Za církev sociálnější: O co nám jde?

Filip Outrata

Za organizátory akce Za církev sociálnější, demonstrace spojené s modlitbou, která se bude konat v sobotu 18. února 2012, shrnuje autor komentáře motivace pořadatelů.

Jako křesťané katolického vyznání jsme se rozhodli formou demonstrace u příležitosti jmenování arcibiskupa Dominika Duky kardinálem protestovat proti některým aspektům jeho politického působení. Proč jsme se rozhodli k této neobvyklé formě, spojení demonstrace s modlitbou za církev?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Důvody, které nás k tomu vedly, a hlavní body naší kritiky obsahuje ve stručnosti pozvánka k naší akci. Následující text se pokouší o hlubší zamyšlení nad tím, oč nám v našem protestu především jde.

Na úvod je třeba říci, že navazujeme na již učiněné pokusy, dvě výzvy a jednu petici, z podzimu loňského roku. Tyto tři dokumenty, vzniklé těsně po sobě před a po projevu prezidenta Klause u příležitosti svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, stejně jako osobní texty je doprovázející (viz zde), jsou výmluvným dokladem toho, jaký ohlas vyvolala a vyvolává současná politická pozice hlavy české církve, a to nejen mezi katolíky.

Zároveň jsou i svědectvím o tom, jak se pozvolné formování a posilování občanské společnosti, jehož jsme u nás v posledních zhruba dvou letech svědky, dotýká světa církví a křesťanů, a pro nekřesťany a nečleny církví možná i důležitou informací o tom, jací jsou ti, kdo jsou a budou jejich partnery a souputníky při péči o svobodný veřejný prostor.

Proč demonstrace spojená s modlitbou? Jsme přesvědčeni o tom, že politické implikace působení biskupa coby představeného církve v daném místě jsou veskrze veřejnou záležitostí, zasahující zdaleka nejen věřící. Veřejné projevení kritiky je proto podle nás zcela adekvátní formou.

Za symbolické přitom považujeme, že se náš protest uskuteční před Arcibiskupským palácem, ztělesněním dvojznačnosti církve, v níž jsou duchovní a světský rozměr, moc spirituální i instituční, vždy spolupřítomny. V této veřejné kritice jsme především občany, kteří mají své politické (vztahující se k péči o obec, polis) přesvědčení, a je pro ně věcí osobní integrity stát za tím, co považují za správné.

V modlitbě naproti tomu prosíme o to, čeho se nám nedostává v poznání, ve všem našem úsilí, včetně naší kritiky, a ve vztazích s druhými, včetně těch, k nimž naše kritika směřuje. Rozměr modlitby znamená, že jsme symbolicky všichni na jedné lodi, a uvědomujeme si, že osud naší společné plavby není jen v našich rukou.

Za církev prorockou

Jsme si vědomi toho, že mezi mnoha katolíky vyvolá už sama skutečnost veřejné kritiky biskupa odpor a nesouhlas. Příliš přitom nezáleží na tom, zda se kritika týká věrouky a disciplíny církve, a směřuje tedy primárně „dovnitř“, nebo zda je jejím předmětem veřejné působení, sféra politiky v širším smyslu, a obrací se směrem „ven“.

V posledních letech přibývá v evropských zemích iniciativ kritických v prvním uvedeném směru, zaměřujících se na některé body věrouky a praxe církve (celibát, vztah k rozvedeným v církvi, postavení a role laiků aj.).

Jakkoli považujeme tyto otázky za podstatné, nezaměřujeme se na ně. Nevěnujeme se ani v těchto dnech aktuálním otázkám restitucí, byť je považujeme za nesmírně důležité a skrývající v sobě velká rizika. Nechceme se však bez dostatečné přípravy pouštět do problematiky, která je dle našeho názoru sice navýsost politická, ale v níž je argumentováno řadou právních a historických skutečností, jejichž osvojení vyžaduje podrobné znalosti.

Chtěli bychom poukázat na to, že každý křesťan a člen církve má ve vztahu k jejímu veřejnému vystupování a politickému a společenskému působení stejnou odpovědnost. Každý by se, podle svých možností, měl pokoušet o to, aby církev byla církví prorockou.

Římskokatolická církev, stejně jako ostatní křesťanské církve postupně vzešlé z prvního společenství Ježíšových učedníků, je a vždy byla z politického a sociálního hlediska pestrým společenstvím lidí. Vždy zahrnovala obhájce společenských výsad a neměnného pořádku i ty, kdo se třeba s nasazením vlastního života stavěli proti nerovnosti, nespravedlnosti a chudobě. Ty, kdo vládli a zacházeli s mocí, i ty, kdo mocné kritizovali.

Z dlouhé řady prorockých postav vystupují v posledním století mimo jiné brazilský biskup Helder Camara, autor výroku „když dám chudým najíst, bude se říkat, že jsem světec. Když se zeptám, proč jsou chudí, řeknou o mě, že jsem komunista.“ Nebo jezuita ze Salvadoru Rutilio Grande, teolog osvobození a organizátor základních komunit, zavražděný stejně jako řada dalších kněží nájemnými zabijáky placenými vládou a nejbohatšími latifundisty. Nebo abbé Pierre, francouzský křesťanský socialista, který zasvětil celý život pomoci bezdomovcům.

Protože je církev společenstvím lidí různých názorů, jsou různá i pojetí toho, co v dané situaci znamená prorocký hlas a prorocká služba. Mezi katolíky jsou dnes i takoví, kteří za prorocký považují boj proti sociálnímu státu nebo proti „totalitnímu impériu“ jménem Evropská unie. My se však na rozdíl od nich domníváme, že v dnešním společenském systému znamená „prorocký“ především „sociální“.

Zatímco před rokem 1989 bylo prorockým úkolem křesťanů stavět se na odpor proti omezování osobní svobody a pokrytectví oficiální ideologie, dnes se jím stává citlivost k negativním důsledkům systému založeného na zisku a osobním prospěchu, na individuálním zájmu nadřazeném všemu ostatnímu.

Vedle apelu na osobní zodpovědnost jednotlivce a morální stránku jeho rozhodování, který byl církvi vždy vlastní, je podle nás naléhavě třeba pochopení pro skutečné fungování a dynamiku sociálních struktur, v nichž se život jednotlivce odehrává a které do značné míry předurčují jeho průběh.

Konkrétně, nemůžeme například beze slova odporu sledovat pokus dnešní vlády o stigmatizaci nezaměstnaných zavedením povinnosti veřejných prací ve výši zkráceného úvazku, ale bez nároku na odměnu. Považujeme rovněž za nepřijatelné, když vládní moc svými opatřeními (omezení dávek na bydlení za neexistence sítě sociálního bydlení) de facto podporuje nárůst bezdomovectví.

A považujeme za selhání, že se k tomu nikdo z představitelů církve, na rozdíl od veřejného ochránce lidských práv, dosud kriticky nevyslovil. Nemyslíme si, že je povinností představitelů církve vyjadřovat se ke všemu. Vadí nám ale mlčení k tomu, co by podle nás mělo být jednou z prvořadých oblastí zájmu církve a jejího poslání.

Domníváme se, že církev by se měla stát plnohodnotnou součástí občanské společnosti, aktivní a komunikující s ostatními jejími složkami. Svá stanoviska by měla vyslovovat na základě vlastní tradice, nikoli konjunkturálně, ale odvážně a dostatečně nahlas. Svůj úkol zde podle nás mají všichni členové církve, biskupové, kněží i laici.

Bereme vážně hrozbu fašizace naší společnosti. Ta podle nás spočívá v tom, že frustrace a napětí z narůstajících sociálních rozporů vyústí v potřebu najít oběť v podobě těch nejslabších — nezaměstnaných a sociálně slabých, cizinců a příslušníků menšin, především Romů. Je podle nás jedním z nejdůležitějších úkolů církve a všech křesťanů bránit tomuto nebezpečí a čelit populistickým pokusům využít této frustrace k prosazování vlastních cílů.

Sledujeme narůstající aktivitu iniciativ zaměřených tímto směrem, prosazujících ve jménu tradičních a konzervativních hodnot často izolacionistické a xenofobní postoje. A jako křesťany nás obzvláště mrzí, jsou—li tyto postoje označovány za křesťanské, čímž je dle našeho názoru špiněno Boží jméno.

K otevřené společnosti nutně patří široké spektrum názorů a možnost je svobodně zastávat a vyslovovat. Je však třeba moudře rozlišovat, kde končí legitimní svoboda názoru a začíná ohrožení pro samy základy svobody a důstojnosti člověka.

Připomínáme, že katolická sociální nauka představuje mimo jiné bohatý zdroj inspirace pro podnětnou a do hloubky jsoucí kritiku nedostatků a rizik dnešního společenského systému. Sociální encykliky papežů, od Lva XIII. na konci 19. století po Benedikta XVI. dnes, důrazným hlasem varují před riziky neregulovaného trhu a zastávají se práv pracujících a důstojného sociálního zabezpečení pro všechny.

V našich podmínkách poukázal dokument Pokoj a dobro, vydaný Českou biskupskou konferencí roku 2000, nejen na negativa polistopadové transformace, ale i na potenciální ohrožení v podobě podřizování oblastí veřejných služeb (školství, zdravotnictví, sociální služby aj.) jednostranným zájmům trhu. Je nám líto, že pozvání k široké diskusi, k níž tento dokument naléhavě vyzval, zůstalo z velké části oslyšeno. Chtěli bychom i tímto způsobem přispět k oživení tohoto nutného dialogu.

Nechceme se stavět do role neomylných soudců. Svou kritiku vyslovujeme vedeni vlastním svědomím a v naději, že kritická slova, pokud nejsou vedena záští, ale starostí a zájmem, slouží nakonec k dobru všech.

Lépe než bychom to dokázali my sami, shrnuje podle nás postoj, který by měl být vlastní křesťanům, předmluva konstituce o církvi v dnešním světě 2. vatikánského koncilu: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“

Demonstrace proti politickému působení arcibiskupa Duky a modlitba za Boží církev — Za církev sociálnější se bude konat v sobotu 18. února 2012 v 10:00 v Praze na Hradčanském náměstí před Arcibiskupským palácem. Další informace k akci obsahují přiložené soubory.

    Diskuse
    February 13, 2012 v 9.34
    Pokládám za potřebné se k plánované demonstraci vyslovit. Demonstraci podporuji, ale myslím, že by bylo radno protestovat proti asociálnímu politickému působení všech vedoucích církevních činitelů, např. také synodního sehniora CČE, patriarchy CČSH a dalších.

    Rád bych se zúčastnil 18. února dopoledne na Hradčanském náměstí, ale mám dvě překážky. Jednu ryze osobní, kterou nechci přímo vyslovit, a druhou, že ve stejnou chvíli budu na zahahovací schůzi nově vzniklého občnanského sdružení Společnost pro mezináboženský dialog. Myslím, že vykročení církví se zakletí do sebe směrem nejen k jiným církvím< ale i jiným náboženským vyznáním je podobně důležité jako protest proti asociálnímu politizování církevních činitelů.
    February 13, 2012 v 10.47
    Smekám před občanskou odvahou kriticky smýšlejících katolíků
    a souhlasím s panem Štampachem, že lhostejné mlčení představitelů ostatních církví k asociálním reformám současné vlády z nich činí spoluviníky současné neutěšené sociální a politické situace.
    February 13, 2012 v 11.17
    DALŠÍ INFORMACE K AKCI
    Jakožto další z organizátorů bych zde rád uvedl další informace, které jsou např. rovněž na facebooku:
    http://www.facebook.com/groups/thjok/#!/events/188553787911257/

    DEMONSTRACE PROTI POLITICKÉMU PŮSOBENÍ ARCIBISKUPA DUKY
    A MODLITBA ZA BOŽÍ CÍRKEV
    (za církev sociálnější)
    se bude konat v sobotu dne 18. února 2012 v 10:00 v Praze na Hradčanském náměstí před Arcibiskupským palácem.

    U příležitosti jmenování arcibiskupa Dominika Duky kardinálem, jež může být chápáno jako ocenění jeho dosavadní činnosti, považujeme za nutné dát najevo, že arcibiskup Duka se angažuje v řadě aktivit, se kterými nelze souhlasit a které se neslučují s povahou jeho úřadu, a že tím poškozuje nejen obraz církve ve společnosti, ale i církev samu. Mediálně velmi výrazná je jeho podpora konzervativní politické pravice. Arcibiskup Duka zcela nekriticky souzní s Václavem Klausem, a to i v jeho politicky velmi vyhraněných, např. euroskeptických postojích, a nedistancuje se od krajně pravicových skupin, které se kolem Václava Klause soustřeďují. Arcibiskup Duka dále bez výhrad podporuje i asociální reformy vlády Petra Nečase, spočívající zejména ve škrtání veřejných výdajů, ve snaze o kriminalizaci chudoby a v privatizaci veřejných služeb, to vše provázeno vážnou korupcí.
    Arcibiskup Duka tím podle nás
    - zneužívá svůj úřad pro stranicko-politické cíle, neboť poslání biskupa v pluralitní společnosti v sobě nutně zahrnuje distanc od stranické politiky,
    - rozděluje církev, neboť mezi věřícími je i mnoho těch, kteří se s postoji Václava Klause a s politikou Nečasovy vlády neztotožňují, ba je přímo považují za odporující Kristovu učení
    - nerespektuje sociální nauku katolické církve, podle níž bída hmotná často vede i k bídě mravní a duchovní a společenské struktury upřednostňující zisk na úkor osoby a důstojnosti člověka jsou samy o sobě hříšné a
    - diskredituje křesťanství tím, že z jeho učení dělá apologii současného neoliberalismu a jeho symboliku snižuje na nosiče politických hesel (krajní) pravice, a tím ohrožuje hlásání evangelia dnešnímu člověku.

    Jako křesťané a ti, kterým na církvi a hodnotách jí přinášených záleží, k tomu nemůžeme mlčet. Chceme připojit svůj hlas pro církev sociálně citlivou, naslouchající a otevřenou. Neozveme-li se nyní, budeme sami oprávněně kritizováni.

    Pavel Čižinský, Jitka Hrušková, Filip Outrata
    Kontakt: 776/882774, pavelcizinsky@seznam.cz
    Více informací: www.denikreferendum.cz

    UŽ BYLY 3 PETICE:
    V uplynulém roce byly uspořádány nejméně tři výzvy a petice, které vyjadřovaly se současným kurzem reprezentovaným arcibiskupem Dukou nesouhlas. Jednalo se o
    - Výzvu k sociální angažovanosti biskupů (http://petice.umlaufoviny.com/index.php),
    - Svatováclavskou výzvu (viz http://www.petice.net/svatovaclavska-vyzva) a
    - výzvu: Evangelium není politický argument (http://vyzva.jeja.cz/).

    Praktický vliv těchto iniciativ, které vycházely z křesťanských pozic, na jednání pana arcibiskupa Duky se bohužel zdá být nulový.


    PROBLEMATICKÉ KROKY ARCIBISKUPA DOMINIKA DUKY:
    - agresivní projev Václava Klause na pouti ve Staré Boleslavi dne 28. 9. 2011 a následný děkovný dopis arcibiskupa Duky Václavu Klausovi, jenž svou devótností pohoršil věřící i veřejnost
    - skutečnost, že se arcibiskup Duka jednoznačně a náležitým způsobem nezastal kněze své diecéze Tomáše Halíka proti absurdním osočením Petra Hájka, blízkého spolupracovníka Václava Klause (zmatečně zveřejněné potvrzení na stránkách arcibiskupství bez datace; následné položení obou, oběti nespravedlivého útoku i usvědčeného lháře, na stejnou úroveň – „adventní čerti“).
    - skutečnost, že se arcibiskup Duka, ač se často promptně vyjadřuje k aktuálním událostem, nevyjádřil k pokusům o pogromy na Romech v na severu Čech v září 2011 (Česká biskupská konference tak učinila poměrně opatrně a až s odstupem času)
    - novoroční pastýřský list čtený 1. ledna 2012, ve kterém zkratkovitě a bez citlivosti k mnohdy existenční nouzi příjemců sociálních dávek postavil na stejnou úroveň mezinárodní finanční spekulanty a ty, kteří „zneužívají nejednou velmi sobecky výdaje státu na sociální potřeby a chtějí z nich urvat co nejvíc, aniž by se přičinili svou prací o zvýšení národního důchodu. Obě skupiny jednají nakonec stejně a ještě svalují vinu a zodpovědnost na ty druhé“.
    - projev na konferenci 20 let nadace Konrada Adenauera v Praze dne 1. 11. 2011, v němž, byť s odvoláním na výrok nejmenované jiné osoby, přirovnal snahy o vytvoření evropského státu k demonstracím „neonacistů, neofašistů a dalších levicových radikálů“ (http://www.dominikduka.cz/prednasky-proslovy/20-let-nadace-konrada-adenauera-v-praze/); v rozhovoru pro Parlamentní listy, 29. 4. 2011 připustil, že je jádro pravdy na tvrzení, že EU se stává protikřesťanskou organizací.
    - podpora volby Václava Klause prezidentem v roce 2008 a přesvědčování volitelů z KDU-ČSL (Právo, 15. 2. 2008; viz též rozhovor v LN, 21. 2. 2010 a svědectví, o němž mluví P. Příhoda, in: Názory a argumenty, ČRo 6, 24. 10. 201)
    - udělení oficiálního církevního schválení časopisu RC Monitor, čímž arcibiskup Duka posílil skupinu lidí uvnitř církve, která je svojí činností spojována s krajní pravicí (Akce D.O.S.T.)
    LV
    February 13, 2012 v 11.51
    Na této lodi se plavím také.
    A děkuji!
    Praha je docela daleko od mého nynějšího domova a mám jiné povinnosti, ale v duchu budu s vámi...
    February 13, 2012 v 17.54
    Jsem zcela nenáboženský člověk a církve jsou pro mě zatuchlými institucemi. Ale samozřejmě držím palce.
    I já, kromě samotného záměru, oceňuji odvahu. Občas mám možnost nahlédnout do Katolického týdeníku či na vysílání televize Noe, a mám určitou představu, jak asi smýšlí - nebo je vedena smýšlet - značná část "řadových věřících".
    February 13, 2012 v 21.44
    Časová shoda
    Ve stejný den jako demonstrace před Arcibiskupským palácem v Praze, pořádá v Brně v sobotu 18. února od 8.30 do 13.30 seniorátní výbor brněnského seniorátu Českobratrské církve evangelické, Brno I, Opletalova 6, presbyterní konferenci o Financování církví (Současný systém financování církve a farářů, situace po odluce církve od státu, samofinancování sborů). Přednášejícím bude náměstek synodní kurátorky Pavel Stolař a konference je určena také laikům pro jejich vzdělávání. Jsem ráda, že se v mojí Českobratrské evangelické církvi sejdeme, abychom si promluvili o možných způsobech financování církví.
    Pane Štampachu, k Joelovi Rumlovi, synodnímu senioru Českobratrské církve evangelické a předsedovi Ekumenické rady církví, mám plnou důvěru oprávněnou z minula, neboť právě on prosadil, aby ČCE odmítla přijímat peníze pocházející z hazardu.
    MP
    February 13, 2012 v 23.3
    Také vyjadřuji velkou podporu a obdiv
    Vždy budou naštěstí lidé, kteří zachraňují čest křesťanství a církve - bohužel je brzy čeká, obávám se, úděl disidentů...

    Ale přece jenom si jako ateista dovolím dvě poznámky:

    1. sama představa, že církev může být nadstranická, mimo pravici a levici (v sociálněekonomickém smyslu) je lichá. Církev se tuto politiku snaží léta na Západě i u nás na oficiální rovině hrát, ale tím zároveň zamlžuje a někdy přímo falšuje evangelium. Pokud se chtějí křesťané skutečně hlásit k Ježiši, musí se postavit jednoznačně DOLEVA. Vždyť Mistr řekl: Běda vám bohatým... a Kdo tě požádá o kabát, dej mu i košili. A Maria k tomu zpívá: Velebí má duše Pána, který nasytil hladové a zastal se chudých a bohaté propustil s prázdnou... Duka je tedy Antikrist.

    2. Ale jak zabránit té velké zradě evangelia, resp. jak je vůbec možné, že se udála a děje? Důvodem je jednak naprosto nekritické, nekřesťansky nenávistné odmítnutí všeho, co souvisí s minulým režimem, tedy samozřejmě i marxismu, a jednak - což je jen přirozený důsledek předchozího - zcela falešné chápání člověka jako svobodného morálně-volního individua, které jako by vůbec nebylo sociálněekonomicky determinováno. Pak se biskupům i mnohým běžným katolíkům a křesťanům vůbec může skutečně zdát, že finanční spekulanti jsou stejní paraziti jako příjemci sociálních dávek, protože myšlení odpoutané od sociálněekonomických daností, par excellence antimarxistické, nedovede pochopit, že finanční spekulanti se pro svůj způsob obživy rozhodli dobrovolně, což však pro sociálně slabé v drtivé většině případů neplatí.
    February 14, 2012 v 0.7
    Joel Ruml a Miloš Rejchrt - synodní rada ČCE
    Abych trochu opravil svou předchozí kritiku, tak musím říci, že synodní senior Joel Ruml se veřejně a jednoznačně zastal zmlácených odpůrců Vandasových neonacistů v Krupce a kritizoval postup policie, která rozehnala bohoslužebné shromáždění, které konali jeden českobratrský a jeden řeckokatolický farář spolu s odpůrci neonacistů na cestě, kudy plánovali projít Vandasovci.

    Miloš Rejchrt, člen synodní rady ČCE, byl zvolen do etické komise pro uznávání statusu odbojáře či odporáře, při této příležitosti kritizoval Zákon o 3.odboji v senátu. Cituji podstatnou část jeho proslovu:
    Jsem také rád, že zákon za jedinou formu odporu proti totalitnímu režimu v Československu nepovažuje toliko ozbrojený odpor a provádění sabotáží, ale i autorství petic nebo obdobných materiálů nebo veřejných vyjádření zaměřených přímo či nepřímo na obnovu svobody a demokracie. Tohoto nenásilného dění jsem se aktivně účastnil v Chartě 77 v roce 1980 jako její mluvčí a spoluautor vícero dokumentů. Byl to například Otevřený dopis prezidentu Husákovi s výmluvným titulem Ruce pryč od Polska, nebo v roce 1985 tak zvaná Pražská výzva, kde se poprvé ze zemí východního bloku objevilo přiznání práva občanům obou německých států na sjednocení.
    Vzpomínám dobře, že dopis prezidentu Husákovi jsme psali společně s Jiřím Hájkem, podílela se na něm a podepsali ho spolumluvčí Marie Hromádková a Ladislav Lis, a idea Pražské výzvy vzešla od Jaroslava Šabaty a Jiřího Dienstbiera.
    A proč o tom mluvím v souvislosti s etickou komisí? Proto, že všichni, které jsem zmínil, bývali snad do roku 1969 členy KSČ. Nemohu a nechci zapřít své přátelství s nimi a vděčnost za jejich statečné disidenství a za příkladnou občanskou odvahu. A nemohu také skrýt svou nespokojenost s tím, že podle § 4 odst. 1 bod c) jsou z kategorie účastníků odboje a odporu proti totalitnímu režimu někdejší komunisté principiálně vyňati. Vždyť někteří z nich byli postiženi i dlouhodobým vězněním, ochranným dohledem a trvalou policejní šikanou, a to všechno na sebe přivolali tím, že bránili hodnoty demokracie a zastávali se třeba ve Výboru nespravedlivě stíhaných spoluobčanů, kteří byli represivním státním aparátem za vedoucí úlohy KSČ ponižováni, pracovně diskriminováni a jinak sužováni.
    Naštěstí ten zákon č. 262/2011 Sb. není tak rigidní, že by všem bývalým členům KSČ zcela neúprosně odepřel přiznání zásluh o prosazování svobody a demokracie. Etická komise bude posuzovat případy sporné a jakkoli je její činnost poměrně úzce vymezena, nabízí prostor pro rozpravu a rozhodování. A tím i pro žádoucí nedokonalé a nikdy nekončící vyrovnávání s naší národní minulostí vůbec. Proto jsem kandidaturu na členství v této komisi přijal. Děkuji vám za pozornost.
    February 14, 2012 v 16.34
    děkuji
    Na svolané shromáždění určitě přijdu:
    1. Z povinnosti, protože vysoký představitel mé církve svým jednáním a svými výroky uráží mé spoluobčany (v existenční tísni nebo s odlišnou sexuální orientací), kteří si svůj osud nezvolili. Byla bych velmi ráda, aby toto shromáždění bylo míněno jako omluva našim pohoršeným bližním.
    2. S radostí, abych se připojila ke společné modlitbě za církev sociálnější a za duchovní uzdravení křesťanů, kteří jednají a hovoří proti evangeliu.

    Organizátorům děkuji.
    + Další komentáře