V krajině českých sociálních hnutí objevíte bílé límečky z velkých neziskovek s mezinárodním zázemím nebo filantropické miliardáře a milionáře, kteří se rádi vyjadřují nejen slovně, ale i finančně; fanatické antikomunisty, stejně jako ekologické aktivisty přivazující se na Šumavě ke stromům; odboráře halasící na náměstích; squattery upozorňující na problematickou nedobytnost soukromého vlastnictví nemovitostí nebo levicově smýšlející akademiky. Není proto překvapením, že média si občanského aktivismu všímají ve velmi různé míře a s velmi různým zabarvením.

Rekonstrukce státu a rekonstrukce sociálna

Minulý týden se mi poštěstilo být na dvou akcích, které na pomyslném kontinuu občanského aktivismu stojí snad nejdál od sebe — na zahajovací recepci protikorupčního projektu Rekonstrukce státu ve Slovanském domě a debatě o krizi sociálního bydlení (nejen) na Ostravsku nebo Ústecku, kterou pořádala v podstatně komornějším a neformálnějším prostředí suterénu kavárny iniciativa Bydlení pro všechny.

Na jedné straně z pódia hovořily tváře velkých českých neziskovek a politici v čele s vicepremiérkou Peake hojně podporováni sálem symbolicky přestřihávali chapadla chobotnice české korupce; na straně druhé o svém osudu vyprávěli dva z vystěhovávaných Romů z ubytoven v Přednádraží a Předlicích a aktivisté, kteří jim přijeli na pomoc, když hrozilo, že majitel zchátralého domu rodiny prostě jen tak vyhodí, i když měli platné nájemní smlouvy.

Rekonstrukci státu se z celkem pochopitelných důvodů povedlo zaujmout značnou část médií, a pravděpodobně také veřejnost, a jako „té správné“ občanské iniciativě se jí podařilo dostat dokonce do agendy nedělních Otázek Václava Moravce. Vysvětlení je poměrně prosté — boj proti korupci je (celkem oprávněně) v české společnosti „in“, zejména pokud se tváříte dostatečně nadideologicky a oplýváte potenciálem expertního vědění nebo finančních prostředků.

Naproti tomu boj proti byznysu s chudobou, která je navíc často spojována s Romy, je pro média předmětem poněkud ožehavým. Velký podíl na tom pochopitelně mají předsudky, které majorita vůči Romům chová, ale také zakořeněná představa o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a vůbec podnikání celkem bez ohledu na to, jaké důsledky může mít. Na debatě to ve svém příspěvku shrnula advokátka Klára Samková — v současné praxi se poněkud zapomíná na to, že vlastnictví také zavazuje.

Změny v systému, změnit systém

Rekonstrukce státu by mohla mít šanci na úspěch, protože se jedná o iniciativu programově rozhodně spíše reformistickou než revoluční. Její požadavky v podobě devíti protikorupčních opatření nejsou nerealistické, volební období se pomalu dostává do závěrečného roku a političky a politici, kteří se zaklínali bojem proti korupci, jednoduše musí přesvědčit své potenciální voliče, že to myslí skutečně upřímně. Realismus je ale poněkud dvojsečnou zbraní — vedle uvěřitelnosti a uskutečnitelnosti totiž může přispět k tomu, co v tiskové konferenci nazval David Ondračka „upouštěním páry z toho kotle veřejné nespokojenosti a sociálních tlaků“. Jinými slovy — nespokojená společnost se nažere, systém zůstane celý.

Nechci nijak zpochybňovat boj proti korupci, měla jsem ale intenzivní pocit, že těch devět opatření představuje jen poměrně omezené řešení problému, který se jmenuje úpadek veřejných financí. A do něj spadají i problémy jako jsou daňové ráje, danění firem nebo daňová optimalizace. Do něj spadají i problémy jako etika vlastnictví nebo garance potřeb jako je důstojné bydlení. Problémy zasluhující širší veřejnou debatu, které se nedají tak snadno „odbýt“ plánem na přijetí několika zákonů.

Je logické, že pro média je snazší sledovat konkrétní kauzy nebo konkrétní kroky, protože je to o poznání jednodušší, než se dlouze zamýšlet nad diskusí o proměně systému. Je také o poznání přijatelnější sledovat takový typ aktivismu, který právě s proměnou nebo diskusí o systému nemá mnoho společného — aktivismus bohatých mezi ně určitě patří, stejně jako aktivismus bílých límečků z neziskovek.

Squatteři, anarchisti, ale i někteří levicoví intelektuálové pochopitelně mohou být v lepším případě vnímáni jako poněkud nerealističtí utopisté, které není nutné brát vážně, v horším případě jako enormně nebezpeční extrémisté, kteří chtějí Českou republiku vrátit před rok 1989 nebo dokonce do roku 1948. Ale o fenoménu antikomunismu ve veřejném prostoru zase někdy jindy.