracovnice právě proti těmto pokrmům brojily a přeučovaly „cikánky“ na majonézový salát se smaženým řízkem.

Jinou rovinu této gastronomické osvěty „necivilizované chudiny“ zachycuje klasik české selské literatury Josef Holeček, když ve svém monumentálním eposu Naši tesá postavu rozmařilé kněžny Ady, vyučující své vesnické poddané vaření z nudy, rozmaru — jako nácvik cirkusového čísla, který se živé hračky naučí předvádět, dokud někoho baví se na ně dívat.

Nic z toho však nestojí za zmíněným děčínským projektem. Ve společné kuchyni se hromadně vaří především proto, že — jak ví každý, kdo je zvyklý krmit početnější rodinu — vaření ve velkém vyjde vždy levněji než pro jednoho, dva nebo tři.

Pro rodiny s minimálním příjmem není zanedbatelná ani skutečnost, že jídlo, které si odtud hotové odnesou domů, neznamená zároveň nárůst plateb dané domácnosti za energie (provoz kuchyně je hrazen z financí vyčleněných na daný projekt). A v neposlední řadě se tu ženy skutečně procvičí též v kuchařských dovednostech.

To však neznamená dozvědět se, jak správně osmažit šnycl. Spíše než ten či onen recept se klienti potřebují naučit to, co si žádá jejich omezující situace: „vařit z vody hody“, jak praví úsloví, čili uvařit dobře, a přitom za málo. Začíná to už u nákupu: „Klient dostane do ruky stovku, a odmlouvá, že za to nic nenakoupí,“ shrnuje základní problém Růžena Ďorďová.

Při společném sestavování seznamu a jeho propočtení se ale najednou do stokoruny vejde kilo brambor, cibule, kus měkkého salámu i několik vajec, a na světě je plnohodnotný pokrm. Zní to možná banálně, ale ani schopnost najíst se — tedy i jídlo nakoupit v závislosti na svých finančních možnostech a připravit je — nemá nikdo sám od sebe.

Přitom jde o položku nikoliv zbytnou, ale pro život naprosto základní. A jelikož počet lidí ve většinové společnosti, kteří umějí vařit, ba hospodařit, podle výživových expertů klesá, a přitom stoupá číslo těch, kdo si nemohou dovolit jíst v restauračních zařízeních, není možná daleko doba, kdy se tyto dovednosti budou tzv. „bílí“ učit třeba právě od děčínských Romů.