Paleta sociální pomoci ve vyloučených lokalitách dostala v nedávné době další odstín, když pracovníci děčínské charity v čele s Růženou Ďorďovou začali se svými romskými klienty společně vařit a vaření je také vyučovat. Pouhá informace vyvolá mnoho asociací a ne všechny jsou pozitivní — představa pionýrského (pro mladší, respektive mnohem starší skautského) tábora s kotlíky a ešusy je z nich nejblíže po ruce.

Jsou na tom romští obyvatelé Děčína skutečně tak zle, že je jejich situaci potřeba řešit nějakou „polévkou pro chudé“? Nebo snad Romové neumějí vařit, že je to někdo musí učit? Odpověď zní dvakrát „to ani ne“; než se k ní však dostaneme, zastavme se u možných námitek.

Vizi „necivilizovaného cikána, který neumí pořádně jíst“ odráží už sám český slovník: maso „po cikánsku“ znamená rychlou, ledabylou úpravu, hodně kořeněnou, aby překryla případné chuťové nedostatky, „cikánská“ strava potom jídelníček nevyvážený, nevybraný, plebejský.

Možná právě toto zakořeněné mínění vedlo spolu s obecnou protiromskou nevraživostí rodiče žáků jisté základní školy, aby se ostře postavili plánům představit ve školní jídelně tradiční romskou kuchyni, jak informovala média v nedávné minulosti — jako by se báli, že samy tyto pokrmy by mohly dětem nějak ublížit.