Mohlo by se zdát, že výsledek nedělních prezidentských voleb v Argentině, ve kterých zvítězil Mauricio Macri z koalice Cambiemos („Změňme“), znamená velkou ránu pro všechny latinskoamerické progresivní režimy. Dosud upozaděná pravice po celém latinskoamerickém kontinentu se to tak ostatně snaží vykládat — jako by široká koalice progresivních levicových států ztratila jeden ze svých nejdůležitějších článků. Význam Argentiny jak z ekonomického, tak politického hlediska určitě nelze podceňovat a kdyby byl její nový prezident skutečně proponentem naprostého obratu dosavadního kurzu, mělo by to pro celý kontinent vážné následky.

Taková interpretace víkendového volebního klání je nicméně ošemetná, a to především ze dvou důvodů. Zaprvé, Macriho vláda bude omezena menšinou v parlamentu, a tím pádem neustálou nutností vyjednávat pokusy o změnu dosavadního směřování země v ekonomické, sociální i zahraničně-politické oblasti.

A zadruhé, s Macrim se nedostává do čela Argentiny politik ze „staré“ latinskoamerické pravice; součástí koalice Cambiemos je středolevicová Občanská koalice ARI, kandidát sám se přihlásil k sociálnímu dědictví svých předchůdců a za jeden z klíčových cílů ve svém prvním projevu označil vymýcení chudoby.

Vinicius Torres Freire z brazilského listu Folha de S. Paulo správně k řečenému poznamenal: „Tvrdit, že Argentinci zvolili pravicovou vládu, znamená tvrdit, že perónismus byla levicová ideologie.“

Výběr Daniela Scioliho za Marciho levicového protikandidáta — toho Scioliho, který se rozhodl navazovat na tu „nejlepší“ tradici extrémně neoliberálního exprezidenta Carlose Menema z let devadesátých —, ostatně jenom potvrdil známý fakt, že perónismus nemá žádné jasné ideologické zakotvení.

I pro výše uvedené neznamená Macriho vítězství automatické zhoršení vztahů s lídry progresivních sil na kontinentu — tedy především s Brazílií a Uruguají. V Uruguaji dokonce řada politiků z vládní levicové Široké fronty uvítala nedělní výsledky. Není divu, dosavadní argentinská prezidentka Cristina Kirchnerová se pravidelně dostávala do otevřených konfliktů jak se staronovým prezidentem Tabarém Vázquezem, tak s jeho předchůdcem Josém Mujicou.

Uruguayský ministr financí Daniel Astori po volbách přímo prohlásil, že od nové argentinské hlavy státu očekává konec blokování užší regionální integrace v rámci Mercosulu.

Brazilská vládní Strana pracujících (PT) měla s oběma Kirchnery o něco bližší vztahy; exprezident Lula se přímo osobně podílel na Scioliho volební kampani. Ovšem sama prezidentka Dilma Rousseffová se — na rozdíl od představitelů Ekvádoru, Bolívie a Venezuely — držela stranou. Hned v pondělí Macrimu zatelefonovala, aby mu pogratulovala a pozvala ho na návštěvu Brazílie. Macri samozřejmě přijal.

Brazílie bude cílem jeho první zahraniční cesty a podle vlastních slov nejdůležitějším spojencem pro spolupráci na řadě důležitých témat: například na obchodní smlouvě s Evropskou unií či na navázání spolupráce mezi Mercosulem a konkurenční Pacifickou aliancí.

Problém ve Venezuele

Že se prezidentem stal Mauricio Macri naopak může mít na progresivní vlády v regionu v jednom smyslu pozitivní vliv, a to díky postoji k režimu ve Venezuele. Demokratická latinskoamerická levice má s postchávistickou Venezuelou stále větší problém. Jak kdysi prosperující země vykazuje alarmující znaky diktatury, vládnoucí brazilská, uruguayská nebo i chilská levice se stále není schopná odpoutat od svých osobních a historických vazeb na venezuelskou vládní stranu; byl to přece Chávez, jenž započal vlnu progresivních reformátorů napříč Jižní Amerikou.

Nyní politici jako brazilská prezidentka, která sama v minulosti tvrdě bojovala proti diktatuře a vždy považovala ochranu lidských práv za osobní prioritu, povážlivě mlčí vstříc dalším a dalším vlnám represivních opatření a zvyšující se možnosti zfalšování blížících se voleb. Z řady mlčících levicových špiček nedávno vybočil pouze bývalý uruguayský ministr zahraničí a letos zvolený šéf Organizace amerických států (OAS) Luis Almagro, připravený mnohem otevřenějším způsobem prosazovat demokratické principy zakotvené v chartě OAS.

Argentina za vlády Cristiny Kirchnerové pak nebyla jen zticha jako Chile, Brazílie a Uruguay, ale uzavřela přímo s Chávezovým nástupcem Nicolásem Madurem strategickou alianci založenou pravděpodobně i na korupčních vazbách. Argentina, jež mimo jiné těmito volbami a jejich zcela neproblematickým průběhem, prokázala sílu své vlastní demokracie, neměla problém udělat z pochybných režimů svoje nejbližší spojence; kromě Madurovy Venezuely se Cristina Kirchnerová velmi přiblížila k Číně a Íránu. Podle kritiků dávala vláda vztahů s těmito zeměmi vyšší váhu než se samotnými partnery v Mercosulu.

Macri se v tomto ohledu liší a už dal najevo, že se přidá k Almagrově snaze o postih režimů porušujících lidská práva a politické svobody na americkém kontinentě. Nově zvolený prezident v souvislosti s Venezuelou mluví otevřeně o „politických perzekucích a útocích na svobodu slova“ a na dalším zasedání Mercosulu bude požadovat pozastavení členství země, která byla stejně přijata za neobvyklých okolností.

Almagro a Macri mají potenciál přimět Rousseffovou a další americké politiky z demokratické levice, aby zaujali vůči Venezuele charakternější postoj vyžadovaný mimochodem významnou částí brazilské společnosti. Jako dva nejsilnější státy v regionu a zároveň dvě silné demokracie by Brazílie a Argentina měly 6. prosince vynutit svobodný, dobře monitorovaný průběh venezuelských voleb. A dohlédnout na případné klidného předání moci, přesně podle argentinského vzoru, kde už během volební noci poražený kandidát zatelefonoval vítězi s gratulacemi a uznal svou porážku.

Absence většiny

Jakkoli se tedy nový argentinský prezident může zdát pravicovým stranám po celé Latinské Americe jako požehnání — a skutečně třeba přispěje k jejich lepším volebním výsledkům — pro vztahy s progresivními vládami to neznamená tragédii. Jeho zahraniční politika bude konsensuální, a, jak už bylo naznačeno, mohou případné změny vést i pozitivním směrem.

Macriho vláda se bude ostatně muset vždy spoléhat na dohodu s opozicí. Slovy Lucíe Topolansky, senátorky a bývalé první dámy Uruguaye: „Prezident Macri bude muset vyjednávat od prvního dne v úřadu, protože nebude mít parlamentní většinu. (...) Argentinci se budou muset všemi silami snažit o konstruktivní dialog.“

Výsledky tohoto dialogu mohou být koneckonců kultivující i pro ostatní pravicové strany v Latinské Americe, dosud tradičně spjaté s diktaturami a zvyklé aplikovat tvrdou neoliberální politiku. Něco podobného si už Mauricio Macri nebude moci podle všeho dovolit, a to ani kdyby chtěl.