„Kdysi bylo zvykem, že žena musí být panna, aby se mohla vdát. Kdybychom se k tomu vrátili, vyřešili bychom problémy.“ „Podle mého přesvědčení je federalizace EU dnes tak hluboká, že zbývá buď jen Polexit, nebo evropský superstát a rozplynutí naší suverenity. Polsko by mělo zažádat o vstup do BRICS a Šanghajské organizace pro spolupráci.“ Tyto a mnohé další výroky, jež zazněly na nedávném sjezdu strany polského europoslance Grzegorze Brauna, názorně ilustrují, že sousední Polsko má čím dál větší problém s krajní pravicí a extremismem.

Grzegorz Braun je momentálně tím nejextrémnějším na polské politické scéně. Jeho poznávacím znamením je ultrakonzervativní rétorika, konspirační teorie, útoky na Ukrajinu a Evropskou unii, ale také silný antisemitismus, který je pro polské prostředí charakteristický. S tím vším se mísí odpor proti očkování a popírání pandemie covidu nebo klimatické změny.

V loňské prezidentské kampani nazýval Braun Evropskou unii „eurokolchozem“ a svou kandidaturu doprovázel hesly jako „Tady je Polsko, ne Ukropol, ne Ukropolin, ne Judeopolonia“. V minulosti zcela otevřeně popíral existenci plynových komor v Osvětimi a tvrdil, že pod plánovaným obřím letištěm u Varšavy hodlají Židé postavit tajný velitelský bunkr. Asi nejvíce se proslavil, když v prosinci 2023 hasicím přístrojem uhasil chanukový svícen v budově polského Sejmu. V reakci na to používají jeho příznivci jako symbol právě hasicí přístroj.

Nejedná se přitom o žádnou marginální postavu. V letech 2019—2024 byl poslancem a nyní zasedá v Evropském parlamentu. V loňských prezidentských volbách skončil čtvrtý s výsledkem 6,34 procenta hlasů a jeho stranu by v současnosti podle průzkumů volilo až 10 procent voličů.

Formálně se od Brauna celá politická scéna distancuje, a to včetně bývalé vládnoucí strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského či krajně pravicové Konfederace. Jenže právě na kandidátkách Konfederace se Braun dostal jak do Sejmu, tak do Evropského parlamentu. Mnoho politiků Práva a spravedlnosti či Konfederace se svou rétorikou Braunovi blíží a také mezi jejich příznivci existuje průnik.

Proti Ukrajincům, Židům i Evropské unii

Trochu méně známou postavou je bývalý kněz Jacek Międlar, který je s Braunem úzce spojený a stejně jako on proslul antisemitismem. Ještě během své kněžské kariéry byl známý jako „kaplan národovců“ a v jednom ze svých nejznámějších kázání v roce 2016 mluvil o „židovském nádoru“, kterého se Polsko musí zbavit. Není proto divu, že byl za šíření nenávisti několikrát odsouzen.

V současnosti se zaměřuje především na útoky proti Ukrajincům a objíždí Polsko se svým několikadílným filmem Sousedi o zločinech ukrajinských nacionalistů za druhé světové války. Vedle toho prodává i stejnojmennou knihu, která se naposledy objevila i na sjezdu Grzegorze Brauna hned vedle publikací o židovském spiknutí a podobných tématech.

S filmem o ukrajinských nacionalistech přitom Międlara vřele vítají polští komunální politici mimo jiné z Práva a spravedlnosti, ale i kněží. Nevadí jim přitom Międlarův antisemitismus, šíření nenávisti, dokonce ani útoky na některé církevní představitele, především kardinála a krakovského arcibiskupa Grzegorze Ryśe. A nevadí jim ani to, že Międlar otevřeně šíří ruskou propagandu.

V loňském roce totiž dvakrát vystupoval v pořadu Mezinárodního rádia Bělorusko, který vede bývalý polský soudce Tomasz Szmydt. Ten v roce 2024 utekl do Běloruska, kde získal od režimu Alexandra Lukašenka azyl, a nyní odtamtud šíří ruskou propagandu. Międlar v rozhovoru s ním například tvrdil, že ukrajinský banderismus rozvíjejí Anglosasové, kteří ho chtějí využít v boji proti Rusku.

Legitimizace a šíření ruské propagandy nejsou v Polsku vzácností. V minulosti například polský europoslanec Dominik Tarczyński z Práva a spravedlnosti a poslanec Konfederace Roman Fritz poskytli rozhovor ruskému dezinformačnímu webu Voice of Europe.

V poslední době se také objevuje podezřele mnoho polských „cestovatelů“, kteří na YouTube ukazují pozitivní obraz Ruska. Před pár dny vzbudila velký poprask reportáž z Ruska internetového média Kanał Zero, které má zjevně blíž k polské pravici a v minulosti hostilo mimo jiné Grzegorze Brauna. Její autorka Maria Wiernikowska v minulosti psala na sociální sítě příspěvky, ve kterých obviňovala USA ze zahájení války na Ukrajině a obdivovala Putina.

Rozhodně tedy neplatí, že by Poláci byli výrazně odolnější vůči ruské propagandě než jiní Evropané. Kvůli růstu krajní pravice ruských narativů ve veřejném prostoru stále přibývá, a to především — stejně jako v jiných zemích — na sociálních sítích.

Rozpolcená společnost je náchylnější vůči dezinformacím

Mainstreamové politické strany, ale také část katolické církve na tento problém v Polsku dlouhé roky zadělávaly. Přispívala k tomu také nesmiřitelná nenávist mezi hlavními politickými tábory, která vedla k silné polarizaci společnosti a celkovému zhrubnutí veřejné debaty, doprovázenému dehumanizací různých skupin.

Už během migrační krize v roce 2015 například Jarosław Kaczyński varoval před tím, že migranti přenáší parazity a nakažlivé choroby. V roce 2021 zase tehdejší ministři obrany a vnitra prezentovali na tiskové konferenci materiály údajně nalezené v telefonech migrantů překračujících polsko-běloruskou hranici. Mezi nimi byly i obrázky soulože s koněm, o kterých se později ukázalo, že se jedná o starý záznam volně dostupný na internetu. Kromě migrantů byli dalšími dlouhodobými cíli nenávisti LGBTQ lidé, Židé či Ukrajinci.

Bohužel tato témata začal reflektovat i současný vládní tábor premiéra Donalda Tuska. Vládní kandidát a liberální primátor Varšavy Rafał Trzaskowski v reakci na společenskou poptávku začal v prezidentské volební kampani mluvit o omezení sociální podpory ukrajinským uprchlíkům. Loni v létě zase polská vláda přistoupila k deportaci mladých Ukrajinců, kteří se provinili pouze tím, že přeskočili ochranná zábradlí na národním stadionu při koncertu běloruského zpěváka Maxe Korže.

Problému nepomáhá ani fakt, že polské vlády dlouhodobě tolerovaly extremisty, kteří si už dávno ukradli oslavy svátku nezávislosti ve Varšavě, takže se tam opakovaně sjížděli neonacisté z celé Evropy.

Typický je i nekritický obdiv části politického spektra k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Naposledy se příklon polské společnosti ke krajní pravici projevil, když si zvolila do funkce prezidenta nacionalistu Karola Nawrockého. Ten mimo jiné i přes pozvání ukrajinské strany kategoricky odmítá státní cestu na Ukrajinu a zrušil tradiční zapalování chanukového svícnu v prezidentském paláci.

V atmosféře postupující extremizace mainstreamových stran v čele s Právem a spravedlností a v konfrontaci s postavami typu Brauna působí polští představitelé krajní pravice ještě relativně umírněně.

Například populární politik Sławomir Mentzen v roce 2019 kandidoval do Sejmu za Konfederaci s heslem: „Nechceme Židy, homosexuály, potraty, daně a Evropskou unii“, zatímco v kampani před prezidentskými volbami lákal především mladé Poláky na svůj libertariánský program a setkání u piva. V prezidentských volbách skončil třetí s výsledkem téměř 15 procent hlasů.

Není proto divu, že se zásadním způsobem mění i polské veřejné mínění. Krajní pravici v různé podobě podporuje kolem dvaceti procent voličů. Když k ní připočteme čím dál radikálnější Právo a spravedlnost s politiky jako Tarczyński, které se ostatně v Evropě úzce orientuje na politiky jako Viktor Orbán, Marine Le Penová či Matteo Salvini, pak podpora krajní pravice překračuje čtyřicet procent.

V dříve velmi silně proevropském Polsku by dnes čtvrtina obyvatel hlasovala pro vystoupení z Evropské unie. Podobně se například od roku 2022 výrazně zhoršilo vnímání ukrajinských uprchlíků. Tyto nálady se bohužel promítají i do řady fyzických útoků.

Zatímco jsme tedy obdivovali polský ekonomický zázrak, v Polsku potichu botnal problém s krajní pravicí a extremismem, který má řadu velmi odpudivých projevů, přesto je legitimizovaný i politickým mainstreamem.