Opičí neštovice — žijeme v dramatických časech, ale není důvod k panice
Jan KašpárekV Evropě se vyskytly opičí neštovice. Není to poprvé, ale tentokrát se více rozšířily. Nákaza je sice znepokojivá a trvá řada neznámých, ale není třeba panikařit.
Jakmile jsme si přinejmenším dočasně oddechli od covidu, titulky zpravodajských webů se osypaly opičími neštovicemi. Právem. Máme tu skutečně neobvyklou a svým nynějším rozšířením až unikátní nákazu. Kde se vzala a co s námi provede?
Jedná se o exotickou a poměrně krátce známou infekci, vázanou obvykle na kontakt s africkými zvířaty. V roce 1958 ji vědci vypozorovali u opic, často je přitom patrně šířena hlodavci. Trvalo déle než dekádu, než byla v Kongu během tažení proti odlišnému typu neštovic, pravým neštovicím, odhalena první nákaza člověka. Právě na oblast střední až západní Afriky připadá naprostá většina případů a úmrtí — podle Státního zdravotního ústavu dostane opičí neštovice kolem tisíce Konžanů ročně. Výskyt je endemický, drží se tedy na omezeném území.
Nemoc je ale občas přenesena na Západ, potažmo globální Sever. Největší průnik se odehrál přibližně před dvaceti lety na americký Středozápad. Od hlodavců — domácích mazlíčků dovezených z Afriky — se nakazily desítky lidí, nikdo naštěstí nezemřel. Nakažení měli horečku, kašel, bolesti hlavy i svalů, do deseti dnů následovala typická neštovičná vyrážka. Celá záležitost trvala asi měsíc, nebyl zaznamenán žádný mezilidský přenos.
Nyní je situace odlišná. Kde se nákaza objevila nejdříve, nevíme. Nejpravděpodobnější však je, že virus někdo opět přivezl z Afriky. „Od třináctého května byly opičí neštovice nahlášeny z třiadvaceti členských států, které nejsou pro virus endemické. Značná většina případů nemá žádné zjištěné vazby na endemickou oblast. (…) Opičí neštovice bez přímých vazeb na dané regiony jsou atypické,“ shrnuje hlášení Světové zdravotnické organizace.
Dále uvádí, že k 26. květnu se vědělo o 257 potvrzených a 120 možných případech s tím, že se situace rychle vyvíjí a očekává se nárůst. K poslednímu květnu se Světová zdravonická organizace dopočítala více než 550 případů ve třiceti zemích. V České republice bylo podle zatím posledního reportu Státního zdravotního ústavu ze čtvrtka 28. května odhaleno pět nákaz. Ústav chce zprávu vydávat každý týden.
Dosud nebylo hlášeno úmrtí — tedy v neendemických oblastech mimo Afriku. Roli přitom hraje rozdělení opičích neštovic na dvě větve, západoafrickou a středoafrickou či konžskou. Nyní se šíří mírnější západoafrická varianta, pro niž se uvádí smrtnost jedno procento. U druhé varianty konstatuje americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí smrtnost až desetiprocentní. Máme tedy vlastně štěstí.
Možnosti přenosu naštěstí nejsou zvlášť velké
Nejde tedy, alespoň v současné situaci, o vyloženě smrtící nákazu. Odborníky však znepokojuje spíše nevídané přeshraniční šíření a řada dalších nezodpovězených otázek. Neobvyklé je například to, že v počátečním rozšíření opičích neštovic hrály roli sexuální styky.
Hlavně mezi prvotními případy z Velké Británie či Portugalska jsou disproporčně více zastoupeni gayové a bisexuálové: skupina, které epidemiologové říkají „MSM“, muži mající sex s muži. Ač není známa cesta, jíž se virus dostal z Afriky do Evropy, zde se nemoc zjevně rozšířila na dvou večírcích.
Jak uvádí česká Společnost infekčního lékařství, opičí neštovice se nejsnáze přenášejí kontaktem s puchýřky či tělními tekutinami. Virus je navíc dosti odolný a vydrží přežít například na textiliích. Může se přenést i kapénkami, byť je podle odborníků zapotřebí delší, intenzivní kontakt. Nakažlivost je naštěstí nesrovnatelná s původcem covid-19, šířícím se převážně vzduchem.
Jakkoli zpočátku infekce zasáhla především gaye a bisexuály, jde spíše o shodu okolností posílenou dlouhou inkubační dobou, možnou neurčitostí mírných příznaků a tím, že první nakažení měli zřejmě postupně více krátkodobých partnerů. Experti varují před stigmatizací a nemístným spojováním nemoci se stejnopohlavním stykem, či dokonce LGBTQ+ lidmi.