22. února zveřejnil nejstarší izraelský denik Haaretz zprávu o tom, že vrchní ukrajinský rabín vyzval Židy v Kyjevě, aby opustili město a pokud možno i zemi, protože by se mohli stát obětí antisemitských útoků. Zpráva se rozletěla a byla hojně sdílena jako doklad toho, že na Ukrajině hrozí antisemitismus spojený s radikální částí Majdanu.

Ještě téhož dne byla zpráva na stránkách Haaretzu opravena. Nešlo o hlavního ukrajinského rabína, ale o jednoho ze dvou rabínů stojících v opozici vůči vrchnímu rabínovi v Kyjevě. Vrchní rabín Jákob Dov Bleich naopak o několik dní později spolu s dalšími představiteli ukrajinských církví a náboženských společností vydal prohlášení odsuzující ruskou agresi a odmítající, že by na Ukrajině docházelo k diskriminaci na základě jazyka, národnosti či náboženského vyznání.

Výmluvná ukázka informační války, která se ve věci Ukrajiny rozhořela. Protichůdné zprávy, stanoviska, hodnocení mohou přicházet z nečekaných zdrojů, pravděpodobnost zkreslení či prostě omylu je velká. Stejně tak velké je pokušení přijmout za svůj pouze jeden pohled na věc a vše, co se s ním neshoduje, jednoduše „ze zásady“ odmítat.

Realita je přitom, jako vždy, někde mezi názorovými krajnostmi. Ne uprostřed, ale někde mezi. Zůstaneme-li u zvoleného příkladu, skutečnost je velmi pravděpodobně taková, že se mnozí ukrajinští Židé skutečně cítí ohroženi současnou situací v zemi.

V této části Evropy je antisemitismus, bohužel, trvale přítomný jako rub odedávna silné přítomnosti židovské, a příliš nezáleží na vládnoucím režimu. Při jakémkoli otřesu stávající vlády se zcela přirozeně zvyšuje pravděpodobnost antisemitských, stejně jako jakýchkoli jiných násilností.

Nejvyšší představitel židovské komunity v zemi se pak, opět zcela pochopitelně, snaží strach mírnit a uklidňovat situaci, což je velmi potřeba. To ovšem neznamená, že neexistuje žádné ohrožení, a už vůbec ne, že nemůže být pociťováno.

Ohroženi se v situaci mocenské změny a nestability mohou cítit i představitelé jiných menšin, například někteří volyňští Češi. A vlastně všichni obyvatelé; jedinou stávající jistotou na Ukrajině je totiž nejistota ohledně budoucnosti.

Mezi dvěma strachy

Jádrem horkého informačního konfliktu o Ukrajinu je střet dvojího strachu: z fašismu a neonacismu na jedné straně, z putinovského expanzivního režimu (v pozadí se stále přítomným stínem sovětského impéria) na straně druhé. Strach je vždy něčím reálným, bez ohledu na to, zda a nakolik jeho příčiny odpovídají skutečnosti. Reálné jsou propagandistické motivace k „využití“ strachu. A velmi reálné jsou důsledky tohoto strachu.

Strach z fašismu a obnovení ukrajinského banderovského nacionalismu je dnes nepochybně nejsilnější v Rusku, kde oficiální média vykreslují dění na Ukrajině jako fašistický převrat řízený ze Západu. Před referendem na Krymu jsme mohli vidět sugestivní plakát s dvojí podobou poloostrova — rudočernou s hákovým křížem, nebo v barvách ruské vlajky.

Důležitou okolností je to, že právě v této době dochází v Rusku k dalšímu omezování svobody a plurality médií. Stav „informační války“ je v režimu s autoritářskými prvky vítanou příležitostí k dalšímu utáhnutí šroubů. Je totiž možné jasně označit nepřítele a zakročit proti němu.

Vnitřním nepřítelem se stává v podstatě každý, kdo jakýmkoli způsobem kritizuje postup ruské vlády, jako třeba významný historik (a spoluautor sociální nauky ruské pravoslavné církve) profesor Andrej Zubov, který po své kritice ruské anexe Krymu čelil hrozbě vyhazovu z elitní moskevské univerzity MGIMO.

Varování před alarmismem

Postavení ukrajinské krajní pravice v dnešní kyjevské vládě je výsledkem mimořádné situace. Jak Pravý sektor Dmytra Jaroše, tak strana Svoboda Olega Ťahnyboka vytěžily maximum z poslední, vyostřené fáze majdanského převratu.

Obrazně řečeno — kdyby před kyjevským parlamentem nestáli radikální příslušníci Majdanu, aby si pohlídali poslance a zabránili jakýmkoli ústupkům vzhledem k Janukovyčovi a dohodě s ním, radikálové by dnes v žádných postech pravděpodobně nebyli.

↗

Postavení ukrajinské krajní pravice v dnešní kyjevské vládě je výsledkem mimořádné situace. Foto Vojtěch Boháč

Rozsáhlá skupina ukrajinských i mezinárodních odborníků na nacionalismus a krajní pravici na Ukrajině zveřejnila stanovisko varující před jednostranným zdůrazňováním krajně pravicových skupin v rámci majdanských demonstrantů. Zdůrazňují, že jak nenásilná, tak i násilná část kyjevského protestního hnutí zahrnuje širokou škálu postojů, včetně těch krajně pravicových a levicových.

Dále tito odborníci varují zvláště levicové komentátory před přehnaným zdůrazňováním ukrajinského nacionalismu a krajní pravice. Tento „alarmismus“ podle nich jen pomáhá dirigentům ruského imperiálního ultranacionalismu typu Alexandra Dugina, ideologa Putinovy Eurasijské unie.

Rusko, jehož oficiální propaganda tak hojně využívá obviňování druhých z fašismu, má paradoxně dnes k fašismu samo hodně blízko a představuje pro sociální spravedlnost, práva menšin a politickou svobodu na Ukrajině mnohem větší hrozbu než celá ukrajinská krajně pravicová scéna dohromady.

Zajímavé na prohlášení expertů na ukrajinskou radikální pravici je to, že nebezpečí radikalizace na Ukrajině a vzrůstu extrémismu a nacionalismu stejně jako postupného posilování radikální složky protestního hnutí nepodceňují. To vše je podle nich ale především důsledkem křehkosti a nestability Ukrajiny jako státu ve stavu přerodu, s nejasným národním vymezením a s obrovskými sociálními a hospodářskými problémy.

Jak přežít horkou informační válku

V České republice má horká informační válka podobu vyostřování postojů. Na jedné straně se objevuje jakýsi až mobilizační duch, ruské nebezpečí je vnímáno tak silně, jakoby se Rusové hned nazítří chystali pod záminkou ochrany vlastního obyvatelstva anektovat Karlovy Vary. Mluví se o české zbabělosti a na druhé straně o nevykořenitelném ruském sklonu k despocii. Posilují se předsudky a jednostranné vnímání skutečnosti.

Na druhé straně přibývá postojů téměř vzývajících Putinovo Rusko jako zachránce buď před fašismem, dekadentní demokracií, stejně dekadentní a zároveň totalitní Evropskou unií či imperialistickými Spojenými státy. Nejde přitom jen o veřejně známé osobnosti, jako je bývalý senátor Jiří Vyvadil, zakládající skupinu Přátelé Ruska. Stačí si projít diskuse pod články k tématu na některých serverech a z ojedinělých postojů se rázem staně silný proud.

Názorový konflikt není sám o sobě ničím negativním. Vlastně se bez něj svobodná společnost neobejde. Potíž ale nastává, pokud mezi protikladnými názory nelze najít pojítko, jakési společné minimum hodnot a přesvědčení o tom, co je základní a podstatné. Pokud tomu tak není, skutečně hrozí „řetězová štěpná reakce“ a rozpad společnosti do vzájemně nekomunikujících znepřátelených názorových skupin.

Hledání základního konsensu, jakéhosi demokratického minima, na němž se přes všechny názorové rozdíly může shodnout ne-li celá společnost, pak alespoň její velká většina, se neobejde bez námahy. Ta je dokonce dvojí: budování vlastního postoje stálou konfrontací vlastních názorů s pluralitou informačních zdrojů, a velká představivost a schopnost vcítění při setkávání s názory a postoji odlišnými.

Zřejmě jen tato dvojí námaha může zabránit tomu, aby se názorové extrémy nebo nekritické přejímání předsudků a zjednodušených pohledů staly většinovým. To by totiž znamenalo, že jsme v horké informační válce neobstáli, a hlavně že jsme neobstáli jako svobodná společnost. Následky by byly dalekosáhlé.