↗

Kampaníkům Kaczyńského strany se podařilo vylíčit nepříliš známého propagátora nacionalistického výkladu polských dějin jako selfmademana, který se vypracoval z amatérského fotbalisty a pouličního bitkaře na historika a státníka-vlastence s velkým srdcem, jenž přitom neztratil svoji maskulinitu. Foto achiv Karol Nawrocki, X/Twitter

Letošní polské prezidentské volby byly historicky těsné, zoufale nevěcné a ohromně personalizované — to platí zejména, jde-li o druhé volební kolo završivší se tuto neděli. Oba tábory se snažily vytvářet ze smyšlených i skutečných slabin druhého kandidáta jeho temný mediální obraz, který však v polarizované společnosti nevedl čistě ke ztrátě podpory, nýbrž i k jejímu upevňování.

Politický systém s prezidentem, jenž disponuje silným vetem, ponouká strany, aby do voleb nominovaly postavy, které se nebudou protivit „správné stranické linii“, tedy osoby spíše slabé nebo bez větší známosti či zázemí. Taková situace nastala v Polsku i tento rok.

Oba kandidáti byli politicky vzato slabí nebo s výraznými vadami na kráse. Poražený Rafał Trzaskowski je ve skutečnosti a přes bohatou kariéru „generický liberál“, nedůrazný a neprůrazný politik, kterého příliš nebaví řízení Varšavy a raději by intelektuálně exceloval jako ministr zahraničí nebo prezident (pro oboje by se hodil lépe). Intelektuál z dobré rodiny (pravice v rámci svého opožděného antikomunismu našla v této rodině hned několik agentů tajné policie), který má u svých odpůrců pověst člověka nechápajícího problémy normálních lidí.

Na druhé straně byl vítěz Karol Nawrocki, nepříliš známý nacionalistický historik z polské analogie ÚSTRu, kterého vytáhl z rukávu předseda PiS Kaczyński. Geniálnímu a cynickému Kaczyńskému se podařil už podruhé stejný krok — vybral málo známého kandidáta, který vyhraje prezidentské volby. I Andrzej Duda byl před deseti lety málo známý, ale jinak kampaňový typ.