Jakpak je dnes v Hondurasu?
Jiří SilnýSituace v Hondurasu ilustruje problémy současného světa. Pučisté vystřídali vládu, která usilovala o zlepšení postavení chudých vrstev země. Výsledkem je dosud nebývalý rozprodej přírodních zdrojů země. A političtí oponenti jsou potlačováni silou.
V lednu 2010 nastoupil v Hondurasu do úřadu prezidenta velkostatkář Profirio Lobo Sosa, a vystřídal tak pučistu Roberta Michelletiho, který ve funkci na čas obětavě zaskočil po svrženém legitimním prezidentu Manuelu Zelayovi. Zelaya je stále ještě v exilu, zatímco Lobo se doma činí.
Koordinátorka organizace původních indiánských obyvatel COPINH Bertha Cánceresová říká: „Výsledkem puče je dosud nebývalý rozprodej přírodních zdrojů Hondurasu.” Lobova vláda zprivatizovala veřejné zásobování vodou a prodává koncese na využívání řek zahraničním firmám. Takových projektů je plánováno tři sta a na padesát se už realizuje za dobrotivé finanční pomoci USAID, oficiální rozvojové agentury USA. Stejně tak prodává vláda lesy zahraničním koncernům, které tak získávají odpustky za emise CO2. Místní obyvatelé přitom ztrácejí právo řeky a lesy využívat.
Zelayova vláda usilovala o zlepšení postavení chudých vrstev země, tak jak je dnes úspěšně prosazuje většina latinskoamerických zemí. Za jeho vlády byly zastaveny privatizační projekty a byla zvýšena minimální mzda. Hrozba, že v takové politice bude pokračovat, byla také důvodem puče pravicových sil. Nový zákon současné vlády, regulující pracovní právo, je střižen na míru požadavkům kapitálu domácího i zahraničního: práva zaměstnanců jsou masivně omezena. Přirozeným důsledkem je čtyřicetiprocentní nárůst přímých zahraničních investic, který vyjadřuje důvěru trhů ve „stabilitu” a „svobodu” za vlády pravice. Není žádným tajemstvím, že zahraniční investice každou zemi v dlouhodobé perspektivě ochuzují. Přesněji řečeno jde tedy o stabilitu útlaku a svobodu ožebračování, kterou prosazuje vláda pravého křídla Liberální strany PLH a Národní strany PNH. Podporu má od velkých pozemkových vlastníků a od podnikatelské komory. Volby v roce 2009, ze kterých tato vláda vzešla, se odehrávaly v nesvobodných podmínkách suspendování řady občanských práv, ke kterému došlo po puči, a proto je opoziční hnutí stejně jako země sdružené v organizaci Mercosur (většina jihoamerických států) neuznávají jako platné.
To všechno se neděje bez odporu občanů, a tak sahá pravicová vláda ke stejnému prostředku, který ji přivedl k moci — užívá násilí. Represe proti aktivistkám a aktivistům opoziční Národní fronty lidového odporu (FNRP, Frente Nacional de Resistencia Popular) a dalších sociálních hnutí mají masový charakter. Jen za první pololetí loňského roku registrovala lidskoprávní organizace COFADEH více než sto politických vražd (objasněna byla jedna) a přes tisíc politicky motivovaných porušení lidských práv. Ve stejném období byl podle organizace Reportéři bez hranic Honduras jednou z nejnebezpečnějších zemí pro novináře.
Jiní ale nejsou tak kritičtí. Evropská unie nám například nabízí zase jednou příležitost zastydět se za její politiku. Zatímco řada latinskoamerických zemí neobnovila ani s Lobovou vládou diplomatické styky, které přerušily po puči, EU nedělá okolky. V květnu 2010 uzavřela Unie s nedemokratickou vládou Hondurasu dokonce asociační dohodu. V rámci programu rozvojové spolupráce PASS bylo poskytnuto 44 milionů eur na lepší vybavení honduraského bezpečnostního aparátu, jistě velmi potřebné při potlačování vlastního obyvatelstva. Německo přispěchalo v lednu 2011 s dohodou o pomoci ve výši 47 milionů eur, Mezinárodní měnový fond poskytl půjčku 200 milionů dolarů. Jako by se vracely noční můry latinskoamerických diktatur, které Západ podporoval v jejich teroru proti vlastnímu obyvatelstvu, protože „zadržovaly komunismus“.
Na konci června to budou dva roky, kdy pučisté prezidenta Zelayu v pyžamu unesli na leteckou základnu USA poblíž Teguacigalpy a přinutili ho odletět ze země. Čeká se, že se budou konat velké protesty, ale protesty nepředstavují jedinou aktivitu, ke které puč lidi vyburcoval. Již zmíněná FNRP vznikla jen pár dní po únosu prezidenta Zelayi a dnes sdružuje více než šedesát organizací na společném základě odmítnutí puče a vlády, která z něj vzešla. Podařilo se už posbírat jeden a půl milionu podpisů (to odpovídá 55 % všech voličů) pod požadavek svolání ústavodárného shromáždění, které plánoval uskutečnit Zelaya.
Prezidentský kandidát Carlos Rey, který na protest proti neregulérnosti voleb z roku 2009 svou kandidaturu stáhl, dnes překvapeně konstatuje, že puč paradoxně přispěl k bezprecedentní aktivizaci občanské společnosti.
Toto hnutí odporu zároveň připravuje v široké občanské diskusi vlastní návrh ústavy, požadující mimo jiné smíšený ekonomický systém, odstoupení od nevýhodných hospodářských smluv s USA a s EU, zákaz privatizace přírodních zdrojů, pozemkovou reformu, opatření proti chudobě a sociální polarizaci a posílení participativní demokracie. Zkrátka ústavu pro jednadvacáté století.
Kdypak asi nastane podobná diskuse u nás?
S využitím materiálu z hondurasdelegation.blogspot.com a článku Fabiana Unterbergera v rakouském časopise Südwind 3/2011.
Ale to je asi málo. Když čtu, jak mí vyvolení zástupci podporují zločinné režimy, které vraždí lidi, běhá mi mráz po zádech. Nikdy jsem sice nevolil ODS ani TOP 09, ale nejedou v těch špinavých kšeftech i sociální demokraté a komunisti? Nedělá ze mě spolupachatele už jen to, že se jim v tom nesnažím zabránit se zbraní v ruce? Kdybych někdy na ulici narazil na teroristu, měl bych já vůbec morální právo se bránit? Nedělá ze mě to, že trpím v čele svého státu, údajně demokratického, lotry, kteří se nestydí vydělávat na zbídačování i mordování lidí, nakonec legitimní cíl? Zvlášť když se nejspíš nějakou formou podílím i na ziscích z těch špinavých zahraničních obchodů?
Pokus odstranit bezohledné a zkorumpované politiky násilím má některé technické nevýhody, zejména osobní riziko: Všichni ti lumpové mají ochranku, a ta nebude pasivně čekat, až si na toho lumpa někdo vystřelí; ledaže by za to té ochrance zaplatil nějaký ještě větší lump. Krom toho se už jen přípravou vraždy (ve funkčním právím státě nejen vraždy politika) člověk ocitá mimo zákon a stává se terčem policie, která vůči vrahům nemá nejmenší důvod brát nějaké ohledy.
Pak jsou tu problémy morální, většina aspoň trochu slušných lidí uznává, že vraždit lidi je fuj, dokonce i pokud jde o vraždu bezcharakterního zkorumpovaného politika. Pro většinu duševně zdravých lidí je odpor k vraždění podstatnou součástí psychiky a první zabití znamená zásadní duševní otřes.
Co ovšem považuji za nejvýznamnější důvod politiky nestřílet, je strategická chybnost takového jednání. Pravděpodobně jediný z našich politiků, který by mohl stát za kulku, je Miroslav Kalousek, protože nad své kolegy vyniká inteligencí. Ostatní jsou nahraditelní, jednoho odstřelíte a na jeho místě vstane další, o nic lepší: zhola zbytečná vražda. Střelba do politiků neprosadí žádný morální princip, jen princip větší pušky. Násilí ukončuje diskuse a nahrazuje je vzájemným vražděním znepřátelených stran, ve kterém lidé prohrávají a pravda nevítězí, dokud nejsou všichni bojovníci mrtví.
Úvahou o své zodpovědnosti za to, že své politiky nezabíjím, jsem chtěl vyjádřit hrůznost toho, že mí zástupci v tomto zatím poměrně klidném koutě světa bez zábran podporují vraždění v jiných koutech. Šlo mi o potřebu najít způsob, jak takové řádění zastavit. Způsob jak ostranit naše politiky, aby na jejich místa nenastoupily jejich klony, způsob, který by v politice ustavil aspoň nějaké morální principy, pro začátek přinejmenším ten, že vraždit lidi je fuj.
Je většině Evropanů jedno, že Evropská unie podporuje násilnickou vládu v Hondurasu? Nebo nám to nikomu jedno není, nikdo z nás by se něčeho takového dobrovolně nezúčastnil, ale nikdo neumíme dát svou vůli najevo, nedokážeme přinutit své politické zástupce, aby nás skutečně zastupovali? Co s tím?
Ozbrojovat se, zakládat lidové milice, to je až poslední možnost, možnost krajní, ze které nekoukají příliš dobré vyhlídky. Něco takového má smysl, až jestli zjistíme, že jsme si v demokratickém prostředí pustili k moci lumpy natolik zrůdné, že pod jejich vládou už na nějakém výstřelu navíc opravdu nesejde.
I když možná i na to brzy dojde. Poslanec Doktor označuje občanskou neposlušnost za fašismus http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/197853.aspx a nepříliš skrytě vyhrožuje: „Budou-li povoleny projevy extrémní levice, objeví se znovu extrémní pravice a začne plnit ulici.‟ Jak opakuje Langrovu mantru o extremismu „levicovém i pravicovém‟, zjevují se mi za jeho slovy neonacistické bojůvky jako úderná pěst ODS, která může být již brzy nasazena proti jakýmkoliv, nejen levicovým občanským protestům. A musím myslet na to, že i když nikoliv na Kalouska, přece jen bych si zbraň asi pořídit měl.