Mohlo by se zdát, že výsledek nedělních prezidentských voleb v Argentině, ve kterých zvítězil Mauricio Macri z koalice Cambiemos („Změňme“), znamená velkou ránu pro všechny latinskoamerické progresivní režimy. Dosud upozaděná pravice po celém latinskoamerickém kontinentu se to tak ostatně snaží vykládat — jako by široká koalice progresivních levicových států ztratila jeden ze svých nejdůležitějších článků. Význam Argentiny jak z ekonomického, tak politického hlediska určitě nelze podceňovat a kdyby byl její nový prezident skutečně proponentem naprostého obratu dosavadního kurzu, mělo by to pro celý kontinent vážné následky.

Taková interpretace víkendového volebního klání je nicméně ošemetná, a to především ze dvou důvodů. Zaprvé, Macriho vláda bude omezena menšinou v parlamentu, a tím pádem neustálou nutností vyjednávat pokusy o změnu dosavadního směřování země v ekonomické, sociální i zahraničně-politické oblasti.

A zadruhé, s Macrim se nedostává do čela Argentiny politik ze „staré“ latinskoamerické pravice; součástí koalice Cambiemos je středolevicová Občanská koalice ARI, kandidát sám se přihlásil k sociálnímu dědictví svých předchůdců a za jeden z klíčových cílů ve svém prvním projevu označil vymýcení chudoby.

Vinicius Torres Freire z brazilského listu Folha de S. Paulo správně k řečenému poznamenal: „Tvrdit, že Argentinci zvolili pravicovou vládu, znamená tvrdit, že perónismus byla levicová ideologie.“

Výběr Daniela Scioliho za Marciho levicového protikandidáta — toho Scioliho, který se rozhodl navazovat na tu „nejlepší“ tradici extrémně neoliberálního exprezidenta Carlose Menema z let devadesátých —, ostatně jenom potvrdil známý fakt, že perónismus nemá žádné jasné ideologické zakotvení.

↗

Mauricio Macri je nyní středem pozornosti většiny latinskoamerických médií. Foto archiv Macriho kampaně

I pro výše uvedené neznamená Macriho vítězství automatické zhoršení vztahů s lídry progresivních sil na kontinentu — tedy především s Brazílií a Uruguají. V Uruguaji dokonce řada politiků z vládní levicové Široké fronty uvítala nedělní výsledky. Není divu, dosavadní argentinská prezidentka Cristina Kirchnerová se pravidelně dostávala do otevřených konfliktů jak se staronovým prezidentem Tabarém Vázquezem, tak s jeho předchůdcem Josém Mujicou.

Uruguayský ministr financí Daniel Astori po volbách přímo prohlásil, že od nové argentinské hlavy státu očekává konec blokování užší regionální integrace v rámci Mercosulu.

Brazilská vládní Strana pracujících (PT) měla s oběma Kirchnery o něco bližší vztahy; exprezident Lula se přímo osobně podílel na Scioliho volební kampani. Ovšem sama prezidentka Dilma Rousseffová se — na rozdíl od představitelů Ekvádoru, Bolívie a Venezuely — držela stranou. Hned v pondělí Macrimu zatelefonovala, aby mu pogratulovala a pozvala ho na návštěvu Brazílie. Macri samozřejmě přijal.

Brazílie bude cílem jeho první zahraniční cesty a podle vlastních slov nejdůležitějším spojencem pro spolupráci na řadě důležitých témat: například na obchodní smlouvě s Evropskou unií či na navázání spolupráce mezi Mercosulem a konkurenční Pacifickou aliancí.

Problém ve Venezuele

Že se prezidentem stal Mauricio Macri naopak může mít na progresivní vlády v regionu v jednom smyslu pozitivní vliv, a to díky postoji k režimu ve Venezuele. Demokratická latinskoamerická levice má s postchávistickou Venezuelou stále větší problém. Jak kdysi prosperující země vykazuje alarmující znaky diktatury, vládnoucí brazilská, uruguayská nebo i chilská levice se stále není schopná odpoutat od svých osobních a historických vazeb na venezuelskou vládní stranu; byl to přece Chávez, jenž započal vlnu progresivních reformátorů napříč Jižní Amerikou.

Nyní politici jako brazilská prezidentka, která sama v minulosti tvrdě bojovala proti diktatuře a vždy považovala ochranu lidských práv za osobní prioritu, povážlivě mlčí vstříc dalším a dalším vlnám represivních opatření a zvyšující se možnosti zfalšování blížících se voleb. Z řady mlčících levicových špiček nedávno vybočil pouze bývalý uruguayský ministr zahraničí a letos zvolený šéf Organizace amerických států (OAS) Luis Almagro, připravený mnohem otevřenějším způsobem prosazovat demokratické principy zakotvené v chartě OAS.