Když jsem na konci února přejížděla hranice do Polska, abych mohla dovést kamarádkám dětský ibuprofen, nenapadlo by mě, že problém s výpadky léků bude trvalejšího charakteru. Stála jsem v Apteka ve frontě s dalšími Čechy a připadala si trochu nepatřičně. Jako bych se vrátila do dob minulých, kdy bylo určitého základního zboží nedostatek a muselo se shánět po známých i neznámých. U pokladny jsem zaplatila dvě krabičky, sedla do auta a pocítila směsici studu, zlosti a frustrace.

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek tehdy výpadky léčiv zlehčoval a radil rodičům, jejichž děti ležely v horečkách, obvolávat lékárny. Však ony se někde přece ty léky najít musí… Pod tlakem okolností musel nakonec přiznat, že situace není zcela v pořádku. Slíbil, že nejpozději v dubnu bude problém z velké části vyřešen. Pan ministr mezitím už neví, co do veřejného prostoru plácnout a vinu svaluje na předchozí vlády.

Nejhorší výpadek léků za posledních třicet let dostihl v květnu i moji rodinu. Zrovna v období, které pro nás bylo silně vypjaté, stěhujeme po těžkém zápalu plic a hospitalizaci moji mámu na doléčení k nám domů. Po týdenní kontrole u praktické lékařky dostává předpis na nové léky na vysoký tlak.

Máma má stále silné potíže s dechem a pohybem, takže ihned beru lístek a vyrážím do lékárny. První, druhá, třetí… Pět lékáren, pět stejných odpovědí. Přemítám, jak se něco takového může stát. K čemu byly všechny ty měsíce vypouštění planých nadějí a prázdných frází? Kde selhal stát a v čem trh? Jaké je řešení neblahé situace?

Trpí celá Evropa, ale český problém je z největších

V prosinci vydala Evropská léková agentura zprávu, ve které uvádí, že téměř všechny unijní země trpí výpadky některých léků. Většina států — Českou republiku nevyjímaje — byla rozsahem výpadku zaskočena. Mezi nejčastěji zmiňované příčiny, které zasáhly producenty léků, patřilo narušení dodavatelských řetězců, válka na Ukrajině a energetická krize. Jenže to je jen část příběhu. Podle investigace novinářů z Voxeurop vzrostl v letech 2000—2018 zaznamenaný výpadek léků v Evropě až dvacetinásobně.

Říkáte si, proč se tento problém na evropské úrovni doposud neřešil? Neexistuje jednotná databáze zaznamenávající nedostatek léčiv ve stejném jazyce a s údaji, které by bylo možné prohlížet v reálném čase. Jak upozorňují autoři z Voxeurop, nelze tak posoudit skutečnou dobu trvání nedostatku léčivých přípravků. Státy se liší i v povinnosti nahlašovat nedostatky. Neexistují ani společné standardy pro zaznamenávání a vykazování nedostatku.

Přesto se mezinárodnímu týmu datových žurnalistů podařilo tuto záhadu rozklíčovat, když zaznamenali 22 107 různých záznamů za pětileté období (2018—2023) v celkem devíti evropských zemích (Německo, Itálie, Španělsko, Slovinsko, Česká republika, Řecko, Rumunsko, Rakousko, Belgie). Výsledky nejsou pro Českou republiku lichotivé. Společně s Itálií a Německem se řadíme mezi země, které v letech v pětiletém období evidovaly největší nedostatek léků.

Absolutní počet léků nemusí být jediným ukazatelem, ostatně země se liší různou úrovní poptávky nebo bilance dovozu a vývozu léčiv. Česká republika například téměř devadesát procent importovaných léčiv dováží ze zemí Evropské unie, unijní průměr je kolem osmašedesáti procent. I odtud plyne současná snaha resortu zdravotnictví v maximální možné míře zajistit dovozy z mimoevropských trhů.

Je však jeden ukazatel, kde se Česká republika držela na polovině evropského průměru, a to je délka trvání výpadku. Za sledované období u nás takové výpadky trvaly v průměru 41 dní. Dnešní stav, který trvá téměř devět měsíců, jen dokresluje závažnost situace.

O to absurdnější je zlehčování ze strany ministra Válka nebo ředitelky SÚKL. Irena Storová v polovině ledna letošního roku, tedy čtyři měsíce po prvních zprávách o značných výpadcích, tvrdila, že nedostatky nejsou fatální. Ministr Válek všemu nasadil korunu, když řešení shledal v přirozeném poklesu nemocnosti vlivem hezkého počasí a zejména sluníčka.

Situace ale byla a je vážná. Řešení není jednoduché a rychlé. Ale politik, který bere svoji práci vážně, nevyhlašuje na veřejnosti termíny, aniž by je měl podložené, a nesvádí vinu na všechny ostatní. Nezlehčuje obavy lidí absurdními a posměšnými výroky. Politik, který občany respektuje, s nimi jedná otevřeně.

Řešení místo plácání

Abychom si však jen nezoufali, pojďme se podívat na možná řešení problému. Některé země — jako například Nizozemsko nebo Švédsko — zavádí legislativu, která prodejcům ukládá povinnost mít zásoby léků na dobu několika týdnů. U nás ministerstvo podobnou novelu připravuje: výrobci by měli povinnost zachovávat u léků na předpis zásoby na dva měsíce. Novela rovněž dává lékárnám, distributorům a výrobcům léčiv povinnost u vybraných léků informovat o skladových zásobách. Obojí je krok správným směrem. Sám o sobě ale bohužel nestačí.

Stát se musí naučit strategicky připravovat na období, ve kterých lze očekávat zvýšenou spotřebu léků — zejména dobu respiračních onemocnění. Taktéž je zapotřebí nastavit legislativu tak, aby v maximální míře a za dodržení potřebných standardů umožnila lékárnám v době nedostatků připravovat alternativní léky se stejnými účinnými látkami.

Ani jedno ze zmíněných řešení ale bohužel neřeší příčiny masivních výpadků — zejména závislost na mimoevropských producentech léčiv a potíže se zásobováním. Problém spočívá i v nedostatečných evropských výrobních kapacitách.

V tomto bodě je zapotřebí jednotný postup na unijní úrovni. Ať už se jedná o povinnost držitelů rozhodnutí o registraci při nedostatku léčiv automaticky poskytnout plán reakce a ideálně prevence další takové události nebo právní povinnost pro držitele rozhodnutí o registraci udržovat bezpečnostní zásobu určených léčivých přípravků po určenou dobu — a samozřejmě také možnost finančních sankcí v případě nedodržení těchto nařízení. Samostatnou kapitolou je harmonizace databází a povinnost celounijního podávání zpráv. Jedině na základě těchto kroků lze předcházet krizím většího rozsahu.

Masivní výpadky léčiv nejen v České republice, ale i v dalších státech Evropské unie, bohužel ukazují neschopnost státu i nadnárodních organizací nejen včasně reagovat na krizové momenty, ale skrze strategické plánování jim i předcházet.

Matka dítěte, které leží v horečkách, nebo starší člověk potřebující léky na vysoký tlak, musí mít jistotu, že se do budoucna zodpovědní lidé a instituce poučí. Pokud lidé uvidí snahu politiků problém řešit s úctou a respektem, uznají, že výsledky se nedostaví hned. Ovšem v případě politické klauniády a přízemního politikaření na národní či dokonce mezinárodní úrovni, bude reakce občanů oprávněně nekompromisní.