Že církevní obřady na sobotním pohřbu nedávno zesnulého Otty Habsburga koncelebroval pražský arcibiskup Dominik Duka, není udivující. Zastupuje koneckonců náboženskou organizaci, která se netají svým monarchismem. Dokázala se sice přizpůsobit i republikánskému zřízení, ale ráda zdobí svou přítomností ceremonie posledních pár římskokatolických monarchií. Titul primase, který se s oblibou u nás používá, neznamená nic jiného, než arcibiskupa místa, kde se korunoval panovník. Jmenování biskupů z řad privilegované šlechty ustalo na rozmezí devatenáctého a dvacátého století. Jako první plebejec dosedl na olomoucký arcibiskupský trůn roku 1893 Theodor Kohn. Byl však nucen resignovat a po dalších hrabatech a knížatech nastoupil do této služby až roku 1921 Antonín Cyril Stojan selského původu. Dodnes se však v Olomouci v římskokatolických kruzích pro tamního církevního bosse používá označení „kníže arcibiskup“. Lidé, jejichž předností a zásluhou je to, že se narodili v určité rodině, mají na náboženských slavnostech u nás i jinde v římskokatolickém světě dodnes vyhrazená přední místa. V rytířských řádech poskytuje šlechtický původ privilegia.

Skutečně pozoruhodné je to, že na pohřbu byla svým oficiálním zástupcem přítomna i Česká republika. Její státní svátek 28. října jsem vždy pokládal za pokrytectví. Oslavovat vznik státu, který musel být zlikvidován, aby existoval nynější český stát, to je trapné. Mí přátelé, kteří to tak dramaticky neviděli, mě ujišťovali, že říjnový svátek je potvrzením kontinuity. Česká republika se tím prý přihlašuje k dědictví Republiky československé. Pokud to uznáme, musíme připomenout myšlenku založenou na historické empirii, že státy stojí a také padají hodnotami a idejemi, ke kterým se přihlásili při svém vzniku. A Československo vzniklo jako stát explicite plebejský, rovnostářský, demokratický. A nejen to. Do jeho historie se vepsalo to, že na mohutné demonstraci v den vyhlášení samostatnosti nesli v čele průvodu transparent s heslem Socialistický národ. Masaryk v Hovorech s Karlem Čapkem se vyslovil: Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá. A Eduard Beneš zhodnotil na Masarykově pohřbu dílo zakladatele státu tak, že usiloval o proměnu dosavadní demokracie buržoazní v demokracii humanitní.

Účast Karla Schwarzenberga, ministra zahraničí na pohřbu Otty Habsburga nebyla projevem mezistátních vztahů. Přítomnost na pohřbu zesnulého vladaře v monarchii, s níž máme diplomatické styky, by byla samozřejmostí. Zesnulý potomek posledního rakouského císaře a českého krále žádný stát nereprezentoval. Dokonce se nároku na trůn pro sebe vzdal.

Příklon politické reprezentace k monarchii a aristokracii je pochopitelnou reakcí na těžkou civilizační krizi současnosti. Ekonomický a politický systém, na němž západní civilizace stojí, se ocitl v permanentní krizi. Vůdčí mocnost tohoto systému, Spojené státy americké se svou po desítiletí zavedenou neoliberální ekonomikou se ocitla před bankrotem. Ekonomický systém vehementně Česku vnucovaný současnou vládou jako lék na hospodářské neduhy se ukázal jako bezmocný ekonomicky a škodlivý sociálně. V téhle situaci je docela pochopitelné, že se protagonisté systému ohlížejí po jiných možnostech. Alternativ, experimentů, prostě svobodných tvůrčích činů se bojí jako čert kříže. Jsou to ustrašení byrokrati, šedé myši bez špetky ducha, vtipu a energie. V hledání cest z marasmu dokáží jediné: ohlížet se zpět. To, co nazývají reformami, je restaurace. Jejich řešením je mentální regrese.

Chápu kouzlo monarchické symboliky. Hlava pomazaná svatým křižmem a ověnčená zlatou korunou s drahokamy ukazuje vznešenost a krásu lidství na jediném symbolickém zástupci. Vlající pestré prapory s heraldickými zvířaty, ptáky, nebeskými tělesy a zbraněmi, rozčepýřené chocholy z peří, pánové v salónních uniformách v ostrých barvách a dámy s čelenkami a vlečkami, na to se dobře dívá. Je to podívaná, jak na divadle. Monarchický režim bývá vlídnější pro oko než šedá, nudná demokracie.

Kdyby pánové Masaryk a Beneš nebyli rozbourali starou říši, mohl by dnešní občan Schwarzenberg být na pohřbu jako kníže Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von und zu Schwarzenberg a mohl by se tam skvět např. v uniformě suverénního Maltézského řádu nebo řádu sv. Lazara. Nestalo se. Z nostalgického půvabu monarchie zbylo málo, snad jen poněkud utlumená pompa. Když vévodové, knížata a hrabata svlečou důstojné oděvy a sednou si večer ke sklence ušlechtilého moku, zapomenou na erby a tituly a budou dělat normální byznys. Současná vláda pošilhává po monarchickém a aristokratickém uspořádání. Vrací se možná na začátek veškerého aristokratismu a monarchismu, do doby kdy zakladatelé budoucí slavných rodů byli nejúspěšnějšími zloději nebo nejkrutějšími rváči, a tak se prosadili na vedoucí místa. Možná nynější český vulgární plebejec v poslaneckých lavicích nebo na ministerském postu založí rod, který bude jednou opatřen vzletnými tituly a důstojnými symboly.

Ale zpět. Stojí-li a padají státy s ideály, které stály u jejich zrodu, tak ideály republiky, na níž prý navazujeme, už padly. Jsou ještě občas přízdobou projevů při slavnostních příležitostech. Poslední ceremoniální gesto ministra zahraničí je jejich symbolickým popřením. Současná hlava státu se od masarykovských ideálů humanitních distancovala. Masaryka a Beneše jako socialisty prý dnes následovat nemůžeme. S jakou prodlevou bude po pádu idejí následovat pád státu a jak bude vypadat, to zatím nevíme. Nevíme ani, máme-li se bát nebo těšit. Asi to závisí na tom, budeme-li na trosky kdysi užitečných institucí jen teskně hledět, nebo si vzpomeneme, že se nám tvrdilo, že jsme občany a že to koneckonců máme v rukou.