Umělecké kontinenty, které nevidíme

Roman Galovič ukazuje, že politická korektnost necenzuruje umění a nebrání kreativitě. Naopak sociálně vnímaví tvůrci mohou snáze otevírat nové umělecké prostory.

Začnu banální psychologickou pravdou. Všichni máme pochopitelně příběhy, které prožíváme výsostně osobně a usídlí se nám v lebce tak, že je používáme jako berličky, když chceme tu a tam nalézt ve svých životech nějaký smysl nebo když se rozhodujeme, jak jednat, a ve variaci na křesťanskou mravní otázku se tážeme „Co by učinil Ijáček?“ Ten by tedy zrovna nezávisle na situaci kňoural, takže člověk k němu vzhlížející si může odpustit těžké přemýšlení nad morálními dilematy. Je třeba si umět najít pohodlný morální vzor...

V ideálním egalitářském světě by bylo skvělé, kdybychom se mohli všichni ztotožňovat s postavami čistě na základě jejich charakteru a nemuseli bychom řešit rasu, gender, sexuální orientaci či biologický druh, tak jako já se mohu nalézt v lesbické skřetí transgender ženě čistě proto, že tak jako já ráda o samotě čte knihy v zakouřených hospodách, užívá si noční bezcílné toulky a zbožňuje smutné vrby, Pink Floydy a pivo.

Cizinec není vetřelec
Obávám se však, že „vidět skrz“ rasu, gender či sexuální orientaci stále náleží jen tomu ideálnímu egalitářskému světu, nikoli naší hloupé nerovné přítomnosti. Lidé, jejichž identita je zavrhovaná, přehlížená či vysmívaná, mohou vinou stereotypů narážet na vážné překážky ve ztotožnění se s postavou, která je jim sice charakterově velmi blízká, ale v kontrastu s nimi má právě onu „normální“ identitu. Právě proto, že se jim tam pořád může cpát například ten „negr v duši černého člověka“, který jim bývá zvenku implantovaný do mozku.

Obzvlášť když „člověk normální“ (tedy bílý zdravý muž, kterému se líbí bílé zdravé ženy) je vydávaný za míru všech věcí a velmi rád ženám vysvětlí, že nemohou být Vinnetouem, když jsou přece ty ženy, jak ostatně pěkně načrtla Markéta Jakešová ve svém článku „Jsme svobodnější než muslimské ženy?“

A protože ztotožnění je velmi silnou cestou k uměleckému pohlcení, bylo by vhodné otevírat tyto cesty co nejširšímu spektru lidí. Bylo by tak myslím spravedlivé tvořit světy, kde existují i odlišní lidé od těch, kteří ve značné části dějin měli monopol na slovo, přičemž ostatní jim tvořili ve světě pouhý komparz.

Takováto emancipace v reprezentaci může na jedné straně bourat imaginační hradby, ale nejen to. Ježto díla nám spolutvoří obraz světa v hlavě, který potom na svět rozprostíráme, tak kdyby v příbězích tito „cizinci“ vystupovali jako plnohodnotné charaktery, které neodvíjejí celé své bytí z vlastní cizosti, tak by se možná i „pro nás normální“ mohly tyto „cizinci“ stát přirozenými obyvateli světa a přestali bychom je vidět jako vetřelce.

U postavy Sansy Stark můžeme číst citlivě napsaný vnitřní život dámy v nesnázích, která tak už není pouhou protagonistovou trofejí, ale svébytnou postavou s vlastním příběhem. Foto deviantart.net

Co však když se namítne, že mužský autor se necítí pohodlně při psaní ženských postav, bílá autorka se necítí na to, psát postavy černé, a podobně? Právě v této otázce se odhaluje klíčový aspekt problému, který spočívá v představě, že černá postava je až tak povahově odlišná, že by jí bílá autorka nerozuměla.

Na odmítnutí tohoto předpokladu si vlastně stačí poctivě uvědomit banálně znějící princip nerasistického smýšlení, kdy „tmavá kůže“ přece vůbec nekonstituuje osobnost, tak jako homosexuální orientace neurčuje povahu vztahů. Například příběhu Harryho Pottera by přece nijak neublížilo, kdyby Hermiona byla černá nebo měla rodiče z arabských zemí. Stále by zůstala úplně stejným charakterem, stejně jako homosexuální postava může přece prožívat vztah úplně stejně romanticky jako postava heterosexuální.

Pochopitelně, ve světě postaveném na rasistických předsudcích se například zkušenosti černošek a bělošek liší, a pokud chce tvůrce v díle tematizovat zkušenost rasismu, je nanejvýš vhodné – pokud ji sám nemá –, aby ji alespoň konzultoval s lidmi, kteří rasismus zakusili. Pak ji může vykreslit v žitých konturách místo toho, aby se ji snažil vybásnit, což by mohlo navzdory všem dobrým úmyslům dopadnout velmi zle. To je jasné a jde jen o variaci na klasický Burroughsův spisovatelský imperativ „pište o tom, o čem něco víte“.

Ale toto je rozdíl pouze ve zkušenosti, nejde o esenciální rozdíl mezi tmavými a světlými lidmi. Když se píše dílo, které si podobně palčivé společenské otázky neklade a jeho těžiště leží jinde, ale zároveň se odehrává v multikulturním prostředí, neexistuje důvod, proč by ansámbl charakterů tuto multikulturní skladbu přesto nemohl odrážet. Pointou tak není vytvořit nějaký uměle působící a statisticky vyvážený prvoplánový multikulti guláš, ale začít psát příběhy tak, aby v nich postavy s rozličnými identitami působily přirozeně.

Jedinci mimo zorné pole
Jaká umělecká vize se nám však naskýtá pod optikou politické korektnosti? Neznamená to, že když v jejím jméně kritizuji umělecká díla, tak i když nechci nic zakazovat, byl bych přeci jen radši, kdyby každý psal světy v souladu s mými morálními hodnotami? Měli bychom tak, aby díla byla korektní, tvořit nyní samé multikulturní světy, utkané z tolerance k rozmanitosti lidských bytostí? A co když má autorka vizi světa nespravedlivého, kde jsou menšiny krutě utlačované a nikdy se nedovolají spravedlnosti? Má se ho vzdát, aby nespravedlivé hodnoty nepropagovala? Ani náhodou.

Ostatně, sám jako příklad celkem dobře zvládnutého díla rád uvádím Píseň ledu a ohně, která vykresluje velmi brutální a cynicky patriarchální svět. To však neznamená, že i její autor musí sdílet hodnoty tohoto vlastního světa a sám být apologetou brutálního patriarchátu. Zde je třeba poctivě rozlišit mezi perspektivou tvůrců a vnitřními perspektivami světa, kde cílem naší kritiky je to první.

Kdybych například tvořil chladné fašistické univerzum, tak samotné – ač velmi brutální – vyobrazení koncentračních táborů či genocidy není něco, co je samo o sobě problematické. Právě naopak, může to být velmi působivé a hodnotné. Problém by nastal ve chvíli, kdyby podlidi daného světa byli koncipovaní a psaní jako podlidi i tvůrcem samotným, a tak by nebyli v rámci příběhu bytostmi vrženými do příšerných utlačujících poměrů, ale jen karikaturami stvořenými rasistickým pohledem.

U nás, v bunkrech sociální spravedlnosti, je to vnímané jako rozdíl mezi zobrazením a schvalováním. A pozor, zobrazení skutečně znamená zobrazení, nikoli nutně výslovné odsouzení. To může být ostatně také velmi škodlivé, pokud je umělecky necitlivé a vyzní jako moralistické kázání. Takže pokud jde například o znásilnění, jak bývá obvykle prezentované, nepotřebuji explicitně číst v rámci díla, že je to zlo, ale chci, aby v díle vyvstala hrůza a brutalita toho činu, ideálně i s následky, které zanechává.

Cílem není zrušení „bílých“ příběhů, ale rozšíření pole vyprávění, aby se pustily ke slovu příběhy „těch druhých“. Tak by bylo možné prožívat osudy ve světech, které jsou inspirované například siouxskou či nuerskou mytologií. Foto sdstate.edu

Ale pokud z toho vypadne fantazie o znásilnění, kde bude tento akt lacině sexualizovaný či banalizovaný, tak bude moje korektní huba zase jednou nekorektně hubovat. Tu se opět dostávám k tomu, že estetická kritika působivosti je vnitřně provázaná se společenskou kritikou hodnot. Znásilnění podané jako strašný a zjizvující čin totiž pro svůj plný dopad vyžaduje vykreslení oběti jako bytosti, na níž nám může záležet, a tak je žádoucí, aby byla jako svébytná bytost puštěná ke slovu a nebyla pouze zneužitá jako kulisa.

Nejde mi o to, aby díla předávala ta správná dobrá poselství o pravdě a lásce, aby vykreslovala sluncem zalité pastviny jednorožců pod duhovou klenbou. Jde mi o to, aby v sobě neměla již dávno zplesnivělé stereotypy a nešla po zaběhnutých zrezivělých vypravěčských kolejích – pokud je zrovna chytře nedekonstruují – a aby vrhala svůj pohled i na lidi, kteří se předtím nacházeli mimo jejich zorné pole. Zde se opět jednou rýsuje klíčová pointa celého mého traktátu. Kritika hodnot, na nichž jsou postavené příběhy, je kritikou pozitivní, která má rozšiřovat záběr uměleckého diskurzu, nikoli negativní, která by chtěla vše cenzurovat a zakazovat.

Snad jsem tak předestřel, že je fatální dezinterpretací vnímat jako cíl podobné kritiky nějaký kreativní diktát, že se mají v hlavách postavit pevné hranice, za kterými platí zákaz fantazie. Ztvárnění pestřejších skupin lidí, než jakých bývá zvykem, může z kreativního hlediska jen pomoci, protože se tak „svět fikce“ může osvobodit od zašlé optiky světa každodenního, která byla vytvořena příběhy předešlými a která činila určité skupiny neviditelnými.

Představuji si to jako imaginační cvičení, inspirované určitými společenskými hodnotami. Jak to ze svých laických vypravěčských zkušeností vnímám já, tak při tvoření postavy stojí na počátku nějaká idea charakteru, která se formuluje v konkrétní lidské bytosti, a účelem není nic jiného než rozšíření tohoto „materiálu“.

Toto cvičení tak může zpočátku vypadat jako jednoduchá otázka, a to například „a co kdyby tato postava byla žena?“ Takové zvnitřněné egalitářství je velmi osvobozující, protože se vymyká omezeným a hluboce zakořeněným formám typů, jako je například ten bílý mladý zdravý muž, výchozí to geroj mnohých našich hlav.

A i když tyto rozličné lidské bytosti nemají být bytostně určené svou rozličností – proto má tato otázka znít „co kdyby tato postava byla transgender“, a nikoli „co kdybych napsal transgender postavu?“ – přesto je pak svět v hlavě alespoň vizuálně pestřejší, nehovoříc o nových možnostech, které to otevírá.

Popkulturní krajinou pestrosti
Opět se zde jako ilustrativní nabízí George R. R. Martin, když pouští ke slovu postavy, které bývaly v tradici fantasy právě jen kulisami. Tak skrz oči hrdinovy matky Catelyn Stark vidíme hrdinský příběh z radikálně odlišného úhlu pohledu, než bývá ve fantasy beletrii obvyklé. U její dcery Sansy Stark zase můžeme číst citlivě napsaný vnitřní život „dámy v nesnázích“, která tak už není pouhou protagonistovou trofejí, ale svébytnou postavou s vlastním příběhem.

Ale netýká se to jen postav hlavních: i postavy okrajové, jako například zženštilý stevard Noční hlídky Satin, umožňují nové formy vztahů mezi postavami a odemykají nové narativní možnosti. Pestrost charakterů je tak výsostně k dobru díla a rozličné identity pochopitelně vnitřně „pestří“ i svět Písně ledu a ohně a činí ho komplexnějším.

V díle, které je pověstném tím, že jako dekonstrukce vysoké fantasy staví na hlavu snad všechny tradiční příběhové motivy, tak jasně bije do očí pointa, kterou se snažím předestřít, totiž to, že hlubinné estetické a morální vyznění díla od sebe nelze zcela odtrhnout.

Když však chci vidět co nejrozmanitější škálu lidských bytostí, neznamená to přece jen, že chci nakonec odstranit všechny „normální“ příběhy bílých chlapců, kteří nacházejí zalíbení v děvčatech? Opět ne, ostatně sám jedním z nich jsem a značná část mých srdcových děl mezi ně patří. A pokud půjde o komorní příběh jedné lásky, kde budou dvě hlavní postavy, tak s tím nemám vůbec žádný problém, pokud tedy dané děvče nebude pouhým plochým objektem chlapcovy lásky, ale bude mít svébytný charakter.

Svou komorností by se tak ale lišil například od Harryho Pottera, kde jsou jednak mraky charakterů, jednak se příběh z větší části odehrává v prostředí internátní školy v Británii, která má od homogenního prostředí daleko. Výrazná absence plurality je tam tak férově napadnutelná.

Neznamená to ale ani, že bych chtěl nakonec ty slavné kvóty: v každém díle rovné zastoupení všech etnik, orientací a genderů. Chci však, aby dané univerzum odráželo svou vlastní pestrost tak, aby byla věrohodná.

Když jde o Zaklínače, dílo, které čerpá ze slovanského folklóru a mytizuje slovanské středověké prostředí, tak mi nepřekáží, že je osídlené lidmi, kteří mu fantazijně náleží, a absenci lidských zástupců jiných etnik mu nevyčítám, tak jako van Gulikovým adaptacím čínských detektivních příběhů soudce Ti nevyčítám absenci postav s bleděrůžovou pletí.

A zde, když se nedíváme na jednotlivá díla odděleně, ale vnímáme je jako součást jedné popkulturní krajiny, se otevírá další cesta k uměleckému egalitářství. Ta nespočívá ve zrušení „bílých“ příběhů, ale v rozšíření pole vyprávění, aby se pustily ke slovu příběhy „těch druhých“. Tak bych velmi rád prožil příběhy ve světech, které jsou inspirované siouxskou či nuerskou mytologií podobně, jako byl Tolkien inspirovaný mytologií staroseverskou. A skutečně by mi z důvodů nějaké prudérní politické korektnosti nevadilo, kdyby se v nich neobjevil žádný Ind.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.