Sousední Polsko mnozí obdivují pro jeho impozantní ekonomický rozvoj, v řadě dalších oblastí však stále pokulhává. Patří mezi ně i práva stejnopohlavních párů či přístup k interrupcím. Přestože se veřejné mínění postupně mění, politici napříč spektrem za ním nadále zaostávají. Situace LGBTQ lidí v Polsku se proto zlepšuje jen pozvolna, často i díky zásahům soudů. Nejnověji polský Nejvyšší správní soud rozhodl, že úřady musí uznávat stejnopohlavní manželství uzavřená v jiných členských státech Evropské unie.

Většina polské společnosti stejnopohlavní partnerství podporuje

V Polsku dlouhodobě panuje spor o výklad ústavy z roku 1997. Její součástí je článek 18, který zní následovně: „Manželství jako svazek ženy a muže, rodina, mateřství a rodičovství se nachází pod ochranou a v péči Polské republiky“. Podle výkladu polských konzervativců se jedná o ústavní definici manželství, která zakazuje jeho rozšíření na stejnopohlavní páry.

Odvolávají se tím i k rozhodnutí polského ústavního soudu, který v roce 2005 tuto interpretaci podpořil. I proto považuje konzervativní část politického spektra nynější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se v této věci obrátil na Soudní dvůr Evropské unie, za protiústavní. Například zástupce šéfa kanceláře prezidenta Adam Andruszkiewicz se nechal slyšet, že prezident Karol Nawrocki „nepodlehne tlaku teroru duhových verdiktů“.

Jenže vedle toho se v Polsku dlouhodobě posouvá výklad článku 18 a podle některých odborníků i soudů taková formulace ústavy zavedení stejnopohlavních manželství nijak nebrání. Už v roce 2012 se v tomto duchu vyjádřili představitelé Polské akademie věd a dlouhé roky stejně argumentuje i velmi liberální první polská ombudsmanka (1988—1992) a ústavní soudkyně (2002—2011) Ewa Łętowska.

V roce 2018 se polský gay pár obrátil na úřady se žádostí o zápis manželství uzavřeného v Portugalsku. Po odmítnutí se začal soudit, avšak jak vojvodský, tak Nejvyšší správní soud daly úřadům za pravdu. Zároveň však soudy konstatovaly, že uznání manželství nebrání ústava, ale skutečnost, že tuto oblast nijak neupravuje polská legislativa, jejíž zásadní změna dlouhodobě nepřichází.

Polská společnost se přitom mezitím výrazně posunula a zavedení alespoň stejnopohlavních partnerství by podle průzkumů veřejného mínění žádnou zásadní bouři nevzbudilo. Podle průzkumu společnosti Ipsos loni na jaře 62 procent Poláků podporovalo právní uznání stejnopohlavních vztahů a polovina z nich přímo manželství. Jen 24 procent bylo proti přiznání jakýchkoliv práv.

V jiném průzkumu z listopadu 2025 se pro uzákonění stejnopohlavních partnerství vyslovilo stejné procento Poláků, přičemž opět polovina z nich konstatovala, že má obsahovat stejná práva jako manželství. Srovnání práv přitom podporuje i relativně podstatná část voličů konzervativního Práva a spravedlnosti a paradoxně ještě o něco více krajně pravicové Konfederace, což je nejspíš dané tím, že tato strana má mladší voličskou základnu.

Podobně jsou LGBTQ lidé čím dál tím viditelnější v polském veřejném prostoru, a to často ve větší míře než v České republice. Ve Varšavě se například začalo s prvními pokusy o organizaci pochodu rovnosti již v roce 2001, zatímco Prague Pride se začala organizovat až o deset let později. Od původních nesmělých pokusů a snah o zákaz ze strany varšavské radnice se postupně z pochodu rovnosti stala tradiční akce, které se účastní desetitisíce osob včetně vedení města.

Dnes už se podobné pochody s různými doprovodnými akcemi pravidelně konají v hlavních městech všech polských regionů, ale i řadě mnohem menších okresních měst — a i když se konají protesty, už zdaleka nedosahují takové intenzity jako dříve. Jejich vrchol v období kolem roku 2019, kdy došlo k brutálnímu útoku na první pochod rovnosti ve východopolském Białystoku nebo k pokusu o pronesení podomácku vyrobeného výbušného zařízení v Lublinu, už jsou minulostí.

Podobně už neexistují takzvané „zóny bez LGBT“, tedy nezávazná usnesení místních samospráv namířená proti LGBTQ lidem, která svého času schvalovaly jako na běžícím pásu obce, okresy i vojvodství, zejména na jihovýchodě Polska. Takové posuny jsou občas vidět i zcela konkrétně, jako například v třicetitisícovém Sanoku v Podkarpatském vojvodství, které patří k baštám konzervativní pravice. V roce 2024 tam účastníky už třetího místního pochodu rovnosti podpořili františkáni, kteří mají klášter přímo na náměstí.

Definitivní průlom se vbrzku očekávat nedá

Mohlo by se proto zdá, že polským politikům v zavedením alespoň stejnopohlavních partnerství nic nebrání a ani s manželstvími by v právní rovině neměl být problém. Přinejmenším současné vládní většině by to nijak neuškodilo, protože její voliči v naprosté většině partnerství podporují. Jenže dlouhodobé rozložení sil v parlamentu, který je stejně jako v České republice výrazně konzervativnější než většina společnosti, to velmi komplikuje.

O zavedení stejnopohlavních partnerství se přitom neúspěšně pokoušela už vláda Donalda Tuska v letech 2011—2015. Současná polská vláda se k projektu vrátila, ale kvůli rozdílům uvnitř koalice, zejména kvůli postoji Polské lidové strany, je hledání dohody velmi složité. Polští lidovci například prosazují, aby stejnopohlavní páry neuzavíraly partnerství na úřadě, ale pouze před notářem. V aktuálním návrhu už se dokonce ani nemluví o partnerství, ale „statusu nejbližší osoby“.

Aby toho nebylo málo, i takto minimalistický zákon může vetovat prezident Karol Nawrocki, kterého současná vládní koalice nemůže přehlasovat. Navíc, s rostoucím vlivem krajní pravice na polské politické scéně se polští queer lidé plnohodnotných manželství nejspíš jen tak nedočkají.

Nezbývá tedy než hledat různé kličky, kterými lze právní stav stejnopohlavních párů alespoň trochu zlepšit. Jednou z možností je již zmíněná „svatba“ před notářem, u něhož některé páry sepisují smlouvy, které alespoň vzdáleně připomínají manželství.

Největší nadějí ale zůstávají polské a evropské soudy. Právě zde se pomalu, ale jistě uskutečňují největší pokroky a konkrétní praktické změny. Už v minulosti tak Soudní dvůr EU rozhodoval například o přiznání povolení k pobytu občanů třetích zemí, kteří uzavřeli manželství s unijním občanem, ale pochází ze země, jež ho neuznává.

Nynější rozhodnutí má nicméně potenciál mít pro stejnopohlavní páry mnohem hlubší důsledky a posunout právní situaci LGBTQ lidí v Polsku dál. Například polský Zakład Ubezpieczeń Społecznych (ZUS), obdoba České správy sociálního zabezpečení, už oznámil, že bude na základě soudního rozhodnutí k stejnopohlavním manželstvím uzavřeným v zahraničí přistupovat jako ke všem ostatním. Podobně by se jím měly začít řídit i matriční úřady na úrovni obcí.

Situace polských LGBTQ lidí, včetně jejich právního statusu a přijetí ve společnosti, se proto dlouhodobě zlepšuje a dá se očekávat, že se pomalými krůčky bude posouvat i nadále. Definitivní průlom v podobě schválení stejnopohlavních manželství se ale v dohledné době očekávat nedá.