Když jsem na konci února přejížděla hranice do Polska, abych mohla dovést kamarádkám dětský ibuprofen, nenapadlo by mě, že problém s výpadky léků bude trvalejšího charakteru. Stála jsem v Apteka ve frontě s dalšími Čechy a připadala si trochu nepatřičně. Jako bych se vrátila do dob minulých, kdy bylo určitého základního zboží nedostatek a muselo se shánět po známých i neznámých. U pokladny jsem zaplatila dvě krabičky, sedla do auta a pocítila směsici studu, zlosti a frustrace.

Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek tehdy výpadky léčiv zlehčoval a radil rodičům, jejichž děti ležely v horečkách, obvolávat lékárny. Však ony se někde přece ty léky najít musí… Pod tlakem okolností musel nakonec přiznat, že situace není zcela v pořádku. Slíbil, že nejpozději v dubnu bude problém z velké části vyřešen. Pan ministr mezitím už neví, co do veřejného prostoru plácnout a vinu svaluje na předchozí vlády.

Nejhorší výpadek léků za posledních třicet let dostihl v květnu i moji rodinu. Zrovna v období, které pro nás bylo silně vypjaté, stěhujeme po těžkém zápalu plic a hospitalizaci moji mámu na doléčení k nám domů. Po týdenní kontrole u praktické lékařky dostává předpis na nové léky na vysoký tlak.

Máma má stále silné potíže s dechem a pohybem, takže ihned beru lístek a vyrážím do lékárny. První, druhá, třetí… Pět lékáren, pět stejných odpovědí. Přemítám, jak se něco takového může stát. K čemu byly všechny ty měsíce vypouštění planých nadějí a prázdných frází? Kde selhal stát a v čem trh? Jaké je řešení neblahé situace?

Trpí celá Evropa, ale český problém je z největších