Zástupce republiky na císařském pohřbu

Ivan Štampach

Stojí-li a padají státy s ideály, které stály u jejich zrodu, tak ideály republiky, na níž prý navazujeme, už padly. S jakou prodlevou bude po pádu idejí následovat pád státu a jak bude vypadat, to zatím nevíme.

Že církevní obřady na sobotním pohřbu nedávno zesnulého Otty Habsburga koncelebroval pražský arcibiskup Dominik Duka, není udivující. Zastupuje koneckonců náboženskou organizaci, která se netají svým monarchismem. Dokázala se sice přizpůsobit i republikánskému zřízení, ale ráda zdobí svou přítomností ceremonie posledních pár římskokatolických monarchií. Titul primase, který se s oblibou u nás používá, neznamená nic jiného, než arcibiskupa místa, kde se korunoval panovník. Jmenování biskupů z řad privilegované šlechty ustalo na rozmezí devatenáctého a dvacátého století. Jako první plebejec dosedl na olomoucký arcibiskupský trůn roku 1893 Theodor Kohn. Byl však nucen resignovat a po dalších hrabatech a knížatech nastoupil do této služby až roku 1921 Antonín Cyril Stojan selského původu. Dodnes se však v Olomouci v římskokatolických kruzích pro tamního církevního bosse používá označení „kníže arcibiskup“. Lidé, jejichž předností a zásluhou je to, že se narodili v určité rodině, mají na náboženských slavnostech u nás i jinde v římskokatolickém světě dodnes vyhrazená přední místa. V rytířských řádech poskytuje šlechtický původ privilegia.

Skutečně pozoruhodné je to, že na pohřbu byla svým oficiálním zástupcem přítomna i Česká republika. Její státní svátek 28. října jsem vždy pokládal za pokrytectví. Oslavovat vznik státu, který musel být zlikvidován, aby existoval nynější český stát, to je trapné. Mí přátelé, kteří to tak dramaticky neviděli, mě ujišťovali, že říjnový svátek je potvrzením kontinuity. Česká republika se tím prý přihlašuje k dědictví Republiky československé. Pokud to uznáme, musíme připomenout myšlenku založenou na historické empirii, že státy stojí a také padají hodnotami a idejemi, ke kterým se přihlásili při svém vzniku. A Československo vzniklo jako stát explicite plebejský, rovnostářský, demokratický. A nejen to. Do jeho historie se vepsalo to, že na mohutné demonstraci v den vyhlášení samostatnosti nesli v čele průvodu transparent s heslem Socialistický národ. Masaryk v Hovorech s Karlem Čapkem se vyslovil: Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá. A Eduard Beneš zhodnotil na Masarykově pohřbu dílo zakladatele státu tak, že usiloval o proměnu dosavadní demokracie buržoazní v demokracii humanitní.

Účast Karla Schwarzenberga, ministra zahraničí na pohřbu Otty Habsburga nebyla projevem mezistátních vztahů. Přítomnost na pohřbu zesnulého vladaře v monarchii, s níž máme diplomatické styky, by byla samozřejmostí. Zesnulý potomek posledního rakouského císaře a českého krále žádný stát nereprezentoval. Dokonce se nároku na trůn pro sebe vzdal.

Příklon politické reprezentace k monarchii a aristokracii je pochopitelnou reakcí na těžkou civilizační krizi současnosti. Ekonomický a politický systém, na němž západní civilizace stojí, se ocitl v permanentní krizi. Vůdčí mocnost tohoto systému, Spojené státy americké se svou po desítiletí zavedenou neoliberální ekonomikou se ocitla před bankrotem. Ekonomický systém vehementně Česku vnucovaný současnou vládou jako lék na hospodářské neduhy se ukázal jako bezmocný ekonomicky a škodlivý sociálně. V téhle situaci je docela pochopitelné, že se protagonisté systému ohlížejí po jiných možnostech. Alternativ, experimentů, prostě svobodných tvůrčích činů se bojí jako čert kříže. Jsou to ustrašení byrokrati, šedé myši bez špetky ducha, vtipu a energie. V hledání cest z marasmu dokáží jediné: ohlížet se zpět. To, co nazývají reformami, je restaurace. Jejich řešením je mentální regrese.

Chápu kouzlo monarchické symboliky. Hlava pomazaná svatým křižmem a ověnčená zlatou korunou s drahokamy ukazuje vznešenost a krásu lidství na jediném symbolickém zástupci. Vlající pestré prapory s heraldickými zvířaty, ptáky, nebeskými tělesy a zbraněmi, rozčepýřené chocholy z peří, pánové v salónních uniformách v ostrých barvách a dámy s čelenkami a vlečkami, na to se dobře dívá. Je to podívaná, jak na divadle. Monarchický režim bývá vlídnější pro oko než šedá, nudná demokracie.

Kdyby pánové Masaryk a Beneš nebyli rozbourali starou říši, mohl by dnešní občan Schwarzenberg být na pohřbu jako kníže Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von und zu Schwarzenberg a mohl by se tam skvět např. v uniformě suverénního Maltézského řádu nebo řádu sv. Lazara. Nestalo se. Z nostalgického půvabu monarchie zbylo málo, snad jen poněkud utlumená pompa. Když vévodové, knížata a hrabata svlečou důstojné oděvy a sednou si večer ke sklence ušlechtilého moku, zapomenou na erby a tituly a budou dělat normální byznys. Současná vláda pošilhává po monarchickém a aristokratickém uspořádání. Vrací se možná na začátek veškerého aristokratismu a monarchismu, do doby kdy zakladatelé budoucí slavných rodů byli nejúspěšnějšími zloději nebo nejkrutějšími rváči, a tak se prosadili na vedoucí místa. Možná nynější český vulgární plebejec v poslaneckých lavicích nebo na ministerském postu založí rod, který bude jednou opatřen vzletnými tituly a důstojnými symboly.

Ale zpět. Stojí-li a padají státy s ideály, které stály u jejich zrodu, tak ideály republiky, na níž prý navazujeme, už padly. Jsou ještě občas přízdobou projevů při slavnostních příležitostech. Poslední ceremoniální gesto ministra zahraničí je jejich symbolickým popřením. Současná hlava státu se od masarykovských ideálů humanitních distancovala. Masaryka a Beneše jako socialisty prý dnes následovat nemůžeme. S jakou prodlevou bude po pádu idejí následovat pád státu a jak bude vypadat, to zatím nevíme. Nevíme ani, máme-li se bát nebo těšit. Asi to závisí na tom, budeme-li na trosky kdysi užitečných institucí jen teskně hledět, nebo si vzpomeneme, že se nám tvrdilo, že jsme občany a že to koneckonců máme v rukou.

    Diskuse
    AZ
    July 18, 2011 v 13.12
    Otto Habsburg
    Princip rodu, rodinného původu, je v nás zakořeněn víc než bychom si snad i přáli: normalizační představitelé trestali děti zákazem studia a určitých zaměstnání za názor rodičů na vstup vojsk Varšavské smlouvy podobně jako za náboženské přesvědčení ( tedy rodinná výchova se předpokládala jako něco jednotného a tradovaného), ale podobně dnes bojovní antikomunisté jako Jan Rejžek označují své myšlenkové odpůrce podle toho, kým byli jejich rodiče. "Být z dobré rodiny" je dnes spíš maloměšťácké kritérium než aristokratické. Aristokrat Karel Schwarzenberk si získal sympatie českého lidu chováním spíš plebejským, naopak jeho opuštění pozic Strany zelených, za něž byl ministrem zahraničí, a přechod ve stejné funkci ke tmavě modré TOP09 rozhodně nesvědčí příliš o šlechtické cti. Myslím, že aristokratické ctnosti se vyčerpaly a staly se prázdnou slupkou, obloženou nemovitostmi.
    Nicméně pokud jde o pohřeb Otto Habsburga, nemůže to být tak, že se prostě Habsburgovi se Schwarzenbergovými po celá staletí znali a jít na pohřeb byla v tomto případě prostě slušnost a společenská povinnost? Nějak si nedovedu představit, že by tam Karel Schwarzenberg nešel.
    July 18, 2011 v 14.5
    pohřeb
    Ač souhlasím s mnohým, co jsi Ivane napsal, ba co dím téměř se vším v obecné rovině, přesto si myslím tétéž co Alena Zemančíková, že Karel Schwarzenberg prostě na pohřeb z lidských a slušnostních důvodů jít musel. Navíc jsem četla jeho výslovné vyjádření, že tam nejede jako ministr, ale jako soukromá osoba.
    Není bez zajímavosti, že na Ottu Habsburka velmi pěkně vzpomínal Jirka Pelikán, který s ním působil několik let v Evropském parlamentu.
    July 18, 2011 v 16.39
    Ať už na ten pohřeb šel ze soukromých důvodů, nebo ať měl Otto Habsburg jakékoliv zásluhy, to je vedlejší, faktem je, že monarchismus opravdu existuje. Někdy člověk žasne, co všechno lze ještě vzkřísit. Znovuobjevení monarchismu po tak dlouhé době může mít několik důvodů:
    1. Buď je to jen taková hra, jako když si děti hrají na princezny.
    2. Nebo se to myslí zcela vážně; potom se zřejmě vrací to, co už jsme považovali za překonané, a pokrok v myšlení byl jen zdánlivý.
    3. Nebo se jedná o začátek úpadku nejenom moderního státu, ale možná celé naší civilizace.
    July 19, 2011 v 0.36
    ad Monarchie
    Souhlasím s paní Zemančíkovou a paní Šabatovou: osobně mě nijak nepohoršuje, že se Schwarzenberg pohřbu zúčastnil; a nevadilo by mi ani, kdyby se ho zúčastnil oficiálně - jako ministr zahraničních věcí ČR.

    Řekl bych, že článek pana Štampacha je v této věci příliš zúženě ideologický. Zaprvé: pohřbu se zúčastnil i starosta Vídně Michael Häupl, sociální demokrat. Zadruhé: Otto von Habsburg byl velkým Evropanem - o této skutečnosti nepadne v článku jediné slovo (sic!). A zatřetí není monarchie jako monarchie; nepřehánějme to s těmi historickými resentimenty. Myslím, že Skandinávie je pěkným příkladem toho, jak monarchie vůbec neznamená nějakou zkostnatělost, ale že naopak může fungovat jako moderní sociální stát.

    Takže příště: méně ideologie, více nadhledu a ctít fakta.
    RP
    July 19, 2011 v 4.44
    Není monarchismus jako monarchismus
    Těm, kdo si u nás přejí opětovné zavedení monarchie, nejde o uspořádání na skandinávský nebo britský atd. způsob. Tam je monarchie pouhou fasádou nabízející folklorní podívanou společnosti, která je sama hluboce liberální. Našim monarchistům nejde o fasádu, ale o esenci, o návrat k principu nějaké politické autorit "z boží milosti", v praktických důsledcích o nějakou novou variantu staré zkostnatělosti. Nejsou sami; v sousedním Rakousku tato představa nikdy nepřestala být populární.
    S panem Štampachem sdílím obavy o osud ideje a praxe republiky. Monarchismus starorakouského střihu možná není nejpravděpodobnější z variantních scénářů jejího zániku. Jsou i horší, kterým může monarchismus posloužit jako impuls nebo zástěrka.
    A kritické uvažování o této situaci není žádná "ideologie" v negativním smyslu tohoto slova.
    July 19, 2011 v 9.1
    Ne aristokracie, nýbrž oligarchie
    Upřímně řečeno, považuji české monarchisty za spolek excentriků, kteří nemají žádný vliv - politický ani společenský. Domnívám se, že jejich popularita v české populaci je mizivá. Pokud hrozí nebezpečí republiky, tak z jiného břehu - totiž z břehu "standardních" politických stran, které už dávno přestaly být standarní v liberálně demokratickém smyslu (pokud kdy byly).

    Souhlasím s tím, že republika by měla mít určitou vizi - tak alespoň čtu masarykovské pasáže v článku. To by byla jiná debata. Ale bát se monarchistů, to je dělání z komárů velblouda.

    "Současná vláda pošilhává po monarchickém a aristokratickém uspořádání." To, že je ve vládě jeden kníže, ještě neznamená nebezpečí monarchistického zvratu. (Ostatně, odkud by se ta aristokracie v naší plebejské společnosti vzala?) Nebezpečí této vlády, podle mého mínění, leží někde jinde - v oligarchizaci společnosti.
    July 19, 2011 v 18.52
    Plně souhlasím s pohledem pana Štampacha. Jestliže se máme přihlásit k odkazu presidenta Masaryka, jeho myšlence rovnostářství, pak vůbec není od věci otevřeně kritizovat katolickou církev za to, jak s veškerou pompou, hodnou minimálně presidenta, navštívila pohřeb potomka rodu, proti němuž se náš národ postavil. Chápu obavy pana Štamapacha také ve směřování dnešní doby, kdy pro mnohé zbohatlíky je představa monarchie /kde oni ovšem budou patricii/ velmi lákavá. Tohle je přímo protidemokratické. Otto von Habsburg byl velký Evropan? Vzrůstem, nebo v čem spočívala jeho údajná velikost? V tom, snad, že jako urozený kamarádil s plebejcem Pelikánem? Kdo ví, jak by jejich kamarádství vypadalo, kdyby se mohl vrátit na trůn. Měli jsme tu přeci také takového ohromného lidumila a co se s ním stalo, když se dostal na "trůn", že, ehmm?
    July 19, 2011 v 19.26
    panu Ševčíkovi
    Pane Ševčíku, vaše reakce mě zklamala. Otto von Habsburg prokázal svou mravní integritu dostatečně, o jeho evropanství netřeba pochybovat. Přečtěte si alespoň jeho životopis, než sáhnete k zesměšňování.

    Těžko by mě mohl někdo zařadit k monarchistům, má politická pozice je jasná. Ale uvědomte si, že monarchie a zbohatlíci - to nejde dohromady.
    FO
    July 19, 2011 v 23.12
    obrana aristokracie
    Myslím, že článek není úplně spravedlivý k aristokracii. Když zůstaneme u rodu Schwarzenbergů, pak tam vedle "zlodějů a rváčů" najdeme i skutečné osobnosti, které jistě nedělaly jen "normální byznys". Zmíním dva - kardinála Bedřicha Schwarzenberga, odpůrce dogmatu o papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu, a Karla VI., otce dnešního ministra, významného historika, myslitele a autora autenticky konzervativní orientace.

    Souhlasím s panem Kandou, že nebezpečím není aristokracie nebo monarchie, ale spíš oligarchie či plutokracie. V mém vnímání má v sobě skutečná aristokracie jistou noblesu, smysl pro dějiny a tradici, což bychom dnes velmi potřebovali.

    A také souhlasím s těmi, kdo považují za správné, že Karel Schwarzenberg se zúčastnil pohřbu dlouholetého přítele, a jako panu Kandovi ani mně by nevadilo, kdyby se zúčastnil oficiálně.
    July 20, 2011 v 5.31
    Nemám nic proti aristokratům (někteří mohou být lepší, než mnozí plebejci), ale proti jejich uctívání, někdy téměř až feudálnímu. Stejně tak je mi proti mysli uctívání různých celebrit, byť plebejského původu. Vždycky mi byl sympatický výrok krále Miroslava z Pyšné proncezny: Pamatuj si ševče, nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!
    + Další komentáře