Čekání na nadčlovíčka

Spor mezi zastánci a odpůrci inkluze neexistuje, oběma jde o jinou věc: zastáncům inkluze jde o veřejné vzdělávání, odpůrci inkluze řeší zejména soukromý osud své vlastní ratolesti. Kde bychom ale chtěli žít, když je nám nejhůř?

Foto2

Petr Bittner

23.03.2016 08:00

Související

„Máme tu zákon, který pomůže dětem. Vlastně nepomůže. Ne! Pomůže přeci! Anebo ne? A komu vlastně pomůže? Inkluze, společné vzdělávání. Krásné slovo, zvučné, plné naděje pro děti nás všech. A co se za ním skrývá? Rozčarovaní odborníci, politici v krajích a městech, teď už i veřejnost.“ Takovým perexem uvedl svůj text Stop škodlivé inkluzi šéfredaktor Blesku Radek Lain.

Nechme stranou formu, která spíš než uvedení článku připomíná výjev, kdy kdosi v masce čerta vyskočí ze skříně, s výkřikem „baf“ vás přetáhne přes hlavu dřevěnou tyčí, v bezvědomí vás okrade, zabalí do igelitu a vysadí uprostřed pouště.

Věnujme se obsahu celé masivní kampaně proti inkluzivnímu školství, jejíž argumenty staví naši společnost před několik závažných strukturálních problémů…

V první řadě je třeba si uvědomit, že spor mezi zastánci a odpůrci inkluze vlastně neexistuje. Oběma skupinám jde totiž v principu o jinou věc: zatímco zastánci inkluze řeší budoucí podobu veřejného vzdělávání pro všechny bez rozdílu, odpůrci inkluze řeší výhradně soukromý osud svého vlastního nadčlovíčka.

Pokud přistoupíme na to, že by se společnost jako celek měla podvolit šlechtícímu imperativu a soustředit své prostředky na výchovu těch nejlepších a nejvýkonnějších, otevírá se před námi dost bizarní budoucnost, která po nás bude vyžadovat několik zásadních systémových změn. Pojďme to tedy zkusit.

Málokdo dnes například řeší komplikovanou situaci rodičů, kteří musí vychovávat svou ratolest zatíženou trojím břemenem dobrých materiálních podmínek, ambice a intuitivně či psychotestem rozpoznané geniality.

Měli bychom jako vyspělá společnost napřít všechny síly k tomu, abychom dokázali i takové děti integrovat mezi ostatní, nebo bychom si měli spíš nalít čistého vína a smířit se s tím, že ambiciózní děti do naší společnosti nikdy plně integrovat nedokážeme, a že bychom jim měli vyhradit speciální místa?

Jelikož považuju druhou variantu za nevyhnutelnou, rád bych zkusil přispět několika exkluzivními nápady…

Speciální třídy a konec zdržování
Každý kolektiv může být nahlížen jako festival zdržování, který je spiknutím proti tomu nejlepšímu ze svých řad, který se zrodil proto, aby vyhrál kosmickou superstar a jeho triumfální kostra mohla ověšena smaragdy nekonečně plout němou prázdnotou.

Proč spolu vůbec lidé začali spolupracovat? Někde tam, u prvního ohniště, kde si tlupa neandrtálců začala dělit práci, komunikovat spolu a plánovat věci budoucí, zapustil svoje kořeny neomarxismus

Politická korektnost pak započala svou dekadentní historickou pouť totalitním zákazem shazování postižených lidí z útesu. Od té doby nevychází naše civilizace z údivu a marně se pokouší vyrovnat s hrůzostrašným prozřením: žijí mezi námi různí lidé.

Zjevenou pravdu, podle které jsou rychlé bytosti zdržovány kýmkoli, kdo potřebuje jen o fous důkladnější zacházení, budeme nicméně muset dovést do důsledku:

Kdy vlastně začíná být dítě zdržováno? Není náhodou už sám nejbystřejší student zdržován tím druhým nejbystřejším, když musí „jak idiot“ čekat, než vyučující tomu druhému vysvětlí, v čem spočívala jeho chyba, které se on sám ve svém majestátu nedopustil?

Zastáncům inkluze jde o budoucí podobu veřejného vzdělávání vůbec, odpůrci inkluze řeší zpravidla soukromý osud své vlastní ratolesti. Foto beforeitsnews.com

Jedním z řešení této neutěšené situace systematického zdržování všech všemi může být otevření speciálních tříd pro děti odpůrců inkluze, těchto neoblomných proroků sociálního darwinismu, kteří se už po staletí nehodlají smířit s existencí ostatních lidí.

Třídu by navštěvovalo dvacet skvělých a bezedně ambiciózních dětí vedených vyučujícími k tomu, aby se nebály ozvat pokaždé, když budou mít pocit, že sebemenší zaváhání nepozorného spolužáka ohrožuje jejich exponenciální růst.

(Zrod vládnoucí třídy asociálních práskačů je jen malou daní za definitivní sterilizaci neomarxistických halucinací o spravedlivé společnosti.)

Ze speciálních tříd by samozřejmě neměla prospěch jen supertřída absolventů. Teorie takzvaného „trickle-down efektu“ před čtyřiceti lety „jasně dokázala“, před třiceti lety „spíše potvrzovala“ a posledních dvacet let čas od času „ledabyle utrousí“, že z nebrzděné spektakulárnosti vybraných jedinců by těžily i nekvalitní děti, ke kterým by část nektaru z elitních hroznů „musela“, „měla“ nebo „čistě hypoteticky mohla“ prokapat (vyberte si každý, která z minulých dekád vám byla nejbližší, ať už svou ekonomickou krizí, nebo svým soundtrackem).

Hlavní náplní práce odborných asistentů v těchto speciálních třídách by byla snaha udržovat permanentní blahodárné, maximálně konkurenční prostředí: „Bruno, víš o tom, že Kevin, co s ním sedíš v lavici, označil Amazonku jako Mississippi? Nechtěl bys trochu víc myslet na budoucnost a sednout si vedle Elizabetky, která měla z poznávačky plný počet bodů jako ty?“

Až logika svobodné exkluze zvítězí nad konglomerátem neomarxismu a politické korektnosti, vykročí lidstvo vstříc úsvitu nového světa, který vrátí do hry s nostalgií postrádanou kategorii „útesu“.

Někomu to může znít zaostale. Je však třeba si uvědomit, že tato společnost vítězů bude tak pokroková a eugenicky filtrovaná, že z tohoto „futuristického útesu“ nebude muset shazovat pomalé, divné a všelijak postižené brzdy, ale třeba právě vyšisovaného a v tričku s krokodýlem oděného Kevina, který se v noci špatně vyspal, o přestávce si polil mančestráky kapučínem a popletl si americké veletoky.

Kde bychom chtěli žít?
Škola je trenažér skutečného světa. Pokud budeme děti učit, že hendikepovaní, v čemkoli pomalejší či jakkoli jiní patří do jiného světa, že se jim musí při sebemenší odchylce věnovat odborníci někde mimo hlavní dění, aby se s nimi hlavní tvůrci hodnot nezdržovali, čekají nás temné časy: na jedné straně institucionálně vyloučení, na druhé straně narcisté, kterým taková realita nečiní problém.

A děti, které neprojdou ad hoc stanoveným a jinak než ideologicky neodůvodněným kritériem jakési pohotovosti k tabulkově stanovenému výkonu, zůstanou v trenažéru skutečného světa celý svůj život.

Neinkluzivní společnost je společností privilegií, teroru, strachu z cizího a dezorientace v odlišném. Je společností vyprázdněného pokroku nikam, kde se o sebe nikdo nijak nezasloužil, protože za něj rozhodly už okolnosti, které mu nebylo dovoleno spolu s ostatními překlenout. Bude to společnost, bez spravedlnosti, bez zásluh a bez naděje.

Na jaký svět vlastně chceme naše děti „trénovat“? Na ten obehnaný všemožnými útesy, ze kterých můžeme shazovat všechno nežádoucí a ze kterých jednou někdo shodí i nás, až si nás přestane žádat?

Nebo chceme raději svět, v němž bude normální, že jeden druhému pomáhá s tím, co mu nejde, třeba už jen protože dobře ví, že jednou bude takovou pomoc sám potřebovat?

Kde bychom chtěli žít, když nám je nejhůř?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Odpůrci inkluze už své školy mají, Středa, 23.Března 2016, 22:39:37

jsou to soukromé školy s vysokým školným. Speciální školy pro bohaté.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.